Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nuda v Praze zůstala za dveřmi (No. 4)

    Festivaly Za dveřmi a Nultý bod jsou za polovinou – za námi je již den čtvrtý. Pouliční projekty dnes opět vynecháme, jelikož jsem je neviděla. Odpolední Emír španělského klauna Emiliana jsem ze svého programu vypustila zcela záměrně (v pátek se bude opakovat). Noční Carmen Funebre polského divadla Teatr Biuro Podrazy s utečenci a vyhnanci jsem naopak vidět plánovala. Bohužel se předchozí představení v Celetné protáhlo, když jsem doběhla na Václavák, bylo už pozdě – začali beze mě a navíc mi opravdu početný dav (mnohem větších lidí než jsem já) znemožňoval cokoli zahlédnout. Můžu tedy jen konstatovat, že pouliční projekty festivalu Za dveřmi nemají nejmenší potíže s „návštěvností“. Což samozřejmě není nic objevného – v červenci bývá na Václaváku vždycky dost nabito. Na druhou stranu si produkce festivalu zaslouží poklonu za zajištění tak frekventovaného místa! A teď už opravdu vážně…

    Plánovaný „polský večer“ se tedy smrsknul pouze na 13. měsíc, jenž byl uveden v Divadle v Celetné. Tento hudebně-tanečně-pohybový projekt s podtitulem Requiem za Bruno Schulze nastudoval společně s Warsaw Mime Centrem v Divadle Na Woli soubor Spitfire Company a hudební těleso Epoque Quartet.

    Dvě dívky (zde Miřenka Čechová a Markéta Vacovská) a chlapec (Cécile Da Costa).  Na repríze v Divadle v Celetné však Miřenka ztvárnila chlapce a „její“ dívku Patricie Poráková. FOTO ARCHIV SPITFIRE COMPANY

    Nejnovější inscenace Spitfirů má být, jak je ze samotného názvu patrné (a z podtitulu ještě patrnější), poctou polskému spisovateli a výtvarníkovi Bruno Schulzovi. Není však poctou „doslovnou“. A mně se tak zastesklo po starých časech, kdy Spitfiři přikládali slovu slovutný význam (např. v inscenacích Svět odsouzencův a Unicorn). Poslední projekt je zdařilý – emociální, krutý i cynicky vtipný. Chybí v něm ovšem více ze Schulzova literárního světa: mýty, nejrůznější jinakosti i „kafkovské“ metamorfózy a především tolik podstatné vůně. Tedy to, co lze popsat především slovy. A to, co uměl velice osobitě slovy popsat Bruno Schulz. Na jevišti totiž spatřujeme především rozmazané, spíše tušené kontury jeho světa.

    Ve Skořicových krámech Schulz píše: Každý ví, že v řadě obvyklých a normálních let rodí někdy zpodivínštělý čas ze svého lůna léta jiná, léta zvláštní a léta zvrhlá, kterým – jako šestý malíček na ruce – narůstá někdy třináctý, falešný měsíc. Říkáme falešný, neboť málokdy se vyvine úplně. Opožďuje se v růstu jako pozdě zplozené děti – měsíc hrbáček, výhonek v polovině uvadlý a spíše tušený než skutečný. A Spitfiři ukazují hrbatý svět. Plný násilí, zvrhlé erotiky, zabíjení. Nadbytečný – vhodný tak leda do výprodeje.

    Na štaflích „umučená“ Jindřiška Křivánková, před ní Cécile Da Costa (v Celetné alternovala Miřenka Čechová). FOTO ARCHIV SPITFIRE COMPANY

    Pokud však budeme hledat Schulze pečlivě, několikrát se přeci jen zjeví. Miřenka Čechová jako chlapec s knihou (jež může být knihou života i knihou, která ukrývá postavy teprve čekající na své stvoření) se během svého poznávání světa setkává s dvojící dívek (Markéta Vacovská a Patricie Poráková), které ztělesňují zlomyslnost, chtíč a brutální erotiku. Tyto dívky jsou si velmi podobné a jsou podobné i švadlenkám Poldě a Paulině – tedy postavám literárním. Nacházíme zde i otce – ale možná také chlapcovo alter ego (Bartlomiej Ostapczuk), a především velice štíhlou, polonahou (více tedy nahou, protože jen oděnou do miniaturních kalhotek tělové barvy) Jindřišku Křivánkovou jako smrt či spasitelku, svíjící se převážnou dobu na štaflích, kde občas zaujme postoj (či spíše polohu) ukřižované.

    Nelze opomenout ani inspiraci výtvarnou tvorbou Schulze. Vybírám ovšem pouze jedinou kresbu – Manekiny krawca z roku 1937 a nechám hovořit ji samotnou. Podobný klobouk, krejčovská figurína i modelky se ve 13. měsící objeví…

    Repro: http://www.eilatgordinlevitan.com/

    Z rozverné dvojice dívek se nakonec stanou figuríny do výprodeje. FOTO ARCHIV SPITFIRE COMPANY

    V neposlední řadě nalézáme otisky samotného Schulze, a to ve dvou podstatných rovinách. Jednak si ho samozřejmě projektujeme do onoho chlapce – průvodce či dokonce poutníka, jenž nám může připomenout Komenského Poutníka z Labyrintu světa a ráje srdce. A velmi bolestivě si diváci uvědomují i poměrně častou a hlasitou střelbu nahého muže (Pawel Kulesza), která odkazuje také na Schulzův skon – během druhé světové války byl gestapákem zastřelen dvěma ranami do týlu. Útlocitnější diváci dokonce zažívali tak nelibé a rušivé pocity, že přestali sledovat dění na jevišti a pozorovali mužovu ruku, zda opět nevystřelí. Na jednu stranu je to samozřejmě škoda, ale kdy jindy v divadle zažijete tak tísnivý pocit ohrožení? Otázkou zůstává, zda vás tento rozruch přivede k dalšímu poznání, nebo zůstane jen pachuť nepříjemného zážitku.

    Svět, topící se v záplavě rudých fetišistických lodiček, nakonec usmrtí „komerční katastrofa“. Střílející muž, nyní už oblečen do apartního obleku,  splní svůj úkol a mrtvoly – tedy bezvládné, avšak ohebné figuríny – obloží cedulemi s nápisem SALE.

    Tak končí spitfiří traktát o manekýnech.

    Hodnocení: @@@@ A půl přidávám za koncert (ne hudební doprovod!) smyčcového kvarteta, o němž jsem nepsala, ale je pro celkové vyznění inscenace podstatný. Bez něj by pochmurnost i prazvláštní rozvernost inscenace nevyzněly tak silně.

    Spitfire Company a Warsaw Mime Center, Teatr Na Woli: 13. měsíc / Requiem za Bruno Schulze. Scénář a režie Petr Boháč, autor hudby Jan Kučera, hrají Epoque Quartet – Vít Petrášek, David Pokorný, Vladimír Klánský, Vladimír Kroupa, light design Andrzej Król, Martin Špetlík, scéna Petra Vlachynská, Barbara Wojtkowiak, kostýmy Michaela Hořejší. Premiéra 27. 5. 2012 v Paláci Akropolis.


    Komentáře k článku: Nuda v Praze zůstala za dveřmi (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,