Zpověď masochisty.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Zpověď masochisty: jen úchyl může být v současném světě šťastný

Realistická tragédie, drzá fantasmagorie, nejapná politická satira? Do všech těchto škatulek může alespoň trochu přemýšlivý divák vměstnat inscenaci hry Romana Sikory Zpověď masochisty. Hlavní postava Sikorova posledního tvůrčího opusu, osamělý Pan M., stojí mimo zaběhnuté konvence podobně jako jeho autor. Je to masochista, který jen s obtížemi dosahuje ukojení svých sebetrýznivých choutek. Nepomáhají na takové osoby uzpůsobené salóny, nepomáhají převleky, díky nimž se M. dostává do situací, ve kterých na jeho těle přistane mnoho slastných ran. Situace se zdá bezvýchodná. Deus ex machina se však objeví. Je jím státní moc, která skrze příkazy, zákazy, nutné požadavky a hrozby finančních i osobních bankrotů člověka odírá, trýzní a dovádí až do agonického stavu existenciální bažiny. M. se však topí rád, protože díky dokonalému občanskému ponížení získává ty nejbáječnější člověčí masochistické zážitky. Logický paradox syžetu, v němž to nejsmutnější je vlastně to nejúžasnější, Sikora ještě stvrzuje až do krajnosti stylizovaným jazykem, plným inverzí, přebujelých slovních hříček a metafor. Sociálně-kritická tendence textu je tak autorem důvtipně sebeparodována, aniž by však zbořila své niterné myšlenkové přesvědčení. Pro masochisty opojná krutost reality má podobu vznešeného jazykového útvaru.

Kontroverzní inscenace Zpověď masochisty v režii Martiny Schlegelové (v popředí Zuzana Onufráková a Tomáš Kobr) foto Ivana Tačíková

Největším kladem inscenace režírované Martinou Schlegelovou je pro mě důsledné udržování napětí mezi dvěma možnými póly interpretace textu: kritikou a sebeironií. Tomáš Kobr v úloze Pana M. zůstává civilní a věrný „psychologické komplikovanosti“ své postavy, i když pronáší hyperbolizovaná, rozmáchlá souvětí. Nesklouzává tak k prvoplánové herecké ironii a parodii, která by ve výsledku jenom ilustrovala literaturu. Podobně pracují i Kobrovi spoluhráči Zuzana Onufráková, Richard Fiala a Tomáš Jeřábek v rolích několika postav včetně ministra financí Miroslava Kalouska a premiéra Petra Nečase. Schlegelová zde spolu s herci vytváří svébytný a v současném divadle nepříliš často spatřený prostor jevištní skutečnosti, kde nám jsou jisté pravdy demonstrovány nikoliv jako dogma, ale jako nabídka k vlastní úvaze, potažmo mimodivadelní diskuzi. Zatímco české divadlo většinou sahá po osvědčené jednostrunné bezbřehé ironii všeho a všech, dekonstrukci veškerých myšlenkových struktur, inscenace Schlegelové a Sikory pracuje s několika možnostmi. Pan M. se jako komický idiot dostává do komicky idiotských situací, díky komicky idiotskému světu. Ale není komická idiocie ve skutečnosti až děsivě smutnou tragédií? Inscenace toto nabízí jako potenciální odpověď, ale všemi způsoby se brání označit takovou pravdu za definitivní.

Oscilace mezi vážně míněným odsudkem současné společnosti a ironií uvedla v popletený zmatek divadelní kritiku, somnambulně tlející v oné již výše popsané nudné jistotě české inscenační praxe. Kritika chvatně začala tradičně škatulkovat a útočit na Sikoru z pozice politického přesvědčení, marxistického materialismu a jiných podobných omezených hodnotících hesel. Smrskla tak myšlenkový kvas díla na bitvu levicového umělce se současnou vládou. Zůstala viset na tezovitém politickém vláknu, avšak inscenace je mnohem více symbolickou a především nadčasovou metaforou o nemožnosti (či snad dokonce neschopnosti) člověka žít skutečně svobodně. Nečas s Kalouskem a současná česká politika vůbec jsou jenom jedním výrazným znakem inscenace, avšak nejedná se o znak klíčový, jak se mylně domnívají kritici inscenace. Ústředním bodem je Pan M., člověk – obecnina. Člověk, jemuž není dopřáno svobodně užít svůj úzce vymezený prostor existence, protože mu nejen politická (!) „vyšší moc“ rozkazuje, jak má žít, určuje mu hodnoty a smysl každodennosti. V Sikorově ironickém pohledu pak docházíme k poznání, že jenom úchyl může být v takovém světě opravdu šťastný. Zpověď masochisty není hrou a inscenací politickou, ale hluboce existenciální. Má své přesvědčení a názor, zároveň však volá po diskuzi. Je to po dlouhé době české divadlo vysokých morálních i estetických kvalit.

  • Autor: Vít Pokorný
  • Publikováno: 15. října 2011

Komentáře k článku: Zpověď masochisty: jen úchyl může být v současném světě šťastný

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,