Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3MIS3

    Dramaturg je z „neviditelných“ profesí v divadle ten nejdůležitější. Jak vy osobně vnímáte jeho roli?

    David Drábek Pavel Kohout Karel Steigerwald

    David Drábek

    Dramaturgové to mají těžké. Kolikrát už čelili záludnému dotazu brunátných Čechů (třeba když se jako správní intelektuálové snažili být „neviditelní“ na koupališti): A co ty jako v tom divadle děláš? To se jeden opotí a neví, kde by začal, prohmatávají ho dotěrné existenciální pochyby… platí daň za chytrost. A taky je ten dramaturg v případě problémů v divadle prvním hromosvodem, zatímco v případě úspěchu inscenace jsou jeho zásluhy často pozapomenuty jak rybičková pomazánka.

    A dělejte dramaturga týpkům, jako jsou Morávek nebo Drábek, abych zůstal u té naší hradecké brázdy. Tvorům uma­nu­tým, zabejčeným a tak trochu posedlým ideou vlastní výji­meč­nos­ti. Raplům svéhlavé imaginace i prudkých záchvatů divadelního mesianismu…

    Máme v divadle dramaturgyni jménem Jana Slouková, jež vlastní nejbujařejší smích na světě. Ale umí taky elegantně povědět, co je blbé, kde vařím z vody a kde mlžím. Kdy už je to mé konání přes čáru – i když každý máme tu čáru jinde a ti s čárou před špičkou vlastního nosu či s čárou vedle úzkých prsou nakonec dramaturgyni i mě stejně zjebou.

    Jelikož je 1. ledna, tak mé novoroční předsevzetí zní: budu Janě Sloukové naslouchat ještě pozorněji. Ehm ehm.

    Ale nejúspěšnějším dramaturgem při pohledu na české prezidentské divadlo se jeví Andropov. Víte, koho myslím: šéfoval v Rusku KGB podobně jako dnešní ironman Putin. A poté byl pár měsíců i generálním tajemníkem celého rudého impéria. S Brežněvem a Černěnkem dokázali tihle tři papaláši zhebnout ve funkcích během tří za sebou jdoucích let, což je slušný geriatrický rekord. Ale proč Andropov jako dramaturg? No protože inicioval založení Prognostického ústavu ve městě Praze, odkud pocházejí mocní polistopadoví vejlupci Zeman či Klaus.

    A tihle hoši to umějí Rusům pěkně načechrat, aby sem vpadli jako do peřinek. Ne na kapotách tanků, to už snad ne. Ale ekononomické zalehnutí české válendy ruským méďou se očekávat dá. V závěti prý Andropov nařídil, aby se Václav Klaus po uplynutí svého prezidentského mandátu provdal za nového prezidenta Miloše Zemana a splnil si tak odvěký sen: stát se 1. dámou. Voilá!

    Pavel Kohout

    Jak pravívala moje babička – Lidé jsou různé, dobré a zlé, což platí i o dramaturzích. Za dobré považuji takové, kteří vládnou talentem přivést autora k tomu, aby svou hru napsal nejlíp, jak může. Za špatné mám ty, kteří autorům podle síly své pozice radí nebo i nařizují, aby svou hru napsal jinak, než ji napsal, totiž tak, jak by ji napsali oni, kdyby to uměli. Jakožto původce padesátky her, které se vesměs hrály v tu- i jinozemsku, si dovoluji tvrdit, že druhých je dnes převaha a stali se morem původní tvorby. Oni už začínají číst nové dílo s tím, že musí odhalit, v čem by se mělo změnit, aby tak měla jejich funkce smysl. Čechov by u nich narazil už s Platonovem tak, že by se při své plachosti dál psát neodvážil. Jenže Mchatovští ho vzali vážně a hráli mu každou tečku i čárku, protože předpokládali, že má smysl, který musí být zjeven, proto může být dnes hrán vousatými avantgardisty třeba i pozpátku a už mu to neublíží. Měl jsem štěstí, že mě „zkazil“ Luboš Pistorius, který mi za půl století spolupráce neporadil ani slovo, natož větu, či dokonce situaci, ale ptal se mě vytrvale, co jsem čím chtěl říct, a vzápětí, proč jsem to tedy neřekl… On mě i přivedl k závěru, jehož se držím dodnes: autorův nejbližší partner není dramaturg, nýbrž režisér; není-li dosaženo jasné dohody s ním, jsou hodiny kafí a mouder s dramaturgem na draka. Příklad ze života: Dobrý přítel režisér mě žádal, abych podstatně přepsal text své nové hry podle jeho představ. Po delší rozpravě jsem se ho zeptal, neměl-li by to tedy režírovat někdo jiný, kdo si bude vědět radu s tím, co už existuje. Souhlasil, zdálo se mi přímo s ulehčením, jsme dál přátelé a hra zůstala celá. Dodávám, že toto není filipika proti dramaturgům. Jim totiž stále zůstává klíčová úloha: doporučit svému domu repertoár, za nímž si může divadlo vzhledem ke své velikosti a historii ideově i umělecky stát, aniž (!) by ztratilo diváky. Pokud to dokážou, mám je za Dramaturgy a jejich šéfy za Principály.

    Karel Steigerwald

    Ptát se na roli dramaturga je jako zkoumat objevitele Ameriky s tím jeho vejcem. Dramaturg v divadle je, nebo není, je užitečný nebo není, autor ho poslouchá s důvěrou, nebo ne, dramaturg si autora váží, nebo ho považuje za dotěrného blba. Divadlo samo si svého dramaturga může cenit, nebo je to pro ně jen obtížný podivín, případně idiot, který nerozumí divadlu. A když divadlo skutečného dramaturga (co to asi je?) má, je na něm patrné, že má směr a smysl a cíl. Že je jakousi (řekl by asi Havel) laboratoří ducha. Byla (a jsou) i divadla, která takový smysl a cíl a směr měla i bez dramaturga, stejně jako jsou divadla, která byla jen laboratoří ducha, divadlem a ne.

    Šel kdysi herec Poloček večer po chodníku kolem divadla a vystihl smysl dramaturgů. Později vyprávěl: koukám nahoru do dramaturgie. Okna zapocený, ven se valí dým. Kamarádi, nečeká nás nic dobrého. Může také být, že autor má svého dramaturga kdesi mimo divadlo. A ten mimodivadelní dramaturg vůbec nemusí být od divadla, může být třeba zubařem nebo agronomem, který umí autorovi pěkně poradit. Je tedy vidět, že dramaturg je skutečně něco jako Kolumbovo vejce. Můžete si lámat hlavu do nekonečna, k čemu to asi je, pokud chcete, nic vám to nevynese. Když ale dramaturga popadnete a třísknete s ním o stůl, hle, on sedí jak to vejce a nespadne.

    Idea dramaturga je nejasná. Srozumitelný smysl měl dramaturg za komunistů. Byl vykonavatelem patafyzických cenzurních nařízení a zároveň (ne vždy) také obhajovatelem autora, kterého k autorově zoufalství interpretoval cenzuře tak, aby se jí to líbilo. Byl tedy sám neschematickou postavou šaška, který spojuje zlo i dobro. Dnešním úkolem dramaturga je, aby se divadlo zalíbilo publiku. K tomu se podle průzkumů nejlépe hodí hry o sexu, jídle a rakovině nevinných. Zatím se takové hry vyskytují málo, ale úkol to je. Dramaturgové tedy budou i v budoucnosti mít co na práci. Pokud budou pracovat dobře, dočkáme se jednou hry o sexuálních výstřelcích přežraných lidí, kteří z těch dobrot dostali rakovinu, ale uzdravili se. Říká se tomu hluboký lidský příběh a v televizi jsou dál, už to mají. Však na to mají mnohem víc dramaturgů a peněz.

    • Autor:
    • Publikováno: 9. ledna 2013

    Komentáře k článku: 3MIS3

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      „…nejúspěšnějším dramaturgem při pohledu na české prezidentské divadlo se jeví Andropov.“
      Trefný příměr! Paradoxnější tím víc, že ruské divadelnictví dramaturga v našem (středoevropském) smyslu nezná. „Zavědujuščij dlja litěraturnoj časťju“ to rozhodně není, ten spíš nosí režisérovi kávu.
      O funkci dramaturga by asi nejlépe mohl promluvit takový český divadelník, který dobře zná nějakou západní divadelní kulturu, která tuto funkci nezná, např. L. Engelová.

      20.01.2013 (21.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,