Divadelní noviny > Festivaly Kontext
Dotkni se filmu (No. 2)
Letně filmově školní sobotu jsem se rozhodl primárně zasvětit českému filmu, tudíž mé raně odpolední kroky nemohly vést jinam, než do Klubu kultury, na Velkou premiéru.
Třetí celovečerní počin režiséra, scenáristy a herce Miroslava Krobota je ironicky absurdní sondou do života pražského herce, který se snaží o svůj pozdní režijní debut v – příznačně – na umělecké periferii: v komorním olomouckém divadle. Krobot, jež má k hanácké metropoli řadu osobních vazeb, za pomoci vnímavé kamery Martina Štrby působivě dojí místní genius loci i mimořádný komický talent Pavla Šimčíka, jehož ostře řezaná tvář by si zasloužila pořádný western, v němž by se úlohy ústředního záporného hrdiny mohl chopit sveřepý direktor sám. Důstojné a s pokorou i šarmem dobře naplněné filmové příležitosti se konečně dostalo dlouholeté ikoně Moravského divadla Olomouc Ivaně Plíhalové, jež se neztrácí ani v konkurenci vynikajícího tandemu Iv Janžurové a Pazderkové. Svůj komický talent i sex-appeal zúročila Jenovéfa Boková. Jakub Žáček pak v úloze psychoterapeuta přesvědčivě surfuje na rozhraní civilu a karikatury a své obvyklé a pořád atraktivní tragikomické atributy vyprodává Klára Melíšková. Do jinak velmi dobře sehraného kolektivu bohužel vůbec nezapadá věčný donutilovský remakér Roman Vencl.
Režisér je tentokrát poněkud překvapivě mnohem víc mužem působivého obrazu než vybroušeného dialogu či pevného vedení herců. Z prvních cca dvaceti minut jsem byl upřímně nadšen, s přibývající stopáží mne však film postupně ztrácel. Základním kamenem úrazu je plytký scénář, jenž nahodile vyvařuje nejrůznější divadelní a vztahová klišé. Humoru je sice dost a sledování tvůrčí interakce mezi ostřílenými aktéry se rovná radosti, leč soudržnost a gradace bohužel chybějí. Krobot si i nadále uchovává vlastní solitérkou pozici, leč vrchol jeho filmových ambicí musí být v diametrálně odlišné kvalitativní rovině. Přeji jemu i Olomouci do budoucna mnohem lepší film. Leč domácí kinematografii v současné době ovládají i mnohem horší pokusy, takže zájemcům o ponory do specifik divadelního prostředí lze Velkou premiéru opatrně doporučit. Ochutnání nezabije.
Protože mne samozřejmě interesuje i domácí budoucnost pohyblivých obrazů, namířil jsem si to následně na Diskusní panel připravovaných debutů konaný v Respekt stanu. Představeny byly tři chystané projekty, jež jsou v různém stádiu preprodukce, a jejich budoucí existence je tedy dosud nejistá. Vítaná je ochota mladých tvůrců zpracovávat kontroverzní témata, i ohledávat hranice žánrů. Zejména dvojice snímků Mord a Daleko/Blízko ve mne vzbudila intenzivní zájem i naději v kvalitní projekty, jejichž genezi bude důležité sledovat. Držím palce a věštím události!
Pak již byl čas vypravit se na slavnostní zahájení. To bylo pro letošek svěřeno Olze Sommerové, respektive světové premiéře jejího snímku Michael Kocáb – rocker versus politik. Další v řadě režisérčiných komplexních portrétů inspirativních osobností ve svém titulu nelže – Sommerovou naštěstí vůbec nezajímají bulvární pikantérie, v popředí je výhradně Kocábova dvojí profesní kariéra, byť dílčího prostoru se přirozeně dostane i rodinným příslušníkům a kolegům z branže. Dějiny soukromé jsou opět postaveny do vzrušujícího kontrastu s dějinami veřejnými. Zejména pasáže související se Sametovou revolucí a odsunem sovětských vojsk naplno definují důležitost Kocába pro českou společnost. Přiznám se zde otevřeně, že v případě jeho návratu do politiky bych neměl problém svěřit mu svůj hlas. Protože je majitelem vize, charismatu a především jasného morálního kreditu. Na filmu se pozitivně podepsala i empatická spolupráce Olgy Sommerové s vlastní dcerou, etablující se dokumentaristkou Olgou Malířovou Špátovou, která se v tomto případě chopila kamery. Harmonie jablka a stromu vystavěla kolem ústřední postavy impozantní sad obrazů, emocí a funkčních scén. Vyzývám k návštěvě. Následná debata ve svém finále sice poněkud neústrojně prodloužila již tak dosti dlouhý večer, jako předzvěst dalších neformálních rozhovorů však zafungovala výtečně.
Sobotu tradičně již završil jsem návštěvou Sportovní haly za účelem intuitivní práce s vlastní svalovou hmotou… Ne, teď si dělám šprýmy. Šlo mi samozřejmě o návštěvu další půlnoční laskominy. Ošlehaní testéři diváckého vkusu Jiří Flígl a Mojmír Sedláček si na sobotní večer nachystali Krvavý pátek (Blutiger Freitag, Německo, Itálie, 1972). Žánrový hybrid režiséra Rolfa Olsena nabídl řadu nekompromisně exploatačních atrakcí a hlavního desperáta s vizáží kombinující drtikolovskou náturu Vladimíra Kratiny s charismatem německé varianty Kurta Russela, metalovou estetikou koženic a obludně naditým měšcem. Excentrická kamera Franze Xavera Lederleho a aranžmá některých scén mnohokrát upomněly na Sequensovy akční kejkle v 30 případech majora Zemana. V nich ovšem chyběli bobři, nihilismus i hektolitry krve.
Divoce bylo!
Pokračování příště!
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Dotkni se filmu (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
