Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Na hranicích divnosti (No. 5)

    Součástí festivalu Nultý bod byly i dva projekty, věnované vzpomínkám. Vzhledem k tomu, že jsou určeny pro nízký počet diváků, opakovaly se po několik dnů v CAMPUSU Hybernská.

    První z nich byla performance katalánského umělce Xaviera Bobése Things Easily Forgotten určená pro pět diváků. Druhý projekt nabídla Miřenka Čechová pod názvem OSUDETY: In The Middle of Nowhere  jako walking show (či site-specific) pro jednotlivce. Každá performance trvala cca tři čtvrtě hodiny, a divák si zde výrazněji než u běžného typu představení určoval intenzitu svého zážitku.

    V site-specific projektu Miřenky Čechové OSUDETY jsou k vidění autentické „rekvizity života“. Foto Vojtěch Brtnický

    Performerka Miřenka Čechová každým novým projektem znovu překvapí. A člověk jen žasne, kam na ty nápady chodí. Když ale její témata prozkoumáme blíže, zjistíme, že neobvyklé osudy, o kterých vypráví, se vyskytly přímo v její blízkosti. Možná, že to tak máme všichni, ale ne každý je schopen materiál, který se se mu nabízí, zpracovat.  A navíc tak poutavě, jako ona. V případě projektu OSUDETY se jedná o „divadlo bez herců“. Hraje jen samotné téma, a prostor, kterým divák prochází. Miřenka, společně s týmem spolupracovníků (Martin Tvrdý, Matouš Hekela, Karel Šimek a Jakub Urban) zabydlela příběhem sklepní místnosti CAMPUSU v Hybernské. Jsou to prý bývalé archivy STB (což samozřejmě dodává příběhu ještě další konotace i nezbytnou tajemnou atmosféru). Divák je do prostoru uveden (má-li štěstí) samotnou Miřenkou, ale dále už prochází podzemními sálky a komůrkami sám. Veden jen světlem, které určuje cestu celkem čtyřmi komplexy místností. Je obdivuhodné, že nesleduje fiktivní příběh, ale skutečné osudy Miřenčiny babičky (což se dozvíme až v poslední komnatě pravdy). Příběh začíná ve 30.letech minulého století, kdy se manželský pár vydal z Čech do Francie pomáhat v zemědělství, a zde se jim narodila dcera Marta. Celá rodina se po válce vrátila do českého pohraničí, aby zde zabydlela opuštěné stavení po sudetských Němcích, Následně se setkala a spřátelila s rodinou, která odsud byla kdysi vyhnána.

    Dobové písemné materiály evokují válečnou atmosféru. Foto Vojtěch Brtnický

    Součástí příběhu je i vyprávění o rodě (rodině) Čechových a potomcích babičky Marty v době poválečné. Je to ovšem především Marta, která je protagonistkou a zároveň nevědomou spolutvůrkyní projektu. A to prostřednictvím fotografií, deníkových záznamů, poválečných domácích filmečků, ale také autentického vyprávění o událostech, které s ní Miřenka natočila. Putování diváka je doprovázeno rozmanitými vjemy, které mu pomáhají v imerzi, tedy v možnosti ponořit se do zvláštního světa vzpomínek.  Kromě hlasů slyšíme bučení krav a zvuky přírody, sdílíme pocit jízdy vlakem, který naráží do kolejí. Cítíme vůni sena, železa, ale i kávy chladnoucí v šálku na stole. Můžeme objevit tajemství truhly, kterou je třeba odemknout, a taky se napít slivovice, podobně jako si noví osídlenci Sudet připili s někdejšími německými obyvateli svého domku. Je to působivápocta babičce Martě, ženě s podivuhodným osudem, a pro diváka zajímavé putování po stopách historické paměti, v níž se promísily malé osudy s velkými…

    Xavier Bobés jako iluzionista vyvolávající množstvím dobových rekvizit doby dávno minulé. Foto archiv

    V podobném, lehce nostalgickém, ale i hravém tónu se nese performance Xaviera Bobése Things Easily Forgotten (Věci, které můžeš snadno zapomenout). Autor a protagonista vítá pětici diváků před vstupem na území vzpomínek, osobně se s každým seznámí, a každého pak oslovuje jménem. Všichni se společně vyfotografují, jsou zbaveni mobilů a vstupují v určeném pořadí do tmy, kde jim světlo baterky určí místo u stolu. Je to vlastně taková společná vzpomínková seance, vyvolávající duchy minulosti. Není to ale strašidelné, spíše mile intimní, neokázalé a půvabné.

    Neúprosný čas odtikává historii a jsou věci, které se snadno zapomenou… Foto archiv

    Během necelé hodiny projdeme společně s Bobésem historií ode dneška zpět k roku 1942, kdy se narodili jeho rodiče. Bobésovi se podařilo k této cestě historií shromáždit neuvěřitelné množství rozmanitých materiálů, souvisejících s historií Španělska. Doslova tisíce drobných rekvizit mluví za vše, a tak slov vystačí jen minimum. Jsou tu kalendáříky se stavbou katedrály Familia Sagrada na každý rok zpětně až k 1942, časopisy, jejichž obálky výmluvně hovoří o změnách politických a společenských, staré popsané pohlednice, plechové malované krabičky se spoustou  dobových drobností, které si můžeme prohlédnout pod lupou, polorozpadlé fotografie, z nichž si skládáme společně s performerem osudy rozmanitých rodin (jak Bobés později prozradil, jsou to příběhy vesměs fiktivní, vymyšlené podle fotografií z alb získaných na bleším trhu).

    I když „jen“ sedíme u stolu, vydáváme se na dlouhou cestu, v níž se pozpátku odvíjejí příběhy, a my se v divokém víru stáváme jejich součástí. Neboť zde se vyžaduje aktivita: trénink mozku při řešení početního příkladu, různé hádanky, ale také minisituace,  v nichž se účastníme hospodské slavnosti s přípitkem a pokuřováním mentolek, nebo jako děti vychutnáváme blaženou chuť čokoládového bonbonu z pouti. Je to jako kamínky v krasohledu, množství barvitých vjemů, které se na nás hrnou, navíc s bonusem lehkovážného kouzlení performera, který bleskurychle přímo před našima očima dokáže vytvořit nejrůznější iluze: proměnit lícní stranu kalendáříků v obrázky nahých žen, v sekundových intervalech zhasínání lampy vytvořit na malém stole zcela novou scenérii tak, že si nejsme jisti, zda jsme něco opravdu viděli nebo se nám to jen zdálo… Po té necelé hodince dojde nejen k tomu, že má pětice u stolu dojem, jako by se znala odjakživa, ale tento překotný let napříč sedmdesáti desetiletími probouzí i vlastní vzpomínky na prožitý život a na ty, kdo nás opustili…  Z poslední krabičky vytáhne kouzelník fotografie, které každému z nás osobně věnuje. A když se na tu černobílou fotografii se starodávně ozdobnými okraji podíváme, s údivem zjistíme, že jsme na ní my. Tahle naše skupinka, s kterou jsme společně prožili ten závratný let do minulosti. A pokud chcete vědět, odkud se vzal název, pak vězte, že si jej autor vypůjčil z bločkového kalendáře z roku 1942. Ty věci, které se snadno zapomenou, je naše vlastní jméno, bydliště a všechny ty obyčejné záležitosti, které jsou samozřejmou součástí našeho života.

    ///

    Více o festivalu Nultý bod na i-DN:

    Nultý bod


    Komentáře k článku: Na hranicích divnosti (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,