Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    …a nikde žádní hrdinové

    „Toto není divadelní hra. Je to příběh,“ říká dramatik David Hare ústy postavy zvané prostě Autor hned v první scéně svého Jednoduše a na cokoli. „Tato hra nemá příběh,“ říká režisér Michal Dočekal, který text ve formě scénického čtení nastudoval se souborem činohry ND. Pravdu mají svým způsobem oba: není to hra v konvenčním chápání toho pojmu – a nemá to příběh.

    Jednoduše a na cokoli (The Power of YES, 2009) je čerstvým britským příspěvkem do žánru dokumentárního divadla. Premisa je prostá: autor se snaží pochopit finanční krizi, proto chodí za různými osobnostmi finančního světa, ptá se a leckdy žasne. Z výpovědí tázaných je složen text, který loni na podzim uvedlo londýnské Royal National Theatre – a dlužno dodat, že se značným ohlasem. Jedna z recenzí nadšeně provolala: „Pokud chcete porozumět bankovní krizi, měli byste jít do divadla!“

    Skutečně: informace o běhu ekonomiky jsou v textu traktovány srozumitelně i pro zcela nepoučeného diváka. Pokud se tedy soustředí – protože zmešká-li například ve třetí scéně výklad pojmu „hedge fond“, hrozí, že bude mít až do konce dojem, že mu něco tak trochu uniká. Osvětovou povahu mají zejména scény Autora s mladou ekonomickou publicistkou Mašou; samotné rozmluvy s finančníky, akademiky a politiky se již většinou týkají konkrétních událostí, problémů a jejich řešení – vše je to ovšem mnohdy velice absurdní. Pointy mají často podobu aforismů, které by mohly stát i zcela samostatně: „Kapitalismus funguje, když jsou chamtivost a strach ve správné rovnováze.“ Klíčovým pojítkem je metadramatická povaha textu: vědomí, že výsledným tvarem bude text pro divadlo, je vždy přítomné. V úvodních scénách dokonce finančníci autorovi radí, jak by hra mohla a měla vypadat. „Tu hru vidím jako antické drama. Daří se vám celkem dobře. Jenže je to sen. A pak přijdou fúrie a vzbudí vás,“ říká jeden. „Já to spíš vidím jako shakespearovskou tragédii. A jako všechny velké tragédie to skončí scénou pokrytou mrtvolami,“ navrhuje druhý. „A nikde žádní hrdinové.“

    V dešti konfet

    Činohra Národního divadla pokračuje v záslužném cyklu scénických čtení. Jednoduše a na cokoli je text lákavý pro svou aktuálnost (zapadá tak do proklamovaného směřování Nové scény), tvarovou nekonvenčnost a dobré renomé – jde přeci jen o jeden z výraznějších titulů loňské londýnské sezóny. Má ovšem také svá úskalí: množství skutečných postav, z nichž valná většina nebude českému divákovi známa, přemíru informací, rozvolněný syžet a nepatrnou (až absentující) fabuli. Jistě, to vše je dáno samotnou koncepcí a genezí textu – ale je nutné se s tím při jevištním provedení nějak vypořádat.

    Prostorově je scénické čtení řešeno jednoduše, ale zároveň působivě a významonosně. Na kožených otočných křeslech sedí v tmavých oblecích herci představující finančníky, na krajích obě herečky v úlohách novinářek. Uprostřed je David Matásek, představitel ústřední role Autora. Z vyvýšených plošin na dění shlíží hudebník, který obstarává doprovod, a také Hlasatel, jenž uvádí jednotlivé zpovídané a čte poznámky (hrál ho překladatel textu Jakub Škorpil). V pozadí sedí přidaná němá postava Šičky (Eva Vrbková), která v průběhu celého čtení pracuje (čas od času v zoufalství vykřikne nad absurditou vyřčeného), aby ve vrcholném výstupu své produkty – snad v upomínce na minulost, kdy manuální práce znamenala více – jednotlivým finančníkům obřadně předala. Ve scénách popisujících krach a počátek krize se na scénu sype neustávající déšť zlatých konfet, zprvu efektní, později až absurdně obtěžující.

    Způsob oznamovací

    Je tedy zřejmé, že cílem nebylo vytvořit scénické čtení v doslovném významu těchto slov – vnějškově vykazuje všechny znaky scénického čtení jaksi poloinscenovaného. Jenže Jednoduše a na cokoli je hra postavená zejména na informaci, na slově – a tím, kdo vypovídá, musí být nutně v první řadě herec. Tady však scénické čtení, obsazené řadou bezesporu schopných herců ze souboru činohry, povážlivě kulhá. U daného formátu a s minimem zkoušek samozřejmě není možné čekat dokonale vystavěné postavy s přesnou psychologií – jenže celá řada aktérů jako by k textu nezaujala vztah naprosto žádný. Mnozí své repliky monotónně přečetli, leckdy bez jakéhokoliv výrazu či alespoň základního smyslu pro gradaci. Text je to vskutku nesnadný – a aby se k němu divák byl schopen přiblížit, musel by být podán se zaujetím. Namísto toho tu v mnoha případech dochází pouze ke sdělování ve způsobu oznamovacím. Jenže jak se má divák zaujmout něčím, co nejspíš nezajímá ani velkou část účinkujících?

    Velké uznání patří těm, kteří se kolektivní apatií strhnout nenechali. Vedle Matáskova Autora vyniká zejména Pavla Beretová, která – ač v roli novinářky Maši často pouze podává vysvětlení odborných pojmů – dovede skutečně předat každé slovo (v jednom momentě dokonce ve vysoce stylizovaném hudebně-dramatickém projevu za doprovodu Fikejzovy hudby), a Alois Švehlík, jehož Georgi Sorosovi patří závěrečná scéna hry. Kdyby všichni herci vyvinuli takovou snahu jako tito tři jmenovaní, mohlo být scénické čtení Jednoduše a na cokoli událostí. Takto je sice dobře, že k němu došlo (mimochodem, divácký zájem byl vcelku solidní), ale Hareův text byl skutečně spíše oznámen než působivě předán. Lepší zážitek z něj tak nakonec nejspíš má ten, kdo si jej sám v aktuálním čísle SADu přečetl.

     Národní divadlo Praha — David Hare: Jednoduše a na cokoli. Překlad Jakub Škorpil. Režie Michal Dočekal, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková, výprava Zuzana Krejzová, hudba Daniel Fikejz. Provedeno 30. listopadu 2010 na Nové scéně Národního divadla.


    Komentáře k článku: …a nikde žádní hrdinové

    1. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      jakmile čtu v recenzi slova syžet a fabule, otáčím stránku

      03.12.2010 (0.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Děkuji za upozornění, myslím, že se s tím nějak vyrovnám.

      S úctou

      03.12.2010 (16.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Jan Šotkovský

      Profilový obrázek

      Vojtěchu, prozradíte, u kterých dalších slov otáčíte stránku?

      05.12.2010 (20.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      vida, ještě stále jsem svou hitparádu nesestavil http://www.divadelni-noviny.cz/slova-ktera-mi-v-recenzich-lezou-na-nervy/

      06.12.2010 (12.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Jan Eissmann

      Profilový obrázek

      za našich mladých let se tomu říkalo odborná terminologie a znalost a správné používání patřilo k dobrému tónu.
      jak můžeme požadovat od kritiky větší kvalitu a odbornost když se budeme takhle základních pojmů štítit?
      a mimochodem – moc by mne zajímalo jak se vám daří obracet webovou stránku.

      06.12.2010 (14.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      možná není od věci odlišovat odbornou terminologii a slovní plevel a mít na vědomí, že kritika potřebuje mít především styl, nikoli kostrbaté vyjadřování.

      06.12.2010 (16.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Jan Eissmann

      Profilový obrázek

      To jistě, ale v tomto případě je jejich použití zcela na místě. Nebo byste raději použil stylovější „nemá jednoznačný tah na branku a moc se tam toho neděje“
      A jistě, kritika potřebuje především styl… byť i nic neříkající, že.

      06.12.2010 (16.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Milý pane Varyši,
      slova syžet a fabule jsou opravdu odborné termíny; za mých studentských let jsme se o nich na divadelní vědě učili již ve druhém semestru.
      Druhá věc je, zdali je opravdu vhodné s nimi v nikoli ryze odborném psaní jako je toto operovat. Ruku na srdce: kdo z běžných čtenářů je schopen rozpoznat rozdíl mezi nimi; či dokonce: kdo vůbec ví, co je obsahem pojmu syžet (a nad slovem fabule se pouze diví, proč autor nepoužil běžně srozumitelné slovo děj)?
      Chci říct, pane Zahálko: doporučoval bych Vám v takovýchto článcích odbornou terminologií šetřit, snažit se psát co nejsrozumitelněji (vždycky se dá při troše snahy ona skutečnost, kterou popisujete, říct jinak), zkrátka: zbytečně „nemachrovat“. Jinak Vašim textům hrozí nestravitelná uměleckoidnost.

      06.12.2010 (16.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Zcela bez mučení se přiznávám, že jsem se nad nimi po připomínce p. Varyše (jak byla formulovaná, to už je druhá věc) zamyslel a uvědomil si to sám – jinak ale věřím, že krom těchto slov (použitých v dobré víře ve snaze popsat jistý aspektdotyčného textu) recenze příliš nestravitelně uměleckoidní není. Navíc bych řekl, že většina čtenářů webových Divadelek ty pojmy naopak znát bude.

      06.12.2010 (22.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,