Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Festivaly

    Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 9)

    Až k blaženosti…

    Jen stručně. Předposlední den tlak Open Airu nepolevuje. Kolem stánků v Žižkových sadech narváno stále a na hvězdách našeho Offu taky. Open stan, Husastan, Pivovarské náměstí, vše v obležení, byť návštěvnické řady řídnou. I někteří naši mladí redaktoři museli závěr festivalu vypustit: stěhování z kolejí, zkoušky, prostě konec června je hektický i bez festivalu. Ale vydržíme i ve třech. Můj skvělý zážitek: Z tváře jednoho kamaráda, léta pochybujícího o tom, že by v Hradci mohl zažít něco zajímavého či nového, který se letos dal přesvědčit a přijel, jsem od úterý do čtvrteční noci zaznamenal proměnu –  od poker face k výrazu blaženosti. Rozhovor s ním, pořízený ovšem již ve středu, přinášíme v tomto čísle. Tak, dneska to předposledně rozbalíme…

    -sg-

    ///

    Od pohádky ke kabaretu

    Sběratelé divadelní úrody na hradeckých zelených pláních, pozor! Blížíme se do finále. Ale neplačte, slzy neroňte a raději sklízejte, co se ještě dá! Carpe diem, plantážníci! Naposledy se můžete (Bez)účelně projít a zjistit, co se odehrává za hradbami centra. Tentokrát půjde o procházku Zvukovou. Co všechno nám může o sobě prozradit městská krajina, když vypneme oči a budeme ji vnímat jen ušima? Aktuální info o přesném začátku procházky v Infoshopu.

    Jakub Folvarčný + Týna Průchová: V Pasti těla. FOTO Alfred ve dvoře

    Zatímco hlavní program má dnes a zítra jen několik málo představení, v Open Airu se hraje bez ustání. V minulých osmi dnech jsme divákům nabídli už 158 představení, do konce festivalu jich uvedeme ještě dvacet sedm! Jste svědky jednoho z nejrozsáhlejších ročníků Open Air!

    Z dnešního programu upozorníme na koncert Jana Budaře, ale to by bylo nošení sov do Athén. Kdo se nevejde, dá určitě zavděk (a nebude litovat) představení vynikajícího Jakuba Folvarčného V pasti těla, snoubící naturalismus s poezií. Folvarčný, absolvent KALD DAMU, je hercem, režisérem, autorem, muzikantem a několikanásobným vítězem Slam Poetry.

    Tanečníci Honzy Pokusila budou bavit děti na Pivovarském náměstí svým Snem pana Brambory. Poprvé v Hradci Králové vystoupí Cabaret Calembour z Prahy – na Radnici vytvoří calembouristé, vesměs nedávní absolventi DAMU (Milan Šotek, Igor Ozorovič, Jiří Suchý z Tábora a další) nefalšované prostředí českého literárního kabaretu. Živá hudba a girls! V Umstanu si naposledy můžete prohlédnout Švédované filmy. A mazec nastane ve večerních hodinách: kdo rád dobrou činohru, může se pokochat Hrubínovou Romancí pro křídlovku v dramatizaci Divadla Aldente. Křídlovku vyměnili za saxofon, na který obdivuhodně hraje Wiliam Valerián, představitel hlavní role Františka .

    V poslední večerní hodině se sejde řada dalších vynikajících představení – jen si vybrat! Např. na Pivovarském náměstí kultovní soubor českomoravské nezávislé scény Divadlo Líšeň. Loni jsme viděli jejich inscenaci Putin lyžuje na motivy Ruského deníku zavražděné ruské novinářky Anny Politkovské, letos přiváží nedávno premiérovanou Princeznu Tmu. Skvělý soubor, který nás obdivuhodně reprezentuje i v zahraničí, pracuje s řadou etnických a folklorních témat. Princezna tma je inspirována rómským folklorem. Proto uslyšíte i skvělou (živou) rómskou muziku.

    Městské hudební síni zahraje plzeňský Johan (Evrybáby) v režii Romana Černíka Lorcův Dům doni Bernardy Alby v netradičním prostoru. Vášnivým ženám pod španělským sluncem dominuje skvělá herečka Hana Franková!

    A konečně, byť jsme nenabídli úplně vše: chvíli po dvaadvacáté se vydejte na Gočárovo schodiště. O souzvuk hudby, němého filmu, architektury a spiritu města se pokusí mezinárodní kapela Mamapapa banda. A doufejme, že přijde i Tomáš Žižka se svým nástrojem – ozvučným samorostem. V mihotavých stínech projekcí inspirovaných poetikou architektury Josefa Gočára a promítaných na jeho slavné schodiště se nechejte přivést do transu.

    A pak spát, zítra je taky den, poslední.

    Šárka Z.

    ///

    Open Air na rozcestí

    Jednu z hlavních postav produkčního týmu, sympatickou Terezu Šlezingrovou, jsem pozval na kafe do zahrádky Pod Radnicí. Potkali jsme se při Open Airu už  loni. Tereza má, jak mi řekla, hradecký festival pod kůží. Už víc než deset let. Je zdejší rodačka a absolventka místní university. Nějaký čas pracovala v Klicperově divadle. Byla kostymérkou, profesí je oděvní výtvarnice. Ale řadu let se „na volné noze“ zabývá produkováním nejrůznějších projektů. Vzdělávacích, výtvarných, scénografických, taky interiérovým designem. Open Air ji tedy nemohl minout. Cestuje po světě a zažila podobné akce v Avignonu či Barceloně…

    Už mi to (maličko) začíná připomínat Avignon, Barcelonu, Toulouse… Repro Piano-LMRA

    Jako divák jsem si Open Air nikdy moc neužila. Po roce 2000 jsem hodně cestovala, každé prázdniny byla pryč. Ale díky Lucii Bulisové, dnes Dlabolové, jsem se dala dohromady se sdružením Poco a poco, právě když začalo pořádat Open Air.

    Už třetím rokem vstupuji „do procesu“ tak měsíc před začátkem. Předchozí práci mají na starosti Dominika Špalková a Martina Erbsová. V minulých dvou ročnících jsem připravovala instalace infocenter, nejprve s Erikou Čičmanovou, pak s Olgou Neprašovou a arch. Janem Hametem, letos s Jindřichem Pavlíčkem. A jeho výtvarnou koncepci jsme se pak snažili naplnit. No, a začalo to – budování Infocentra, označení scén… Bohužel je nás na tu spoustu práce žalostně málo. Navíc vás pronásledují různé provozní divočiny jako sem a tam převážení praktikáblů, shánění mnoha věcí na poslední chvíli (loni jsme si dali zabrat stavbou arény z pneumatik)… Musím na všecko zpracovat time plán a zajistit servis pro vystupující soubory. Často přijedou a něco si zapomenou. Nezbývá než vymyslet, jak a navíc nejlevněji a nejrychleji to vyřešit. Což rok od roku narůstá a náš „tým“ nemá víc než pět lidí…

    Co tě na Open Air baví? Je něco, co víc a co třeba vůbec ne?

    Mě baví život tak, jak je. Open Air je ale adrenalin. Úžasný je, jak při něm ožívá město, to je nejdůležitější. Viděla jsem spoustu zahraničních festivalů a ten hradecký se už některým začíná podobat. Prorůstá městem, uličkami. Letos jsem zaregistrovala, že místní si už začínají hledat svůj podíl na jeho dění. Třeba ta čokoládovna ve Špitálské ulici si udělala nádherný stánek. Připomíná mi Argentinu. Spousta červené barvy, pouštějí muziku, mají hezký servis. Jiná kavárna si na festival pořídila krásný židličky, osvětlení…

    A o to nám, při úvahách, jak dál s Open Airem, šlo. Jak oživit město a aby na to lidé ve městě přicházeli sami. Jsou tu různá zákoutí, která dodnes nebyla objevena. Mohla by se využít, dát jim nový život. Aby lidi nechodili jen do těch Žižkových sadů, což začíná být tristní zóna. Začíná se mnohé dít spontánně a to mě těší. Jako by se od festivalu odrážely paprsky, které už nejsou dílem pořadatelů, ale lidí, co tu žijí.

    Už mi to (maličko) začíná připomínat Avignon, Barcelonu, Toulouse. Možná, že ti, co město spravují, si tenhle posun ani neuvědomují. Nemůžeme ale přenést Avignon do Hradce nebo Buenos Aires do Prahy, to nejde. Život Barcelony, plný zvuků, hudby, nejrůznějších špektáklů, událostí a zábavy vznikl spontánně. My se to snažíme vyprovokovat.

    Hradec má náměstí na kopci a dole sady. Vše to propojují schody, nádvoří, terasy – ty při festivalu ožívají. Myslím, že ten prostor nabývá novou dimenzi. I pro diváky. Začínají ta místa hledat. Letos si lidé našli terasy pod Městkou hudební síní. Jsou okouzleni například novým schodištěm do parku, mají chuť se po něm projít. Začíná se to vybarvovat.

    Festival je příležitostí, aby se návštěvníci pobavili. Hodně si slibují od pouličních umělců nebo takzvaných představení ve veřejném prostoru. Jak je do Hradce lákáte?

    Pouliční divadlo je ozdobou ulice. Ale sehnat je není snadné. Natož se o ně v našich podmínkách postarat. Jo, kdybychom měli takové kumštýře, kteří přijedou, všechno potřebné mají s sebou, postaví se a zahrají. A třeba ať nastrčí klobouk, aby si vydělali. Tak je to normální v evropských městech. Musím se smát, když od nás chtějí servis, čas na zkoušení, elektriku… V zahraničí jsem jako organizátorka zažila skvělé produkce tohoto typu, ale nikdo se ničeho nedomáhal. Umělci svou činnost brali s pokorou a vášní – k divadlu i k životu. Svůj stánek umění si přinesli na hřbetě, elektriku z baterií. A byli to nějací umělci!

    Ráda bych oslovila své kamarády ze zahraničí, aby sem přijeli, udělali si takovou tour a domácím to předvedli. (Z našich to tak umí snad jen Jirka Jelínek. – pozn. aut.)

    Máš představu o budoucnosti hradeckého festivalu, především Open Air?

    Vnímám jej jako jednu velkou transformaci. Co se letos děje v osobních životech, i v mém, je velkou výzvou. Lidé se musí změnit, musí se změnit občanské prostředí. I Open Air potřebuje transformaci, nové lidi, víc nových lidí. Začal žít svým životem a vyžaduje jak péči tak peníze. A porozumění. Celoroční produkční práci, více sponzorů a určitě vyšší finanční účast města. To, jak se na deset dnů město proměňuje, je výzva! Dobrý základ pro oživení místní společnosti. Živý kontakt občanů s městem převe není zanedbatelný. A v případě Open Airu jde přece o víc než o pouhou zábavu. Té si občané mohou užít třeba při Slavnostech královny Elišky, byť ani takové akce typu „chléb a hry“ nijak neodsuzuji. K metropolím patří, když už nemohou mít posvícení s koláči jak někde na vsi.

    Terezo, máš na závěr nějakou veselou historku z letošního průběhu Open Airu?

    Spíš dojemnou. Spím doma u otevřeného okna. V neděli ráno se probudím a slyším, jak dva kluci, teenengeři, opřeni o zeď si vykládají: Vole, byl jsem včera ve městě a bylo tam, vole, normálně nějaký divadlo. A v Žižkáčích, ty vole, tam to žilo! Tam byla muzika… To mě utvrdilo v tom, že to, co děláme, má smysl.

    Nakonec jsme pokecali i o tom, jak přilákat do pořadatelského týmu víc lidí, jak sehnat víc peněz, aby mohl být ten desetidenní festivalový maratón lépe zabezpečen technikou, potřebnými službami (včetně bezpečnostních), servisem pro dobrovolníky, diváky i soubory. Ve světě to stojí majlant, v Hradci zatím pár korun. Samozřejmě známe limity státní podpory i podpory města. A můžeme se třeba i vztekat, že některé projekty získávají podporu vyšší, byť mají zdaleka menší, jak se dnes říká, „prorůstový význam“. Můžeme si zoufat nad zcela zanedbatelnou podporu privátního podnikatelského sektoru, který dává přednost jiným než „kulturním“ komoditám. Leč to je na jiný článek. Spíš na esej. Nebo na poníženou supliku?

    Alexandr Gregar

    ///

    Ulice má jazyk, měla by mluvit!

    Roman Černík přijel do Hradce Králové aby moderoval diskuse při drakovském projektu Gaudeamus Theatrum, ale také coby režisér Everybáb z Plzně (hráli Dům doni Bernardy Alby a Hlavu k listování). Soubor patří k nezávislému kulturnímu uskupení Johan Plzeň, na jehož řízení se podílí. Na Open Air vystoupil i jako herec v představení karlovarského Divadla Dagmar (Pozdravuj všechny doma). Roman je tedy košatá osobnost. Vysokoškolský učitel, taky aktivista v oblasti nezávislé kultury. Patří i k lidem, kteří Plzeň připravují na Evropské hlavní město kultury, spolupracuje i s plzeňským festivalem Divadlo, při němž pořádá představení v tzv. industriálním divadelním prostoru na plzeňské železniční zastávce známé jako Moving Station. Na hradecký festival přijel poprvé.

    Jsem připraven na změnu!“. Roman Černík poté, co mu plzeňská radní pro kulturu Marcela Krejsová zabořila do vlasů elektrickou mašinku a oholila mu hlavu během prezentace Plzně – evropské hlavní město kultury. FOTO archiv

    Na plzeňský festival se taky snažíme dostat věci, které jsou tzv. „offstage“, tedy mimo klasický divadelní prostor. Zveme zajímavé lidi z domova i ze zahraničí. A v Plzni si to diváci hodně spojují právě s tím starým nádražím, vědí, co od takové produkce mohou čekat… Přijel jsem do Hradce už v úterý a moc jsem si hned první den užil. V Žižkových sadech to krásně žilo. Viděl jsem Vosto5-ku, v Draku Farmu v jeskyni. Báječný publikum, všude plno, narvaný hospodský zahrádky v ulicích, lidi pili pivo, hlaholili…

    Lidi pijí pivo, baví se (často velmi hlučně) a kolem probíhá divadelní běsnění. Desítky a desítky představení a různých produkcí…

    Má tohle až surrealistické setkání „piva s divadlem“ nějaký smysl nebo důvod?

    No právě že má! Lidi spolu mluví! Kolik vlastně mají příležitostí se takhle setkat, mluvit spolu?! Takových možností je stále míň a míň. Kolik času se prosedí u facebooku… Každá takhle připravená akce je proto skvělá. Nejen kulturně, ale sociálně.

    Samozřejmě, že by bylo nádherné, kdyby ulice takhle žila od jara do zimy. Zatím ji tak vidíme jen při festivalech a nějakých oslavách. Pořadatelé pozvou umělce, ti přijedou, zahrajou, dostanou honorář a odjedou. A nastane ticho. Kdyby ulice žila permanentně, to by bylo krásné! Ale ony jsou proti i různá byrokratická nařízení. Pouliční umělec se u nás bere jako nějaký stánkař: musí vyplnit tisíc povolení na zábor místa, zaplatit za jeho „pronájem“. Potřebuje štempl od policie, od hasičů. Když ta razítka nemá, tak ho městská policie zkasíruje. V Berlíně, v Barceloně, tam to mají vyřešené. A ulice tam žijí…

    Myslíš, že kdyby taková administrativní omezení nebyla, bude v Čechách dost umělců, kteří nebudou čekat na honorář od pořadatele, ale budou hrát  třeba za peníze do klobouku?

    Myslím, že i u nás jich je dost. Pouliční divadlo dělá spousta lidí. Pravda, jsou zatím víc zvyklí na tu producentskou podporu. Čekají, že je někdo objedná, že vezme na vědomí jejich nabídku, která samozřejmě obsahuje, co to bude stát a co se musí připravit. Ten klobouk je možná ani nenapadne. Ale mění se to. Mám kamaráda, který se rozhodl a jezdí s maringotkou. Zkouší skutečně žít jen z toho klobouku. Říkám, že takoví lidé tu jsou, přijeli by rádi i někteří ze zahraničí. Vyrojila se tu už spousta různých žonglérů, mimů. Vždyť u nás jsou dvě pantomimické školy!

    Možná, že venku, ve velkých městech, můžeme potkat víc pouličních umělců i proto, že jsou tam příznivější podmínky. Trvale krásné počasí, davy turistů.  Takže i mimo festival je pro koho hrát…

    To si nemyslím. To přece nejsou produkce jen pro turisty. Možná, že by se zastavili i lidi, co jdou odpoledne z práce. Samozřejmě, že v tom u nás hraje roli počasí. Muzikanti to mají lehčí, ti s kytarou utečou někam do hospody. Divadelníci mají ty cajky trochu složitější… Ale zatím je tu pro pouliční divadlo poněkud nepřátelské prostředí. Nemyslím odpor publika, je to v něčem jiném. Především v tom, jak zacházíme s veřejným prostorem. Stačí se podívat na vaše Velké náměstí. Já byl v šoku! To je veřejný parkoviště, skladiště aut. Vypadá to jako v Boleslavi před Škodovkou. Na takovém náměstí těžko může být živo, když tu místo pouličních umělců parkují mercedesy. Ulice, náměstí, veřejný prostor, by měl mít možnost se nadechnout, ne se dusit.

    Romane, moderuješ nový projekt hradeckého festivalu, který připravilo divadlo Drak setkání divadelních škol Gaudeamus Theatrum. V čem je ten projekt zajímavý?

    Nejzajímavější je, že se sešly různé umělecké školy, navíc z různých zemí. Zatím ze tří, ale projekt má ambice větší. Ten projekt je někde na hranici mezi oficiálním programem festivalu a Open Airem. A je skvělé, že není ani jedním, ani druhým. Že jsou jeho účastníci uvnitř toho organismu, toho dění, kvasu. Že při tom vzájemně srovnávají svou práci, své názory. A mohou také spoustu představení vidět. A především spolu mluví. Což, jak jsem už řekl, je nejcennější. Například dnes se třeba naprosto průřezově sešli Poláci, Slováci a naši. A to už se toho nakecá. Gaudeamus Theatrum má budoucnost.

    -sg-

    ///

    U Pokusilů dobře vaří

    Včera v noci na Pivovarském náměstí se odehrál nesporně výjimečný divadelní svátek. Taneční divadlo Honzy Pokusila připravilo program, ve němž představilo několik žánrů tance, moderní balet, street dance  a i u nás stále více populární capoeiru. To samo o sobě by mohlo být fascinují pro fanoušky tance, ale Pokusiláci své vystoupení okořenili výjimečným hudebním doprovodem.

    Kouzlo vystoupení tkví ve spojení řady složek, které jsou zážitkem samy o sobě. FOTO HANKA NOVÁKOVÁ

    Členové hudebního kvarteta nebyli pro hradecké diváky žádnými cizími tvářemi. Na baskytaru hrál herec Klicperova divadla David Smečka, na trubku jeho kolegyně Pavlína Štorková. Neuvěřitelné věci s akordeonem předváděl muzikant a pedagog Radek Škeřík a o zpěv se postaral výborný herec a zpěvák Jan Sklenář. Diváci slyšeli atraktivní písně. Například od Michaela Jacksona nebo ústřední píseň slavného „osmdesátkového“ seriálu Sanitka.

    Na tyto melodie tančili členové Tanečního divadla Honzy Pokusila v čele s Barborou Křováčkovou a Štěpánem Machem – oba se věnovali tanci i za hranicemi naší republiky a své zkušenosti předávají dál. Jejich technika je obdivuhodná. Křováčková se po jevišti pohybuje s okouzlující lehkostí, Mach s neuvěřitelnou sílou. Pokud, jak název napovídá, bylo včerejší vystoupení skutečně z velké části improvizované, svědčí to o jejich mimořádné profesionalitě. Všichni tanečníci si byli na jevišti navzájem partnery, jejich tanec byl zcela čistý, bez jakéhokoliv zaváhání. A to i pokud se při společném tanci potkal tanečník street dance s tanečnicí moderního baletu. Výběr písní korespondoval s rozehrávanými příběhy (když po „capoeira rvačce“ zůstala bezmocně ležet na zemi tanečnice, která se do šarvátky připletla, ostatní tanečníci ji za zvuku písně Můj čas běžely na pomoc).

    Kouzlo vystoupení tkví ve spojení řady složek, které jsou zážitkem samy o sobě. Když se dají dohromady skvělí tanečníci, výteční muzikanti, nápaditost výběru skladeb i témat tanců, můžeme zažít, jako včera na Pivovarském náměstí, nevídané věci.

    Veronika Řezníková

    ///

    Amatérismus z lásky (?!)

    Eden LDN od skupiny URPOP sliboval rytmický román, živý videoklip a koncert s příběhem. Záznamy svérázných písní na internetu znějí lákavě. V reálu však vystoupení působí, jako bychom se ocitli na after-party koksového večírku, jehož osazenstvo se chopilo nástrojů a mikrofonů, aby zabilo nudu. Plno hluchých míst, nesmyslů, falše… Účinkující se možná bavili, ale tleskali (krapet i z recese) až na žádost „herců“.

    Muže ztvárňovala, trochu prvoplánově, dívka, ženu muž. Repro archiv URPOP

    V souboru trochu vynikala Masha, princezna české slam poetry, potvrzující svůj  talent k bezprostřední improvizaci, upřímnost a osobitou melodičnost hlasu. V případě Edenu LDN jí navíc prospěla věrnost scénáři. Například verše z Wolkerovy balady decentně pepřila svou spontánností. Mimo Wolkera jsem zaslechl i odkaz na Rimbaudův Opilý koráb a celá show se odvolávala na autobiografický román Martin Eden od Jacka Londona.

    Eden LDN přinesl příběh chudého námořníka Martina a aristokratky Ruth, jejich lásky a rozchodu z důvodů vzájemné sociální nerovnosti. Muže ztvárňovala, trochu prvoplánově, dívka, ženu muž. S orientací napomáhala publiku vypravěčka-upírka. Její vstupy vždy provázela tatáž (otravná) píseň, která v součtu vyplnila de facto polovinu hracího času. Na kraji pódia se po celou dobu culila nádherná mořská panna, bohužel jen jako výtvarný doplněk. Ostatních pět lidí obsluhovalo elektronické nástroje.

    Dovolím si poznámku: Na internetu jsem našel velkohubé vysvětlení autorských záměrů, které ovšem z inscenace nebyly patrné. Titulek odvozuji z rozhovoru mezi Ruth a obchodníkem (?); Ruth mu nabízí „ryby na hubnutí“, které vyrábí Martin. Obchodník je odmítne s odsudkem Amatérismus! Zaujmou ho ale rozkošná (kýčovitá) srdce, která vyrábí Ruth.

    Eden LDN mi přijde smutný jako ty ryby. Snad leda tvůrci mají ze svých „ryb“ nějakou iluzivní radost…

    Ondřej Macl

    ///

    Trosečník ztroskotal

    Co by to bylo za Open air, kdyby na něm chyběl stan Husy na provázku. Brněnské divadlo ve svém přenosném letním sídle sehrálo v průběhu festivalu i několik pohádek. Včera novinku letošní sezóny, inscenaci s názvem Trosečník III., jež volně navazuje na legendární inscenaci Boleslava Polívky z roku 1977. Husu na provázku sleduji poslední dva roky velmi intenzivně, a tak jsem si autorskou inscenaci Jána Mikuše nemohla nechat ujít.

    Trosečník III. volně navazuje na legendární inscenci Bolka Polívky. FOTO archiv Husa na provázku

    První půlhodinkou jsem byla nadšená. Na několika spojených deskách znázorňujících vor rozehrál Jiří Hajdyla příběh trosečníka, který se snaží přežít. Pouze s několika málo předměty, které nalezne v kapse svého saka. Při hledání obživy narazí na slepici (hraje ji Anežka Kubátová). Nejprve se jí snaží ulovit, nakonec se s ní spřátelí a po nějakou dobu spolu na voru žijí. Slepice se však nešťastnou náhodou oběsí na trosečníkově udici. Ten je zprvu nadšen, že se mu, aniž by se cítil provinilý, podařilo slípku ulovit. Ale potom ho přepadne stesk a nebohého ptáka, místo aby ho snědl, pohřbí.

    Vše je ztvárněno jen pohybově, s několika málo rekvizitami. Herci občas vydávají neidentifikovatelné slabiky, atmosféru dotvářejí zvuky moře a větru. Především Hajdyla je pohybově velmi přesný. Trochu nepatřičně působí „boží hlas“ Jiřího Pechy, který ze záznamu polemizuje nad hereckým údělem. Nicméně ve spojitosti s tím, že Hajdyla je na jevišti spíše za šaška než za důstojného herce, to snad určitý smysl má.

    Další části inscenace jsou poněkud matoucí. Z trosečníka se najednou stává šašek – ředitel divadla či cirkusu. Ředitel se obává, že ho chce šašek zamordovat. Starý princip klaunských výstupů interpretovaný jako dialog postav či monolog schizofrenního člověka. Bohužel jsem v tomto příběhu nenašla hlubší spojitost s předchozí částí a Hajdyla v něm přestal být i herecky uvěřitelný.

    Ve třetí části inscenace malý chlapec mluví se svou matkou. Projekce různých motivů i zvuků nás vede někam na venkovský dvorek. Malý Jura se ptá matky, jestli je, nebo není vlastní. Odpovědi se mu však nedostává a matka umírá. Hledání sebe sama, tak se dá pojmenovat hlavní myšlenka této části.

    A nejprapodivněji působí čtvrtá část. V ní Hajdyla vybral z publika dvě divačky (budiž mu odpuštěno, že jednou z nich jsem byla já). Jedna ztvárnila Slunce, druhá Zemi. Herec byl  Měsíc. I s mojí účastí jsme společně zinscenovali zatmění Slunce. Ale i v tomto případě mi unikla zásadní souvislost s předchozím dějem. Možná, že inscenace Trosečník III. příliš moc filozofuje, víc než by divadlo může unést. A divák pochopit. Nicméně, především kvůli první části stálo představení za zhlédnutí.

    Veronika Řezníková

    ///

    Chutný, ač instantní Camus

    Dílo Alberta Camuse je typické svým důrazem na absurditu lidské existence. Stěžejní otázkou filosofů by podle něj mělo být: Proč se nezabít?

    Proč se nazabít? FOTO archiv OLD stars

    Nadějná umělecká skupina OLDstars se v Hradci představila inscenací asi nejznámějšího Camusova dramatu Caligula. Specialitou hry bylo, že ji stihli secvičit – v rámci přípravy na přijímačky na DAMU – za pouhých 12 hodin. Inscenace je tedy značně instantní a minimalistická, přesto však – v rámci daných omezení – velmi povedená. Může za to ovšem především nesporně kvalitní text.

    Caligula symbolizuje extrémní zneužití moci. S absurditou svého údělu se vyrovnává nesmyslným vražděním, fantaskními tužbami (např. snahou ukořistit Lunu) či šikanou svých poddaných. Výmluvnou budiž scéna, v níž nutí senátora smát se vtipu: Je to hnědé a visí to na stromě. Co je to?… – Tvůj syn!

    Mužské postavy jsou oděny v ženských šatech, Caligulova milenka nosí mužský úbor. Nicméně, funguje to (na rozdíl například od Edenu LDN) jako přesná ilustrace cézarových rozmarů. Inscenace je postavená na absurdně filosofujících dialozích. Škoda, že jim někdy nebylo příliš rozumět (i kvůli bublání vodovodních trubek ve zdi Komenia). A vzhledem k pozdním hodinám působila inscenace na některé povahy i zdlouhavě. Ocenění zaslouží výstižná hudba, která jednotlivé akty oddělovala.

    Ač nás Camusův text v podstatě bombarduje rozvratem smýšlení císařské autority, překvapil mě jemný výskyt motivu lásky. Pro Caligulu láska samozřejmě nic neznamená. Dva nejvěrnější poddaní v závěru tvrdí, že jej měli či mají rádi, což tyran odbude slovy: Zapomeňte na to! Pak v bilančním dodatku přiznává: Nejsem schopen lásky

    Camus se později proslavil i esejem Mýtus o Sisyfovi, v němž za jediné východisko z absurdity života uznává lásku. Prostě ji přijmout. Věřil v ní jen kvůli své předválečné naivitě? Anebo je za tím něco víc? Sám Caligula, jemuž bylo nejlépe mezi mrtvolami, nechtěl umřít. Nezkusil totiž vše…

    Ondřej Macl

    • Autor:
    • Publikováno: 29. června 2012

    Komentáře k článku: Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 9)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,