Zpověď masochisty.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Zpověď masochisty: jen úchyl může být v současném světě šťastný

Realistická tragédie, drzá fantasmagorie, nejapná politická satira? Do všech těchto škatulek může alespoň trochu přemýšlivý divák vměstnat inscenaci hry Romana Sikory Zpověď masochisty. Hlavní postava Sikorova posledního tvůrčího opusu, osamělý Pan M., stojí mimo zaběhnuté konvence podobně jako jeho autor. Je to masochista, který jen s obtížemi dosahuje ukojení svých sebetrýznivých choutek. Nepomáhají na takové osoby uzpůsobené salóny, nepomáhají převleky, díky nimž se M. dostává do situací, ve kterých na jeho těle přistane mnoho slastných ran. Situace se zdá bezvýchodná. Deus ex machina se však objeví. Je jím státní moc, která skrze příkazy, zákazy, nutné požadavky a hrozby finančních i osobních bankrotů člověka odírá, trýzní a dovádí až do agonického stavu existenciální bažiny. M. se však topí rád, protože díky dokonalému občanskému ponížení získává ty nejbáječnější člověčí masochistické zážitky. Logický paradox syžetu, v němž to nejsmutnější je vlastně to nejúžasnější, Sikora ještě stvrzuje až do krajnosti stylizovaným jazykem, plným inverzí, přebujelých slovních hříček a metafor. Sociálně-kritická tendence textu je tak autorem důvtipně sebeparodována, aniž by však zbořila své niterné myšlenkové přesvědčení. Pro masochisty opojná krutost reality má podobu vznešeného jazykového útvaru.

Kontroverzní inscenace Zpověď masochisty v režii Martiny Schlegelové (v popředí Zuzana Onufráková a Tomáš Kobr) foto Ivana Tačíková

Největším kladem inscenace režírované Martinou Schlegelovou je pro mě důsledné udržování napětí mezi dvěma možnými póly interpretace textu: kritikou a sebeironií. Tomáš Kobr v úloze Pana M. zůstává civilní a věrný „psychologické komplikovanosti“ své postavy, i když pronáší hyperbolizovaná, rozmáchlá souvětí. Nesklouzává tak k prvoplánové herecké ironii a parodii, která by ve výsledku jenom ilustrovala literaturu. Podobně pracují i Kobrovi spoluhráči Zuzana Onufráková, Richard Fiala a Tomáš Jeřábek v rolích několika postav včetně ministra financí Miroslava Kalouska a premiéra Petra Nečase. Schlegelová zde spolu s herci vytváří svébytný a v současném divadle nepříliš často spatřený prostor jevištní skutečnosti, kde nám jsou jisté pravdy demonstrovány nikoliv jako dogma, ale jako nabídka k vlastní úvaze, potažmo mimodivadelní diskuzi. Zatímco české divadlo většinou sahá po osvědčené jednostrunné bezbřehé ironii všeho a všech, dekonstrukci veškerých myšlenkových struktur, inscenace Schlegelové a Sikory pracuje s několika možnostmi. Pan M. se jako komický idiot dostává do komicky idiotských situací, díky komicky idiotskému světu. Ale není komická idiocie ve skutečnosti až děsivě smutnou tragédií? Inscenace toto nabízí jako potenciální odpověď, ale všemi způsoby se brání označit takovou pravdu za definitivní.

Oscilace mezi vážně míněným odsudkem současné společnosti a ironií uvedla v popletený zmatek divadelní kritiku, somnambulně tlející v oné již výše popsané nudné jistotě české inscenační praxe. Kritika chvatně začala tradičně škatulkovat a útočit na Sikoru z pozice politického přesvědčení, marxistického materialismu a jiných podobných omezených hodnotících hesel. Smrskla tak myšlenkový kvas díla na bitvu levicového umělce se současnou vládou. Zůstala viset na tezovitém politickém vláknu, avšak inscenace je mnohem více symbolickou a především nadčasovou metaforou o nemožnosti (či snad dokonce neschopnosti) člověka žít skutečně svobodně. Nečas s Kalouskem a současná česká politika vůbec jsou jenom jedním výrazným znakem inscenace, avšak nejedná se o znak klíčový, jak se mylně domnívají kritici inscenace. Ústředním bodem je Pan M., člověk – obecnina. Člověk, jemuž není dopřáno svobodně užít svůj úzce vymezený prostor existence, protože mu nejen politická (!) „vyšší moc“ rozkazuje, jak má žít, určuje mu hodnoty a smysl každodennosti. V Sikorově ironickém pohledu pak docházíme k poznání, že jenom úchyl může být v takovém světě opravdu šťastný. Zpověď masochisty není hrou a inscenací politickou, ale hluboce existenciální. Má své přesvědčení a názor, zároveň však volá po diskuzi. Je to po dlouhé době české divadlo vysokých morálních i estetických kvalit.

  • Autor: Vít Pokorný
  • Publikováno: 15. října 2011

Komentáře k článku: Zpověď masochisty: jen úchyl může být v současném světě šťastný

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 3/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


6. 2.–19. 2. 2018

Číslo 3/2018 (6. 2.–19. 2. 2018)

Obsah čísla 3/2018

Slovo ...

O pitomcích

Prezidentem České republiky se na...

Sukces měsíce

Benjamin Britten: Billy Budd

Státní opera v Národním divadle,...

Dotazník

Martina Kinská

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Trilobit

Vyhynulý mořský živočich jako by...

Fejeton

Povídka z Říma:...

Třetí Řím čeká, až se probudím,...

Glosa

Postarat se o nejmladší!

Kdykoli narazím na aktivity Nadačního...

Kronika

Jednou větou

Pražské Studio Alta oslaví v roce...

Kritika

Jak slunce stvořilo svět

Naivní divadlo uzavřelo svůj volný...

Zachraň strom!

Románová prvotina Timothée de...

Když vdovy hrají tenis

Operu Dvě vdovy napsal Bedřich Smetana...

Sestry na cestě od iluzí k...

Komorní scéna Aréna opět obrátila...

Cirkusový klaun Ernani

Po téměř sto sedmdesáti letech se...

A slova stékají jako med

Činoherní klub se otevírá...

Taškařice ze škamen

Komedie Úča musí pryč! dramatika...

Masky revolučního divadla

Bez roku čtyřicet let stará hra...

Billy Budd jako Špinarův...

I am an old man who has experienced...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 3/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Vladimír Kratina: Jsem kluk z...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kateřina Bohadlová:...

Rozhovor s ŘEDITELKOU souboru Geisslers...

Kontext

Stopy Zorky Ságlové

Úvahy výtvarné

Od všeho něco

Po dvou pražských a jednom brněnském...

To snad ČT nemyslí...

Úvahy TELEVIZNÍ

Burza

Užší nominace Cen Thálie...

Činohra Tereza Dočkalová – Nora,...

Divadlo 1918–2018

Divadelní zákon 1948 Za počátek...

Podoby – U Růže

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zahraničí

V domě plném vlasů a...

V Semperově opeře v Drážďanech se...

Lázně jako magický prostor...

Sdílení zážitku je důležité pro...

Skutečnost může být jen...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Oldřich Veselý (13. 11. 1948 Brno –...

Výročí

Výročí 1.−15. února

Haken Petr, herec (1. 2. 1963) △...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Ivan Martin Jirous: Ochranný dohled...

Nad největším melodramem

Věra Šustíková je velkým znalcem...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tylovo divadlo Kutná Hora

Do divadla zadním vchodem

Vlasta Fialová (1928–1998)

Moravské zemské muzeum v Brně...

Pan Papírek… (XII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 3/2018



Obsah,