Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    4 + 4 články v pohybu (No. 5)

     Úterní programový blok, tedy pátý den festivalu 4 + 4 dny v pohybu obsahoval komentovanou procházku Zdeňka Lukeše Národní třída a její moderní architektura, druhou polovinu prezentace nového studijního programu na DAMU a v Divadle Archa představení norského nezávislého souboru De Utvalge současného dramatika z téže země Jona Fosseho Skuggar.

     Podzim se opět stává metaforou stáří

     Při vstupu do sálu vidíme na horizontu projekci vlnících se stromů s podzimně zbarveným listím. Pod nimi v polostínu sedí starý muž na lavičce. V popředí je v různé vzdálenosti od hlediště od stropu zavěšeno šest nepravidelně oválných předmětů připomínající kameny. Jejich povrch je bílý a slouží jako projekční plocha pro šestici projektorů. Ze začátku jsou na ně promítány v detailu větve s listím, později se stanou nejdůležitější částí představení, dokonce tím jediným podstatným.

     Po zhasnutí světla se z podzimní imprese přeneseme do jakéhosi mytického světa, kde neplatí čas ani prostor. Visící kameny se stanou obličeji plujícími v prázdnu, zadní prospekt je přetažen černým závěsem, takže se zadní projekce stává ne jasně zřetelnou – vlastně se ocitáme za oponou, na druhé straně běžného lidského světa. Zásadní je, že promítané obličeje patří dětem a jen skrze ně je reprodukován text hry. Reální herci jsou pouze čtyři, všichni ve věku úctyhodného stáří; několikrát přejdou jeviště, posedí, za pomoci družky si obléknou sako, nevydají ale ani jedinou hlásku.

     Šest různých dětských obličejů se postupně objevuje a opět mizí, mohou se zjevit na kterémkoli projekčním kameni (režie pracuje i s tímto pohybem). Základní, a bohužel také jediné pnutí vychází z kontrastu textu hry a úst, která ho pronášejí. Jon Fosse vystavěl hru Skuggar (Stíny) jako existenciální minimalistické drama o náročném rozvzpomínání, o boji s pamětí a o ztracenosti ve vlastní samotě. Tedy o neradostném stáří. Obličeje přicházejí, ptají se, kde jsou, kdo jsou, co tady dělají. Odpovědi téměř nenalézají, jen drobné záblesky, nepatrné střípky, které vydrží jen okamžik. Jsou k sobě chladní, odtažití, lhostejní a nakonec všichni odejdou. Pryč. Z náznaků se dá vytušit, že se jednalo alespoň o dvougenerační širší rodinu, ale potvrzené není nic. Na rozdíl od obličejů se ale k sobě staří herci, v případě, že se nejméně dva setkají, chovají pozorně.

     Inscenace jako celek navozovala dojem, že v jejím počátku byl dobrý nápad, koncept, který se sice tvůrcům podařilo realizovat, ale již ho dále nerozváděli. Z tohoto důvodu v některých svých částech působila unyle, bez jakékoli energie. Značnou měrou se na tom podílí záznam dětských představitelů, kteří strnule a bez emocí odříkávají svůj text. Výjimkou je pouze jedna holčička, která dostala do svého filmového „herectví“ osobitý mimický výraz. Strnulost pravděpodobně byla režijním záměrem, ale nejsem si jist, zda pro dobro věci. Sporné je i to, že se na jevišti téměř nic nedělo. Na druhou stranu autoři vytvořili silný vizuální obraz, který svého vrcholu dosáhl ve chvíli, kdy zůstala v naprosté tmě viset pouze šestice dětských obličejů.

     De Utvalgte/Jon Fosse: Skuggar. Režie: Kari Holtan. Hrají (projekce): Leo Holtan Bøckman, Iben Ossavy Kolbenstvedt, Fabian Sæthre, Synne Flikke, Ronja Maria Rodrigues, Lois Mathias Williams. Hrají (na jevišti): Eva Bøe Moen, Hans Wedvik, Kari Vin Knutsen, Stein Davidsen. Psáno z představení v divadle Archa 19. řijna 2010.

    O 4+4 dnech v pohybu čtěte též v Rozrazilu online – Co vypovídá současné divadlo o (české) společnosti?


    Komentáře k článku: 4 + 4 články v pohybu (No. 5)

    1. Jan Kerbr

      Profilový obrázek

      Nejsem si jist, zda je nutné o Fosseho hře uvažovat pouze v rovině „neradostné stáří“. Chápal jsem ji spíš jako féerii o ztížené či nejisté komunikaci v obecnější rovině. Děti byly ke sdělování oněch – pro mě nejspíš záhrobních – promluv vybrány skvěle, na rozdíl od recenzenta mě nejméně nadchla ona holčička „s výrazem“. Produkci jsem nevnímal jako unylou, naopak, byl to pro mě jeden z nejsilnějších divadelních zážitků tohoto roku.
      Jan Kerbr

      27.10.2010 (16.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,