Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    4+4=9 (No. 9)

    >Hello Hi There!

    >Kdopak to mluví?

    >Annie Dorsen – newyorská režisérka a multimediální umělkyně. Jsem lidská bytost.

    >Já nejsem lidská bytost. Jsem chatbot.

    >Chatbot?

    >Počítačový program do detailu napodobující lidskou konverzaci.

    Na travnaté mezi se něžně usazeny vyhřívají dva laptopy. Chystají se spolu dobře pobavit… Podkladem k rozhovoru je televizní debata Noama Chomskeho a Michela Foucaulta z roku 1971. FOTO ARCHIV

    Hello Hi There! Vítejte na dnešním představení! V hlavní roli Macbook a jeho ženský protějšek. Macboočka? Stěží… Moje vyjadřovací schopnosti jsou pořád omezené, ačkoli jsem živá bytost, což se o aktérech šestého festivalového večera v Divadle Archa říct nedá.

    Jak praví program, Annie Dorsen vytvořila inscenaci bez lidí. Na jedovatě zelené, uměle travnaté mezi se něžně usazeny vyhřívají dva laptopy. Chystají se spolu dobře pobavit, jak jim to jen jejich existence umožňuje. Podkladem k rozhovoru je televizní debata Noama Chomskeho a Michela Foucaulta, která proběhla v Holandsku v roce 1971. Počítače musí ovšem nejdřív ke slovu pustit autorka projektu, jež jako první ovládne dvě velkoformátové obrazovky v pozadí a celkem zbytečně vysvětlí, jak poznáme, že k nám promlouvá skutečná osoba. Prý například podle neplynulého toku textu a malých zaškobrtnutí v řeči. Způsobuje tím ale i první zaškobrtnutí celé show. Naštěstí se také dozvídáme více o výtvoru Robbyho Garnera – o speciálním softwaru, který umí imitovat rozhovor dvou lidí, a to na 80 milionů různých způsobů, takže konverzace budí dojem improvizace. Nikdo včetně autorky tedy daný večer netuší, o čem budou počítače „hovořit“. Nevědí to ani tlumočníci do češtiny a práci jim to rozhodně neusnadňuje, protože chatbot má ve svém repertoáru textů ledasco od banálních chatových promluv a vtipů přes texty písní až k fragmentům debaty Chomského s Foucaultem, Shakespearovi a Bibli.

    Zatímco záznam inkriminované debaty francouzského filozofa s americkým lingvistou běží beze zvuku v televizi instalované na pódiu spolu s ostatní technikou, začíná se rozvíjet i konverzace domněle mužského a ženského chatbotu. Monotónní hlas simulátoru je doprovázen zvuky mechanických úderů na klávesnici. Zklamáním je, že se neděje nic mimořádného.

    Konverzace domněle mužského a ženského chatbotu. FOTO ARCHIV

    Kontrast lidské komunikace a konverzace mezi dvěma stroji vystupuje na povrch téměř okamžitě. V tomto ohledu stojí za pozornost třeba strojový přednes biblických citátů – jeden z nejzajímavějších momentů celé show vůbec, minimálně v jejím pražském provedení (těžko říci, jak moc se od sebe jednotlivá představení mohou lišit). Zcela podle očekávání se brzy ukazuje, že softwaroví diskutéři neumějí vyjádřit žádné city, nesmějí se, nechápou vtipy, idiomy a textové dvojznačnosti, nejsou schopni ironie, porušují různé zásady správné komunikace a často končí ve slepých uličkách. A navíc to sobě říkají, resp. píšou. Je příznačné, že jedním z nejdelších příspěvků obou debatérů je snaha o popis lásky. Rychle a zřetelně se tak rýsují hranice, za něž se stroj nedostane. Je zkrátka poznat, že chatbot nerozumí a neargumentuje – jen reaguje podle toho, jak je naprogramován. To není vždycky nejlíp (pravděpodobně záměrně) a i navzdory osmdesáti tisícům možných variant průběhu představení je evidentní, že u některých výroků je repertoár prostředků vhodných k reakci velmi omezený. Při produkci v Arše končil rozhovor až příliš často ve smyčkách, které vyvolávaly nejprve pousmání, později nervozitu a na konci úlevu z osvobození od četby titulků. Na povrch vyplouvá, že lidský mozek je prostě pořád záhadný a obdivuhodný – dokáže vymyslet a zrealizovat stroj imitující lidskou komunikaci, jehož chyby paradoxně obnažují genialitu naší šedé kůry…

    Autorka bezpochyby na 4+4 dny v pohybu přivezla projekt se znamenitým nápadem, který inovativním způsobem přivádí digitální tvorbu do divadla, nicméně je škoda, že ve své snaze zůstala na půli cesty a většinu nápadů vyzradila už v PR textech a fotografiích. I tak přinesla pražská produkce několik přínosných momentů, mezi něž zcela výjimečně můžeme zařadit vlažný potlesk při závěrečné děkovačce v poloprázdném sále Divadla Archa. Na pódiu se sice mihla i sama autorka, ale hlavními hvězdami zůstaly počítače. Vy tam, slyšte, že diváci pořád nejsou připraveni tleskat kompjůtrům.


    Komentáře k článku: 4+4=9 (No. 9)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,