Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Zavíráme, končíme!

Smrtí a umíráním se ve hře Je to tu zabývá britská dramatička Caryl Churchill. Necelý rok po světové premiéře v Národním divadle v Londýně (režie Dominic Cooke) ji uvádí Studio Švandova divadla v režii Viktorie Čermákové jako první inscenaci nového cyklu Intimita – Anonymita – Agresivita.

ajetotu

Poselství inscenace Je to tu je jednoduché – abychom každý den prožívali tak, jako by to byl náš poslední… FOTO Š. PECH

Padesátiminutová inscenace má tři části a lze ji vnímat jako jakési divadelní mementomori na pozadí pokrouceného žebříčku hodnot. Strohé scéně dominuje bílá neonová linka, táhnoucí se podél levé a zadní stěny, kde na pásu umělého trávníkukončí světelným nápisem The End. Škoda, že zrcadlo vpravo ani odrazy v něm z hlediště téměř neregistrujete. Na bílé podlaze stojí místo pomníků a rakví několik bílých beden.

V prvním obraze jsme svědky pohřební hostiny a zároveň jakési zombie-party, kde život zemřelého individuálně hodnotí skupinka pozůstalých v černých společenských oděvech. Počet postav autorka nestanovila a také s replikami mohou inscenátoři zacházet volně. Režisérka Viktorie Čermáková a dramaturg LiborVodička je rozdělili mezi Andreu Buršovou, Tomáše Červinku, Miluši Hradskou a Roberta Jaškówa, tedy zástupce rozdílných typů a věkových skupin. Každý hraje více postav, přebírají si repliky a vedou místy chaotické, stále bizarnější dialogy. Hranice času a prostoru se mění, ironizování a snaha o grotesknost míří k vytváření surrealistické atmosféry, ale při premiéře se ji nedařilo ukotvit a rozvinout, jako to známe třeba z inscenace Požitkáři Divadla Na zábradlí.

Skutky zemřelého, city k němu, drby či žal ze ztráty vedou k předvídatelným konfrontacím. Popis různých druhů smrti a rutinní činnosti funebráků v pantomimických scénách působí spíše ilustrativně a završuje výčet faktů, úhlů pohledu, situací a možností. Náhlá smrt anorektické mladé ženy uprostřed tanečně-pěveckého čísla nešokuje, byť bezvládné tělo a jeho odklízení znamená obrat ve „formanovsky“ absurdní zábavě.

Rozvolněnost úvodu dusí katarzi ve druhém obraze, monologickém sólu protagonisty Tomáše Petříka, který se snaží dodat místy až banálnímu textu hloubku a filozofickou rovinu. Ve stylu středověké anglické morality Everyman se bezejmenný hrdina ocitána pomezí dvou světů, kde tváří v tvář vlastní konečnosti rekapituluje svůj život v očekávání toho, co přijde „po tom“. Autorka i tvůrci divákovi přímočaře sdělují, že smysl života tohoto reprezentanta konzumní společnosti, jednoho z nás, byl zkorumpován. Nahradila ho honba za zážitky a úspěchy, adorace těla a tak dále. Po cestě tunelem ke světlu nadchází očekávaný poslední soud. Nebo ne? Petřík krouží po opuštěné scéně jako planeta po orbitu, hledající východisko. Pomalu odkládá části kostýmu a v exponovaných hereckých polohách se konfrontuje s vidinami mystickýchobrazů a představami posmrtného života dle nejznámějších náboženských směrů, mytologie, gnosticismu. Jako by globalizace pronikla do záhrobí a pronásledovala duši až do momentu konečného rozpadu, přičemž závěr nevylučuje reinkarnaci. Petřík postupuje od expresivnějších poloh k subtilnímu výrazu a vyvažuje banality v textu, aniž by sklouzával k přehrávání – a že je ta hrana tenká. Náznak definitivního odpoutání od těla v kontrastu s upřímnou zemitostí hrdiny je asi jediným emotivním momentem inscenace – její dopad na diváka bude však záležitost vysoce individuální a jak ukázalo premiérové publikum, pro někoho i směšná. Spíše než herecké a režijní provedení rozhodne osobní zkušenost jednotlivce.

V závěrečném obraze se na scéně sejde (nelogicky a bez čitelných vazeb k předchozímu ději) všech pět herců. Vnější pohled na nemohoucí těla, stylizovaná i do nepřirozených poloh, zároveň poukazuje na samaritánskou úlohu zdravotnické a paliativní péče. Na vlnách pomalé syntetické hudby a nesrozumitelného šepotu se vznáší obraz smiřování a nekonečné trpělivosti, v němž kontrastuje osamocenost ikonické staré paní (Miluše Hradská).

Inscenace Je to tu (v originále Here we go) měla v Londýně velký ohlas, dokonce byla označena za šokující. Střízlivá, místy trochu kostrbatá interpretace ve Studiu ŠD asi tak silnou odezvu mít nebude, nicméně platí, že divácké reakce se u tak citlivého a intimního tématu budou rozcházet. Poselství, abychom každý den prožívali tak, jako by to byl náš poslední, jí však nikdo neupře.

Studio Švandova divadla na Smíchově –  Caryl Churchill: Je to tu. Režie Viktorie Čermáková, dramaturgie Libor Vodička, překlad Lucie Kolouchová, scéna a kostýmy Barbara Wojtkowiak, hudba Myko, pohybová spolupráce Halka Je Třešňáková. Premiéra 22. září 2016.

  • Autor: Veronika Boušová
  • Publikováno: 01. listopadu 2016

Komentáře k článku: Zavíráme, končíme!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 3/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


6. 2.–19. 2. 2018

Číslo 3/2018 (6. 2.–19. 2. 2018)

Obsah čísla 3/2018

Slovo ...

O pitomcích

Prezidentem České republiky se na...

Sukces měsíce

Benjamin Britten: Billy Budd

Státní opera v Národním divadle,...

Dotazník

Martina Kinská

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Trilobit

Vyhynulý mořský živočich jako by...

Fejeton

Povídka z Říma:...

Třetí Řím čeká, až se probudím,...

Glosa

Postarat se o nejmladší!

Kdykoli narazím na aktivity Nadačního...

Kronika

Jednou větou

Pražské Studio Alta oslaví v roce...

Kritika

Jak slunce stvořilo svět

Naivní divadlo uzavřelo svůj volný...

Zachraň strom!

Románová prvotina Timothée de...

Když vdovy hrají tenis

Operu Dvě vdovy napsal Bedřich Smetana...

Sestry na cestě od iluzí k...

Komorní scéna Aréna opět obrátila...

Cirkusový klaun Ernani

Po téměř sto sedmdesáti letech se...

A slova stékají jako med

Činoherní klub se otevírá...

Taškařice ze škamen

Komedie Úča musí pryč! dramatika...

Masky revolučního divadla

Bez roku čtyřicet let stará hra...

Billy Budd jako Špinarův...

I am an old man who has experienced...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 3/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Vladimír Kratina: Jsem kluk z...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kateřina Bohadlová:...

Rozhovor s ŘEDITELKOU souboru Geisslers...

Kontext

Stopy Zorky Ságlové

Úvahy výtvarné

Od všeho něco

Po dvou pražských a jednom brněnském...

To snad ČT nemyslí...

Úvahy TELEVIZNÍ

Burza

Užší nominace Cen Thálie...

Činohra Tereza Dočkalová – Nora,...

Divadlo 1918–2018

Divadelní zákon 1948 Za počátek...

Podoby – U Růže

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zahraničí

V domě plném vlasů a...

V Semperově opeře v Drážďanech se...

Lázně jako magický prostor...

Sdílení zážitku je důležité pro...

Skutečnost může být jen...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Oldřich Veselý (13. 11. 1948 Brno –...

Výročí

Výročí 1.−15. února

Haken Petr, herec (1. 2. 1963) △...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Ivan Martin Jirous: Ochranný dohled...

Nad největším melodramem

Věra Šustíková je velkým znalcem...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tylovo divadlo Kutná Hora

Do divadla zadním vchodem

Vlasta Fialová (1928–1998)

Moravské zemské muzeum v Brně...

Pan Papírek… (XII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 3/2018



Obsah,