Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Podzemní vlno-bytí

    Loňská a předloňská covidová opatření vylákala festival …příští vlna/next wave… z ulit do ulic (jak znělo motto), na veřejná místa, kde alternativa mohla velmi efektivně infiltrovat do naší profánní každodennosti, postavit se do cesty všem typům kolemjdoucích, i těm, kteří by „divné umění“ jinak obešli uctivým obloukem. Letos se však festival z velké části opět zavinul do své ulity. Snad z obavy, aby se nepřizpůsobivá alternativa nepřelila do sféry oficiálního umění a nezpohodlněla, tak jako se to leckdy stalo českému undergroundu po sametové revoluci.

    Peter Ondrejička, Lena Libjaková a Katarína Gurová ztvárňují příslušníky generace „bez budoucnosti“ (Uhol_92 – Ponížení a krvelační) FOTO KAMIL KOŠUN

    Český umělecký underground byl koneckonců jednou z výrazných tematických linií 29. ročníku s podtitulem Mezi Čechy domov můj (tak v Tylově Fidlovačce pokračuje naše hymna). Součástí programu pražské části byla nejen debata o tomto kulturním fenoménu a jeho současných podobách a možnostech, ale též koncert Vratislava Brabence. Tohoto hudebníka, básníka a člena Plastic People of the Universe organizátoři prohlásili Živoucím pokladem. Festivalové Pocty byly vysloveny v rámci divoké, barokem inspirované kabaretně-burleskní show queer platformy PiNKBUS, moderoval ji držitel Pocty Talent roku Tomáš Procházka. Byla to oslava svobody těla i ducha, tedy i undergroundu, pro nějž je právě svoboda ustavující hodnotou.

    Z velké části se letošní ultra undergroundový ročník příznačně odehrával v podzemních prostorách divadla Komedie, kde má festival už několik let základnu. Hrálo se nejen v sále, ale i v obou foyer. V dolním vztyčil Jan Motal svůj Kabinet přátelství a naděje, stan s malbami vyhynulého ptactva a rostlinstva, kde se mohl jeden jediný divák v pohodlném křesle zaposlouchat do úryvků z děl G. Landauera, G. Čulkova, O. Březiny a W. Whitmana a meditovat o věcech minulých, současných a budoucích ve vztahu k udržitelnosti naší civilizace. Produkce však trvala pouhých deset minut, takže sotva jsem stihla svou mysl alespoň trochu naladit na intelektuální rozjímání, už se na mě dobývala uvaděčka. Ve výsledku tak šlo spíše o instantní kuriozitu.

    Kuriózní byl též surreální babaistický kabaret Ondřeje Macla Andrej mluví s vesmírem, jenž v horním foyer sympaticky neotesanými jevištními prostředky obrátil vzhůru nohama žánr politické satiry, když hledal jádro problému „Andrej Babiš“ v pohádkové metamorfóze miliardáře v čápa (přičemž dobrou vílou kmotřičkou se stal vykutálený básník-marketér, ztvárněný samotným Maclem). Jak by (ne)zazpíval Karel Gott: Být stále čáp, to bych si přál, být stále čáp.

    Na jevišti divadla Komedie pak byly prezentovány dva komplexní inscenační tvary, jež považuji za vrcholy letošního ročníku. Prvním byla inscenace slovenského uskupení Uhol_92 Ponížení a krvelační. Režisérka Alžbeta Vrzgula (1992) se inspirovala románem-esejem Stefana Zweiga Svědomí proti násilí, pojednávajícím o nábožensko-etickém sporu mezi Sebastianem Castelliem a Janem Kalvínem. Odrazila se však k autonomní vášnivé generační výpovědi na téma radikalizující se současné společnosti. Dějištěm je hudební klub s neony a elektronickou hudbou, který opanuje jakýsi novodobý Ježíš a jeho dvě následovnice. Jde o příslušníky mladé generace vyrovnávající se s životním pocitem, který lze shrnout heslem „no future“. Jak si v tomto světě zajistit důstojnou budoucnost? Na příkladu Kalvínova a Castelliova sporu, rozvedeném ve druhé části, tvůrci ukazují, že řešením není přiklonit se k ideologii, propadnout totalitě, násilí.

    Inscenace je formálně i názorově výbojná, nekompromisní, organicky kombinuje slovo s tancem a zpěvem, místy však trpí přílišnou přímočarostí sdělení. Zejména ve třetí části, v níž angažovanost křečovitě dosahuje vrcholu v obžalobě Ježíše Krista, přeneseně všech „garantů“ nějaké na první pohled všespásné ideologie, která se zvrhla. O talentu režisérky však nemůže být pochyb. Její další kroky se jistě vyplatí sledovat.

    V tanečním projektu Our Land We Plant zpracovala Dočasná Company další téma, kterému se festival v posledních letech soustavněji věnuje – environmentální problematiku. Evokativní choreografii Natálie Vackové, s níž absolvovala na HAMU, doplňuje plastický light design, jenž invenčně strukturuje prostor a stává se až jakýmsi spoluhráčem čtveřice tanečníků. V dynamických konstelacích těl lze spíše intuitivně vytušit obraz postupného obsazování naší planety lidmi, bojů o území a zdroje, přivlastňování si bohatství Země – až do poslední kapky. Ústředním scénografickým prvkem se stává barel naplněný hutnou bílou hmotou, jež v průběhu představení odkapává do průhledné kulovité nádoby zasazené v dřevěné skulptuře. Ke konci se tanečníci zvláštního kalichu zmocní a začnou z něj hmotu nabírat plnými hrstmi. Pod jejich rukama jako by částečně měnila skupenství, teče jim po rukou, drolí se, pleská o zem. Až v nádobě nezbyde nic. Konec zdrojů – konec civilizace?

    Hrálo se též v karavanech na pražské náplavce, ba i v lodním podpalubí či v libeňské synagoze. Více o alternativě v nedivadelních prostorech se dočtete v článku Marie Reslové.

    Tématem posledního dne festivalu, jemuž je věnován text Veroniky Boušové, se staly hranice, nejen mezi státy, ale též ve smyslu kulturních, jazykových, politických či duchovních bariér. Pro někoho znamenají hranice bezpečí, pro jiného překážku, limit. Mám dojem, že …příští vlna/next wave… se letos až příliš uzavřela do bezpečí „svého“ undergroundu, následovaná hloučkem srozuměných diváků. Doufám, že v příštím ročníku své hranice zase o něco více otevře, že opět opustí svou podzemní ulitu a vyrazí do ulic, protože právě tam může alternativa náležitě znepokojovat, překvapovat, šokovat, fascinovat.

    Poutnice Bára a Dominika před svým karavanem (ProFitArt – Dominika Špalková a Barbora Ungerová: Moetivi Karavan / Expedice k domovu) FOTO KAMIL KOŠUN

    Kde domov můj?

    Marie Reslová

    „Doma“ – ve všech možných významech, jako konkrétní místo nebo jen stav mysli – bylo leitmotivem letošního ročníku …příští vlny/next wave… Pestré asociace, které se mohou s našimi představami o domově spojovat, se odrážely nejen v představeních, ale i prostorech, v nichž se hrála.

    Karavan zaparkovaný na vltavské náplavce se jako minimalistická verze domova stal místem hravé performance hned dvakrát. Během participativní instalace na lodi (A)VOID, ukotvené tamtéž, účastníci svérázně „zabydlovali“ podpalubí. Fiktivní pohřební obřad v libeňské synagoze připomněl naše poslední doma. Všechna čtyři představení byla nějak spojena s archetypálním motivem cesty, jež nás domovu přibližuje nebo od něj vzdaluje, s prožitkem času či vzpomínek. Jako by právě distance byla klíčem k jeho uvědomění.

    Sob u Vltavy

    Do svého divadelního „obýváku“ pozvaly Dominika Špalková a Barbora Ungerová sedm diváků. Pro hravou, přibližně půlhodinovou produkci Moetivi Karavan / Expedice k domovu určenou dospělým i dětem vytěžily mnohé ze své cesty na Island a po Norsku, inspirovaly se tamní přírodou i pletenými vzory, ale nepochybně také svými vzpomínkami na dětství a důvěrně známými pocity, vjemy či vůněmi, které si z něj všichni odnášíme.

    Přivítaly nás v karavanu v modře proužkovaných „holčičích“ šatech. Na cestu se z něj vydávaly jako Honza z pohádky se starodávným batohem, ve žluté pláštěnce a červené čepici. Nejdřív Bára, již po návratu „domů“ vystřídala v roli poutnice Dominika, a nakonec jsme odjeli všichni – jak a kam, to se už prozrazovat nesluší, ale bylo to vtipné.

    Uvnitř jsme zažívali domácí pohodu – vaření čaje, topinky, hudbu z tranzistoru. Četli jsme pohlednice od Báry i Dominiky a v duchu s nimi cestovali. Na stole ožila maličká loutka cestovatelky a šla přes papírové hory a doly pokreslené norskými vzory. Zvenčí vlétla do karavanu pohlednice s tajemnou značkou a za stejnou, jen namalovanou na jednom z mnoha šuplíčků či dvířek v karavanu byla tajemná krabička. Nějakou takovou jsme všichni měli a schovávali si do ní všelijaké poklady, když jsme byli malí. Krabičky se otvíraly, předměty vyndávaly, rozkládaly po stole, bylo k tomu povídání a postupně vznikal magický prostor i společenství, jež sdílelo a spoluvytvářelo stejný zážitek.

    Ten náš umocňovala náhodná přítomnost výtvarníka Petra Nikla, který si nenechal ujít žádnou příležitost rozvinout příběh spontánním gagem nebo třeba hrou s paprskem světla, které se jako reflektor dralo dovnitř otvorem v karavanu. Z náplavky mezi nás přišel i sob. A bylo z toho krásné setkání s každodenními zázraky.

    Vylosuj si své doma

    Le Cabaret Nomade představil v jiném karavanu několikaminutový projekt pro jednoho diváka nazvaný Nidos (španělsky hnízdo nebo doupě). Performerky Aude Stulírová Martin, Ekaterina Plechkova a Marie Svobodová, oblečené v barvě červené, modré nebo bílé, mě nechaly házet kostkami ve stejných barvách, něco překotně spočítaly a dovnitř si mě nakonec odvedla „červená“ Ekaterina.

    Usazená na kanapi jsem měla odpovědět na otázku, co se mi vybaví, když se řekne domov. Herečka zatím z krabice vyndávala hromádku šicích potřeb. Řekla jsem kytky a ejhle, na rozloženém plátýnku byla kromě dalších obrázků rozvyšívaná i pokojovka. Trochu jsme si povídaly a karavan jsem opouštěla s připomínkou, že všechno má svůj rub a líc, jako ta výšivka: z jedné strany úhledná, z druhé nevzhledná. Jako světlo a tma, teplo a zima a tak. Bylo to milé, nikoli zásadní.

    Udělej si sám

    Podpalubí lodi (A)VOID bylo pro dvoudílný projekt Očitá svědectví, koncipovaný Anetou Fodorovou a Martinou Dobiášovou, rozděleno závěsem na dva prostory. V tom prvním, debatním, jsme rozesazeni na židlích dostali pokyny, co dělat, až se ocitneme za ním.

    Za plentou na nás čekala šikmina pokrytá pískem, štěrkem, oblázky či kameny, vepředu opřená torza zrcadel, sklenice s pigmenty, porůznu kusy alobalu a záchranářské fólie, okolo stěn pár abstraktních obrazů. A mezi tím vším v kombinéze pískové barvy performovala, či spíš pobývala, Sára El Maghrabi. Aranžmá připomínalo pláž, kam se vylodili uprchlíci. Nebo trosečníci? Úkolem bylo svobodně se zabydlet v prostoru, udělat si ho po svém. Trochu rozhlížení, rozpaků a pak i hry a nápadů s přestavováním nalezeného.

    Následovala společná reflexe, co jsme za plentou zažili, čeho jsme byli svědky. A znovu jsme se vraceli za oponu, nyní už poučeni o smyslu toho, co se za ní děje. Mělo to i druhý díl o pár dní později: výstavu fotografií, které pořídila během aktivit několika skupin účastníků Zuzana Lazarová. Dalo se z nich vyčíst, jak se prostor v čase proměňoval.

    Na to, že je koncept projektu součástí dlouhodobějšího výzkumu na téma hledání nástrojů pro zapojování publika do kreativního procesu, působila tato participativní instalace/performance, jak autorky svou produkci nazvaly, poněkud zmateně a chaoticky. Nějaké zvláštní pocity a podněty k přemýšlení ve mně přesto zanechala.

    Poslední cesta „domů“

    Do úvah o domově prizmatem odchodu ze života se pustila Linda Straub, performerka z česko-německého divadelního uskupení Spielraum Kollektiv v inscenaci Odkaz. Režíroval Husam Abed a hrálo se v libeňské synagoze. Sakrální prostor tématu i produkci, která se s nadhledem i opatrným humorem opírá o rituál pohřebního obřadu, svědčil.

    Linda Straub na začátku leží v rakvi a skrze svou oživlou fotografii nad katafalkem promlouvá k publiku. Svůj pohřeb se rozhodla nenechat náhodě, a tak nás svolala, abychom věděli, co a jak. Připomíná to osvětové působení spolků, jako je třeba Ke kořenům, které se rozhodly bořit tabu, že o smrti se za života nemluví, a nabádají, aby si každý ujasnil, jak má jeho poslední rozloučení vypadat.

    Odtud se herečka dostane k tématu, které působí mnohem autentičtěji a je vlastně jádrem produkce – k životu své babičky, jenž se blíží ke svému konci. Smyslově konkrétně evokuje své dětské vzpomínky (škrabání brambor) a konfrontuje je se skličující banalitou babiččina dožívání i pohledem svého malého syna na stáří. Jsou to emotivně nejsilnější místa: Co nám zůstává v paměti po našich nejbližších, z čeho se utváří naše doma? A co zůstane po nás?

    A jsou to právě otázky, pocity a zážitky, nikoli – ostatně ne vždy brilantní – divadelní výkony, čím nás představení na …příští vlně/next wave… obvykle zasáhnou nejvíc.

    Diváci byli uvězněni v kruhu nad hromádkou oděvů a donuceni pasivně naslouchat (Teď, nádech a leť – Hranice. Co chtějí? Co chceme?) FOTO KAMIL KOŠUN

    Probouzení lidskosti v pásmu nikoho

    Veronika Boušová

    Pražská část festivalu vyvrcholila svátkem české státnosti 28. září a zaměřila se na symboliku hranic. Vymezení bezpečného prostoru je podmínkou pro existenci národa, stejně jako pro seberealizaci jedince nebo svobodnou diskusi. Zároveň se poukazovalo na skutečnost, že správná míra propustnosti ochranných bariér a odvaha je překračovat jsou nezbytné pro mezikulturní dialog, který si vynucuje uprchlická krize v Evropě. Divadelníci z iniciativy Studenti pro Ukrajinu a ze souboru Teď, nádech a leť prozkoumávali téma odlišnými metodami. Soustředili se při tom na reflektování situace, nikoli na politické příčiny.

    Primárním prostředkem k ovlivňování světového dění zdola je probouzení lidskosti v každém konkrétním člověku. Studentský projekt Language barrier equal konfrontuje participující diváky s přímými svědky života ve válečném stavu. V našem případě se jednalo o čtveřici dívek teenagerského vzhledu s aurou předčasně dospělých, typickou u mladé generace čelící nějaké tragédii. Tvůrci tematizují problematiku komunikace, konkrétně schopnost vzájemně si porozumět navzdory jazykovým překážkám, a k jejich překonávání nasazují řadu osvědčených prostředků. Vedle „globálštiny“ (základní angličtiny) například psané vzkazy charakteristické pro dorozumívání s neslyšícími, názorné pojmenovávání předmětů či prostý poslech příbuzného slovanského jazyka.

    Projekt měl premiéru v červnu ve stanici metra Můstek, nyní se poprvé představil v intimnější variantě pro Městská divadla pražská. Audiowalk setmělým zázemím Komedie, kam se obyčejný smrtelník podívá jen v rámci komentované prohlídky, připomínal sestup do protibombového krytu. Metaforou záchytného bodu se stala funkční scéna pomyslného babiččina pokoje, v níž se odehrála nejdelší část performance. Oáza vzpomínek na dětství a místo absolutního bezpečí plnily během našeho společenského posezení úlohu Freudova gauče. Hravou formou loterie jsme byli povzbuzováni k přátelské konverzaci, přičemž rozpačité projevy diváků (vyjma nejmladšího účastníka) mě utvrzovaly v naší civilizační zhýčkanosti. Nicméně úkoly jsme plnili se vstřícností a tolerancí, takže jsme se vezli na vlně zvláštní důstojnosti – na rozdíl od účastníků protivládní demonstrace na nedalekém Václavském náměstí. Podněty k zamyšlení vyvstávaly přirozeně, bez sebemenšího náznaku vnějších soudů. Asi nejpoučnější moment nastal při prezentaci národních hymen, k níž dramaturgie návodně směřuje (leč nenutí). Výmluvy na hudební hluchotu a dohadování, kdo udá tón, nás usvědčily z egoismu a pózy. Pravé vlastenectví vytrysklo až s upřímným projevem performerek, které tu ukrajinskou zpívaly hrdě, s rukou na srdci.

    Zcela odlišnou formu nabídla minimalistická dokumentární performance Hranice. Co chtějí? Co chceme? o dění v zóně výjimečného stavu na pomezí Polska a Běloruska. Inscenované čtení v mramorovém foyer kontrastovalo s obsahem svědectví o humanitárních zločinech. Diváci byli doslova uvězněni v kruhu nad hromádkou oděvů a donuceni pasivně naslouchat trojici, která je obcházela v náhodné režii. Každé uvedení je jedinečné, neboť tvůrci na základě nových událostí aktualizují textovou koláž, v níž se vrství a protínají osobní výpovědi účastníků konfliktu. Obhajoba práva bránit vlastní majetek nebo jen osobní postoj k utečenecké problematice se mísily s důkazy o zoufalé situaci migrantů z Afriky a Blízkého východu. Někteří už zemřeli nebo přišli o své nejbližší, ale původce stěhování národů zůstává nadále v anonymitě. Zbývá jen zapálit svíčku – a že jich bylo!

    O pasivní úloze, diktované většině z nás politickými zájmy, a obraně proti ní se mluvilo v závěrečné debatě divadelníků za účasti držitelky Ceny Ferdinanda Peroutky, novinářky Terezy Engelové. Umělecký dialog ve spojení se špičkovou žurnalistikou je základem politického divadla a neradostná diskuse vtiskla závěru festivalu alternativy apelativní vykřičník.


    Komentáře k článku: Podzemní vlno-bytí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,