Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    4+4=9 (No. 7)

    4+4=7

    U Casina v Pařížské ulici. Naproti teď sice stojí obludně vyhlížející hotel Continental, ale ještě před necelými sto lety zde stál dům U Lodi, v němž Franz Kafka napsal svou první delší prózu, první úspěch – povídku Ortel. Rychle však Pařížskou do Bílkovy, kde Kafka nějakou dobu také žil, pak hned doleva do Dušní a vzápětí doprava do ulice Milosrdných. Na jejím konci bliká neon hospody. Tedy restaurace, jsme v bohaté čtvrti. Vlastně ne, tady jsme už v židovském městě. To je bohaté jinak; nikoli názvy italských značek a urputnou snahou vyrovnat se nejdražším třídám světových megalopolí. Je to město bohaté svou pamětí.

    Paměť je také jedno z hlavních témat společného projektu německého performera Dominika Steina a českého divadelního seskupení Boca Loca Lab Dvanáct milosrdných. Odehrává se hned vedle blikajícího neonu. V domě číslo popisné dvanáct zvonek Stein. Hned za dveřmi je úzká chodba a čtyři dveře. Jedny vedou do pokoje, následuje záchod, kuchyně a koupelna. Všude porozstrkané obrázky a fotky, v koupelně se svítí. Konečně přijde pan Stein. Jako by mezi námi byl celou dobu, jako by stejně jako my teprve celý byt ohledával. Zkoušel, co od něj lze čekat. Pustí vodu z kohoutku. Rozkutálí jablka po zemi. Rozsvítí malou lampičku visící od stropu až téměř k zemi. Rozhází po místnosti pár fotek. Se zájmem si vše důkladně prohlédne.

    Zanedlouho si byt pomalu získává. Dva neznámí se stávají důvěrnými přáteli. Pan Stein objevuje na zemi starý dopis, otevře dveře od spíže, která je přestavěná v miniaturní pokojíček s matrací a peřinou pokrývající celou jeho podlahu. Je jasné, že je teď potřeba trochu soukromí. Po chvíli někoho z nás napadne otevřít dveře. Vevnitř nikdo není, teprve teď si všímáme velkého okna. Vzápětí pan Stein přichází znovu a jde si vařit vodu na čaj. Motáme se mu v cestě a jeho pohyby nás odrážejí ode zdi ke zdi. I když už jsme v místnosti docela dlouho, stále lze objevit něco nového. Byt prozrazuje svá tajemství teprve když ožije. Nejsou zde diváci a herec, jsou zde obyvatelé. Pan Stein je jen jeden z mnoha obyvatel Židovského města. My můžeme být stejně tak náhodní hosté jako všechny životy pana Steina, které v tomto bytě prožil. Při svém vzpomínání nejedenkrát o nějakou takovou vzpomínku zakopne. To však k výletu do vlastní minulosti patří.

    Za celou dobu nepadne téměř jediné slovo. Sem tam pan Stein prohodí něco německy, jinak ale vše zůstává v rovině pohybů a zvuků. Byt tak ožívá vlastním jazykem, kterým komunikuje s panem Steinem. Ten zdánlivě zmateně pobíhá z místnosti do místnosti, občas vezme do ruky housle a cvičí, hned zas oknem sleduje svou sousedku, aby pak rozkousal několik jablek. Nesouvislé střípky jeho života jsou zároveň střepy historie rodu, historie města, historie tohoto bytu. Dohromady jsou jedním organismem. Nerozlučitelným organismem.

    Stále je tu však podivná sousedka, kterou zezačátku zamilovaně sleduje a která pak poněkud děsivě sleduje jeho. Skutečně hororový zážitek přijde, když chvíli věnujeme pozornost něčemu v předsíni, pak se otočíme do kuchyně a tam za oknem do dvora – ona. Nehnutá kamenná tvář sledující dění uvnitř. Pan Stein ji ale dosud nevnímá. Sousedku symbolizující svět venku, svět za dveřmi jeho bytu. Závěr však už patří jejich milostnému sepětí začínajícímu u kuřecího vývaru.

    „Auf Wiedersehen! Das ist ein Privat!“ vyhání nás pan Stein na konci, sedě se sousedkou u jednoho stolu s vínem a polévkou. Světy se propojily; nejen svět bytu pana Steina a svět za jeho dvěřmi, ale všechny naše světy.

    Tohle není obyčejné bytové divadlo. Skvěle zvládnutý prostor, volnost daná divákovi, implementování diváka do osobní historie pana Steina a zároveň sugestivní hercův projev dělají z představení jedinečný zážitek. Všechny historie jsou propojené, všichni hrajeme nějakou roli v tomhle obrovském divadle, kde byt pana Steina je jen další kulisou. Když však byt nechce, dokáže i mlčet.

    Auf Wiedersehen! Das ist ein Privat!


    Komentáře k článku: 4+4=9 (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,