Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    4+4=9 (No. 3)

    Když vyjde den státního svátku na víkend, je z toho vždycky zlá krev. Člověk pracující si pěkně od plic zanadává, rozhořčeně neví, jak s volným dnem naložit, když vlastně žádné extra volno nemá, nakonec ale stejně svěsí hlavu a jedinou viditelnou známkou svátečního dne jsou tak trafiky prázdné nedělních deníků. Den vzniku samostatného československého státu vyšel letos právě na neděli. A festival 4+4 dny v pohybu otevřel třetí den svého konání. A aby těch milých oslích můstků nebylo málo, zakončen byl tento den ve Studiu Alta slovenským souborem Debris Company s projektem Soliloquy & Monologue.

    Šaty jsou demonstrativně svlečeny a opuštěny. FOTO ARCHIV

    Škoda, že pozdně večernímu představení slovenského tanečního souboru Debris Company přihlížel prostor Alty zaplněn přibližně z poloviny. Taneční adaptace poslední kapitoly románu Jamese Joyce Odyseus sice vybízí ke komornější atmosféře, přesto by si snad zasloužila o trochu více pozornosti. Pozoruhodné taneční ztvárnění Mollyiny samomluvy a monologu na konci knihy v kontrastu s civilním přednesem samomluvy a monologu jejího manžela Leopolda Blooma v části jeho cesty je velmi zajímavým přínosem ve sledování hranic slova na jedné straně a tance na straně druhé. Rozhořčení nad státním svátkem v neděli podpořené na říjen nebývale tuhou zimou však bylo zřejmě silnější než Holešovice lákající na umění.

    Ta troška, která se horko těžko snažila zahřát vymrzlou Altu pak sledovala velmi strohou scénu, které vévodily, dá-li se to tak říct, pouze dvě lampy zavěšené ze stropu v přední části jeviště. Jinak nic až na oponu v jeho zadní části. Ta se na začátku představení částečně rozestoupila, aby vytvořila úzký prostor pro zpívající Molly. Takto otevřená opona zároveň fungovala jako rám, kterým se účinně ztvárnil Mollyin konzervovaný pocit, že je stále žádoucí a výbornou operní pěvkyní. Když svou árii skončila, vystoupila z rámu opony směrem k divákům.

    Jako stránky knihy obrací záhyby šatů. FOTO ARCHIV

    Na konci Joycova románu leží Molly během své samomluvy v posteli. Šaty, do nichž byla Stanislava Vlčeková, Mollyina představitelka, oblečená, byly dokonalým skloubením peřiny, kterou je přikrytá a která jí poskytuje ochranu při jejím sebeodhalení, a nabíraných šatů operní pěvkyně. Ty pak za doprovodu další operní melodie slouží jako efektní projekční plátno Mollyiných vzpomínek. Jako stránky knihy obrací volány svých šatů a vzpomínky se jedna po druhé mění. Sugestivní úvodní část byla zakončena demonstrativním svlečením šatů/peřiny. Odhalení Mollyiny duše a myšlenek došlo svého vrcholu. Nebylo už co tajit.

    Vlčeková začala Mollyinu samomluvu tančit způsobem, k němuž nebylo potřeba vysvětlujícího komentáře. Dokonale zvládla nejrůznější polohy svého výrazu a pohybů. Molly ve svém proudu řeči skáče z tématu na téma podle nejjemnějších asociací, které jsou však stále svázány v textu. Tanec Vlčekové však dokázal tuto svázanost roztrhnout. Ukázal, že není potřeba znát Joycův román, aby vyvolal stejný efekt neohraničenosti možných styčných bodů nejrůznějších událostí lidského života. Vlčeková chvíli horečně krotila své roztoužené tělo, aby vzápětí porodila, objevila se na večírku, truchlila pro mrtvého syna a znovu sváděla muže ve své blízkosti. Chvíli exaltovaná, chvíli lhostejná. To co lze slovy postihnout jen naprostým rozbitím syntaktické stavby, dokáže tanec naopak o to pevnějším sevřením jednotlivých pohybů. Kdyby Vlčeková strojově oddělovala různé motivy, aby napodobila psanou řeč, nebyl by výsledek zdaleka tak přesvědčivým.

    Trochu zklamání tedy přišlo ve druhé polovině představení, v němž se mělo dosíci úplnosti pocty Joycova experimentu se slovem a pohybem. Na jeviště vstoupil Vladimír Zboroň jako Mollyin manžel Leopold Bloom, hlavní postava Joycova románu, antický Odysseus. A stejně jako Molly tancem, tak Bloom slovem nechal nahlédnout do svého podvědomí vlastní samomluvou. Byl mu vyměřen stejný čas jako Vlčekové pojetí Molly a tehdy se ukázalo, jak obtížnou disciplínou je slovní monolog na divadelním jevišti. Nelze neuznat, jak náročným zřejmě bylo zapamatovat si bezmála půlhodinový monolog bez nějaké souvislejší narace, která by mluvčímu pomohla a jej vedla. Ovšem přednes byl skutečně až možná příliš civilní s jen občasným akcentováním něčeho podstatného, zajímavého… Joycův text je naštěstí poměrně vtipný, takže se divák zas tak nenudil. Přesto si troufám říct, že by trocha herečtějšího přístupu Zboroňovu vystoupení neuškodila.

    Měl-li být předvedený kontrast taneční a tradiční mluvy měřítkem jejich styčných ploch, pak se obávám, že se ukázal spíše opak. Aspoň, co se týče divadelního zpracování. Ohromující výkon Vlčekové byl spíše tlumen Zboroňovým výstupem, než aby podněcoval k imaginativnímu propojení obou rozdílných světů hlavních postav. I přesto je však jevištní adaptace poslední kapitoly Joycova Odysea z literárního hlediska velmi podnětnou metodou, jak tak složité prozaické dílo interpretovat, a z hlediska tanečně-divadelního zážitkem, který nutí k zamyšlení se nad stavem slova a pohybu v současné komunikaci.


    Komentáře k článku: 4+4=9 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,