Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slast z revoluce

    Tento podzim si zapalujeme jednu festivalovou cigaretu o druhou. Součástí „mezinárodního festivalu současného umění“ 4+4 dny v pohybu jsou vždy prezentace mladých českých umělců a promo nějaké kapitoly české architektury 20. století. Nejatraktivnější položkou jsou zahraniční představení, která bychom jinak neviděli. Letos byla čtyři, tři z nich pozoruhodná. Zviditelňují se také premiéry domácích souborů, těch bylo letos šest, vedle toho šest hudebních akcí, a k tomu smršť (šestnáct kusů) procházek, přednášek, debat and such. Centrem dění byl Stýblův palác, architektonicky velkolepý a žalostně zanedbaný.

    Superamas

    Superamas – politicky drzé divadlo FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Italská skupina MOTUS přivezla politické divadlo Alexis. Řecká tragédie, v němž se prolíná řecká revolta a dětská oběť – patnáctiletý Alexis, zastřelený policií – s příběhem zkoušení Antigony v divadle. Vytváří dokumentární divadlo s dynamickými filmovými záběry, které herci promítají z pojízdného pultu, čímž mění úhly pohledu na dané záběry, a zároveň mění i scénografický prostor, který je tak rovněž vytvářen a proměňován. Převládá expresivní herectví s pohybovými zkratkami, ty zdůrazňují dramatické vrcholy. Jako je hluboký zesílený dech, který klátí postavou chlapecké, hubené Antigony až do předklonů v obrazu dramatičnosti situace a prožitku ohrožení. Jako je opakované gesto rozmáchnutí se kamenem Polyneika / Alexise – vzpoura, vymknutá z kloubů. Logem představení je vítězný výskok Antigony, zmrazený na pozadí vypuknuvší revolty. Jednoduchá a působivá byla v závěru chůze herců vpřed a vzad. Na výzvy Antigony se k nim přidávali diváci a rozmnožovali symbol odhodlání náhle probuzené masy, vážnosti okamžiku a hlubokého kolektivního prožitku. Také však jsme mohli z představení číst, že řecká revolta je i nezacílené vzrušení, vědomí nepojmenovaného moru v ovzduší – „něco se děje“, „někam je třeba uprostřed noci se vydat“ – že je to slast z iracionálního kolektivního prožitku. (Skrze tu slast jsme i manipulovatelní.)

    Jednotlivé sekvence nebyly hierarchizované, jen volně spojené myšlenkou vzedmutí vůle k akci. Ta však není nikdy pojmenována, není pojmenováno zlo, vůči kterému by měli občané revoltovat. V mlhavosti obsahu vzrušení jsou občané podobni hercům, kteří tonou v iracionální slasti svého hereckého prožitku. Koneckonců představitelka Antigony mluví v jednom okamžiku o tom, že sama neví, zda jí jde o řeckou revoluci, nebo o nalezení pojetí její vlastní role. Jednoty stylu je docilováno nikoli dramatickou konsekventností, nýbrž designovou čistotou celku.

    Ptáme-li se, zda divadlo dobře vystihlo emocionální a kognitivní situaci lidí uprostřed krize společnosti, musíme jednoznačně odpovědět, že ano. Ptáme-li se, zda došlo k odhalení zla, určitě ne. Představení vzrušuje v průběhu a zklamává ve výsledku – jako detektivka.

    Mezinárodně cestující francouzsko-rakouský taneční soubor Theatre, vyznávající postmoderní poetiku, si pohrává s kýčem a mediálními klišé v inscenaci Superamas. V tomto kuse předvedl světovou politiku jako divadýlko. V sérii scénických klipů jednoduchým otočením západovýchodní perspektivy obnažil pokrytectví Západu, aniž se snad rozněžnil nad Východem. Muammar Kaddáfí zachraňuje osobní přítomností pod terorem úpící obyvatele Belgie, kde vypukly etnické nepokoje mezi Vlámy a Valony. Úvodní výstup břišních tanečnic (respektive kýčovité západní představy o nich) střídá obraz konference k nastalé politické situaci s legračními karikaturami Sarkozyho, Ariela Sharona a Muammara Kaddáfího v obklopení sexy ženské ochranky se samopaly. Kolportážní animací zobrazený Východ je promítaný velkoplošně na pozadí, sex a politika kolem sebe krouží v pokryteckém tanci, vše je reklamně barevné, reklamně křečovité. V závěrečném obrazu se akvabely kloužou v různobarevných plavkách po jevišti a lákají k turistické návštěvě Turecka (barevné koupací čepičky nesou srpek měsíce a hvězdu, slečny jsou nemuslimsky obnažené). Kabaretně vtipné, pikantní a politicky drzé divadlo.

    Nejnezvyklejší ze zahraničních děl byl Victor divadla Campo z Belgie (autoři Jan Martens & Peter Seynave). Představil intimní nonverbální duet dospělého tanečníka a chlapce. Předstoupili na prázdnou scénu nedbale oblečeni jako dítě a vedoucí na prázdninovém táboře. Postáli, pak se svlékli do půl těla – mladý tanečník do trenek, dítě do tepláků – hrudník a hrudníček. Představení bylo suitou pokusů o fyzické přiblížení, od letmých doteků po naskakování a zvedačky. Nemluvili, mezi akcemi byly dlouhé prodlevy mlčení s pohledem upřeným z očí do očí. Za nimi probíhal emotivní scénář, do kterého jako by nám nic nebylo. Jejich vzájemné úsměvy byly pouze nepatrné a rozpačité, zdrženlivé, stoudné. Zněla pravoslavná duchovní hudba. Šlo o jakési zasvěcování…?

    Politická témata zdvihly i české skupiny – pozoruhodným multifokálním tvarem Vosto5 v Dechovce. Sáhli k tématu, které rozděluje českou společnost, otázce vyhnání Němců. Však už se také dostavily podrážděné reakce. Ve skvělé scéně tancovačky přeroste její dionýské opojení v žízeň po krvi. Muži z ní odcházejí vraždit, vzít si svou slast z revoluce.

    Je stále zjevnější, že se i Čtyři dny stávají alternativní politickou, vlivovou skupinou. Tím si také vysvětluji statistiku položek festivalu ve prospěch diskusí a v neprospěch divadla. Tento rok se zapojily do debaty o podobě Václavského náměstí. Podle článku Adama Gebriana v Lidových novinách věnovaného právě této debatě, zejména osudu Stýblova paláce, Čtyři dny prosazují účast města na záchraně tohoto soukromého objektu, tak aby se sem mohlo v budoucnosti nastěhovat turisticky atraktivní Centrum architektury. Je to cíl snad ušlechtilý. Nějak se však necítím komfortně s myšlenkou, že se divadelní umění stává pouze šumnou atrakcí pro získání „voličské základny“ pro tyto „vyšší“ politické cíle.


    Komentáře k článku: Slast z revoluce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,