Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Zavíráme, končíme!

Smrtí a umíráním se ve hře Je to tu zabývá britská dramatička Caryl Churchill. Necelý rok po světové premiéře v Národním divadle v Londýně (režie Dominic Cooke) ji uvádí Studio Švandova divadla v režii Viktorie Čermákové jako první inscenaci nového cyklu Intimita – Anonymita – Agresivita.

ajetotu

Poselství inscenace Je to tu je jednoduché – abychom každý den prožívali tak, jako by to byl náš poslední… FOTO Š. PECH

Padesátiminutová inscenace má tři části a lze ji vnímat jako jakési divadelní mementomori na pozadí pokrouceného žebříčku hodnot. Strohé scéně dominuje bílá neonová linka, táhnoucí se podél levé a zadní stěny, kde na pásu umělého trávníkukončí světelným nápisem The End. Škoda, že zrcadlo vpravo ani odrazy v něm z hlediště téměř neregistrujete. Na bílé podlaze stojí místo pomníků a rakví několik bílých beden.

V prvním obraze jsme svědky pohřební hostiny a zároveň jakési zombie-party, kde život zemřelého individuálně hodnotí skupinka pozůstalých v černých společenských oděvech. Počet postav autorka nestanovila a také s replikami mohou inscenátoři zacházet volně. Režisérka Viktorie Čermáková a dramaturg LiborVodička je rozdělili mezi Andreu Buršovou, Tomáše Červinku, Miluši Hradskou a Roberta Jaškówa, tedy zástupce rozdílných typů a věkových skupin. Každý hraje více postav, přebírají si repliky a vedou místy chaotické, stále bizarnější dialogy. Hranice času a prostoru se mění, ironizování a snaha o grotesknost míří k vytváření surrealistické atmosféry, ale při premiéře se ji nedařilo ukotvit a rozvinout, jako to známe třeba z inscenace Požitkáři Divadla Na zábradlí.

Skutky zemřelého, city k němu, drby či žal ze ztráty vedou k předvídatelným konfrontacím. Popis různých druhů smrti a rutinní činnosti funebráků v pantomimických scénách působí spíše ilustrativně a završuje výčet faktů, úhlů pohledu, situací a možností. Náhlá smrt anorektické mladé ženy uprostřed tanečně-pěveckého čísla nešokuje, byť bezvládné tělo a jeho odklízení znamená obrat ve „formanovsky“ absurdní zábavě.

Rozvolněnost úvodu dusí katarzi ve druhém obraze, monologickém sólu protagonisty Tomáše Petříka, který se snaží dodat místy až banálnímu textu hloubku a filozofickou rovinu. Ve stylu středověké anglické morality Everyman se bezejmenný hrdina ocitána pomezí dvou světů, kde tváří v tvář vlastní konečnosti rekapituluje svůj život v očekávání toho, co přijde „po tom“. Autorka i tvůrci divákovi přímočaře sdělují, že smysl života tohoto reprezentanta konzumní společnosti, jednoho z nás, byl zkorumpován. Nahradila ho honba za zážitky a úspěchy, adorace těla a tak dále. Po cestě tunelem ke světlu nadchází očekávaný poslední soud. Nebo ne? Petřík krouží po opuštěné scéně jako planeta po orbitu, hledající východisko. Pomalu odkládá části kostýmu a v exponovaných hereckých polohách se konfrontuje s vidinami mystickýchobrazů a představami posmrtného života dle nejznámějších náboženských směrů, mytologie, gnosticismu. Jako by globalizace pronikla do záhrobí a pronásledovala duši až do momentu konečného rozpadu, přičemž závěr nevylučuje reinkarnaci. Petřík postupuje od expresivnějších poloh k subtilnímu výrazu a vyvažuje banality v textu, aniž by sklouzával k přehrávání – a že je ta hrana tenká. Náznak definitivního odpoutání od těla v kontrastu s upřímnou zemitostí hrdiny je asi jediným emotivním momentem inscenace – její dopad na diváka bude však záležitost vysoce individuální a jak ukázalo premiérové publikum, pro někoho i směšná. Spíše než herecké a režijní provedení rozhodne osobní zkušenost jednotlivce.

V závěrečném obraze se na scéně sejde (nelogicky a bez čitelných vazeb k předchozímu ději) všech pět herců. Vnější pohled na nemohoucí těla, stylizovaná i do nepřirozených poloh, zároveň poukazuje na samaritánskou úlohu zdravotnické a paliativní péče. Na vlnách pomalé syntetické hudby a nesrozumitelného šepotu se vznáší obraz smiřování a nekonečné trpělivosti, v němž kontrastuje osamocenost ikonické staré paní (Miluše Hradská).

Inscenace Je to tu (v originále Here we go) měla v Londýně velký ohlas, dokonce byla označena za šokující. Střízlivá, místy trochu kostrbatá interpretace ve Studiu ŠD asi tak silnou odezvu mít nebude, nicméně platí, že divácké reakce se u tak citlivého a intimního tématu budou rozcházet. Poselství, abychom každý den prožívali tak, jako by to byl náš poslední, jí však nikdo neupře.

Studio Švandova divadla na Smíchově –  Caryl Churchill: Je to tu. Režie Viktorie Čermáková, dramaturgie Libor Vodička, překlad Lucie Kolouchová, scéna a kostýmy Barbara Wojtkowiak, hudba Myko, pohybová spolupráce Halka Je Třešňáková. Premiéra 22. září 2016.

  • Autor: Veronika Boušová
  • Publikováno: 01. listopadu 2016

Komentáře k článku: Zavíráme, končíme!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,