Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    4+4=9 (No. 10)

    Velké těžké ocelové dveře hustě obrostlé břečťanem a tlumené červené světlo – v den Památky zesnulých obraz z jakéhokoli českého hřbitova. Ale také vstup do holešovické La Fabriky, který za ponurého podzimního večera skutečně působí jako brána do jiného světa. Sbírám odvahu a vstupuji, abych onen svět objevila – svět dvou francouzských performerů Antoina Defoorta a Juliena Fourneta, plný záhadných zvuků, podivných předmětů a snových obrazů. Svět žertu, laškování, zpěvu, smíchu a humoru, jenž ani vzdáleně nepřipomíná venkovní dušičkovou atmosféru…

    Antoin Defoort a Julien Fournet předvedli alternativní koncert a míčovou show zároveň. FOTO ARCHIV

    Návštěvníky festivalu 4+4 dny v pohybu čekal 2. listopadu v La Fabrice experimentální koncert s názvem Cheval. Koncert sice virtuózní, ale nikoli herecký. Ani jeden z účinkujících autorů totiž herec není. Antoine studoval matematiku a Julien svého času koketoval s filosofií. Na jevišti je tak každý z nich sám za sebe i sám sebou. Nebo se přinejmenším snaží budit takový dojem, že ani jeden nic a nikoho nehraje. Zato si oba rádi hrají – Antoine se zvukem a Julien s míčem.

    Ještě než se páteční diváci usadili na svá místa vyzbrojeni oranžovými špunty do uší (mnozí polekáni), Julien s Antoinem si po klukovsku zakopali, napodobujíce trénink fotbalových profesionálů. Obavy se časem ukázaly jako liché, protože žádný zvuk nedosáhl během hodinové show na práh bolesti. Důvod k ostražitosti měli jen šťastlivci v prvních řadách, protože i mistrovský hráč se někdy utne a směr balónu je pak těžké předvídat.

    Odrážení míčů všemi směry ale nebyl jen pouhý omyl a legrace. Jejich pohyb představoval základní stavební prvek rojektu. Na údery míče o bílou tabuli totiž reagovala elektrická čidla pro proměnu obrazu a spuštění zvuku a míče se tak staly nedílnou součástí hlavního technického objektu performance. Zároveň spojovaly zdánlivě nespojitelné a tím vlastně utvářely koncepci celého projektu. Propojily jednotlivé předměty na pódiu, jeviště s hledištěm, obraz a hudbu, ale také naznačovaly cestu od myšlenky k objektům a zvukům. Obzvlášť propojení zvuků a nejrůznějších věcí vyvolávalo obdiv diváků – úder míče o bílou stěnu byl následován klavírním akordem, a zatímco elektrická kytara hrála bez problémů přes kabel od vysavače, její klasická předchůdkyně už sloužila jen jako raketa na squash. Téměř po celou dobu tak mohli diváci sledovat nečekaná spojení mezi věcmi a taky sdílet své pocity z této vyhrocené kombinace obrazu, zvuku, pohybu a humoru s performery.

    Antoine si publikum získal například zpěvem s doprovodnou hrou na flétnu nosem. FOTO ARCHIV

    Textový prvek byl po celý večer záležitostí spíš okrajovou, až banální. Hudebně se v projektu víc realizoval Antoine, který drobné muzikální nedokonalosti, doháněl originalitou a entusiasmem. Skvělým zvládnutím repeat efektu, zpěvem s doprovodnou hrou na flétnu nosem nebo názornou přednáškou o bohatství tónů v našem každodenním životě si definitivně získal publikum, které si již na začátku naklonil několikerým srdečným přivítáním v několika jazycích – a to vše navzdory technice, která nikdy nefunguje… Pohybově se zase vytáhl spíš Julien, působící vedle vyřečného Antoina poněkud zakřiknutě. Ovšem jen do doby, než se zhoupnul na boxovacím pytli a rovnýma nohama přistál na klaviatuře. Antoinovu verzi písně Billie Jean na modrou zobcovou flétnu tak vystřídala Julienova úderná kakofonie.

    Show vyvrcholila poslechovou seancí všech C dur akordů a velkolepou produkcí Pergolesiho Stabat Mater, v níž spojování nespojitelného dostalo opět nový rozměr. Fascinované publikum se tak ocitlo zcela v zajetí zvuků, z něhož se vzpamatovávalo ještě po ohlušujícím potlesku – jediné chvíli, kdy měl člověk chuť sáhnout po špuntech, které jinak vlastně nepotřeboval. Julienovi se jen zdály špunty v ceně vstupenky jako dobrý vtip. Stejně jako je Cheval (Kůň) prostě jen dobrý název.


    Komentáře k článku: 4+4=9 (No. 10)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,