Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zavíráme, končíme!

    Smrtí a umíráním se ve hře Je to tu zabývá britská dramatička Caryl Churchill. Necelý rok po světové premiéře v Národním divadle v Londýně (režie Dominic Cooke) ji uvádí Studio Švandova divadla v režii Viktorie Čermákové jako první inscenaci nového cyklu Intimita – Anonymita – Agresivita.

    ajetotu

    Poselství inscenace Je to tu je jednoduché – abychom každý den prožívali tak, jako by to byl náš poslední… FOTO Š. PECH

    Padesátiminutová inscenace má tři části a lze ji vnímat jako jakési divadelní mementomori na pozadí pokrouceného žebříčku hodnot. Strohé scéně dominuje bílá neonová linka, táhnoucí se podél levé a zadní stěny, kde na pásu umělého trávníkukončí světelným nápisem The End. Škoda, že zrcadlo vpravo ani odrazy v něm z hlediště téměř neregistrujete. Na bílé podlaze stojí místo pomníků a rakví několik bílých beden.

    V prvním obraze jsme svědky pohřební hostiny a zároveň jakési zombie-party, kde život zemřelého individuálně hodnotí skupinka pozůstalých v černých společenských oděvech. Počet postav autorka nestanovila a také s replikami mohou inscenátoři zacházet volně. Režisérka Viktorie Čermáková a dramaturg LiborVodička je rozdělili mezi Andreu Buršovou, Tomáše Červinku, Miluši Hradskou a Roberta Jaškówa, tedy zástupce rozdílných typů a věkových skupin. Každý hraje více postav, přebírají si repliky a vedou místy chaotické, stále bizarnější dialogy. Hranice času a prostoru se mění, ironizování a snaha o grotesknost míří k vytváření surrealistické atmosféry, ale při premiéře se ji nedařilo ukotvit a rozvinout, jako to známe třeba z inscenace Požitkáři Divadla Na zábradlí.

    Skutky zemřelého, city k němu, drby či žal ze ztráty vedou k předvídatelným konfrontacím. Popis různých druhů smrti a rutinní činnosti funebráků v pantomimických scénách působí spíše ilustrativně a završuje výčet faktů, úhlů pohledu, situací a možností. Náhlá smrt anorektické mladé ženy uprostřed tanečně-pěveckého čísla nešokuje, byť bezvládné tělo a jeho odklízení znamená obrat ve „formanovsky“ absurdní zábavě.

    Rozvolněnost úvodu dusí katarzi ve druhém obraze, monologickém sólu protagonisty Tomáše Petříka, který se snaží dodat místy až banálnímu textu hloubku a filozofickou rovinu. Ve stylu středověké anglické morality Everyman se bezejmenný hrdina ocitána pomezí dvou světů, kde tváří v tvář vlastní konečnosti rekapituluje svůj život v očekávání toho, co přijde „po tom“. Autorka i tvůrci divákovi přímočaře sdělují, že smysl života tohoto reprezentanta konzumní společnosti, jednoho z nás, byl zkorumpován. Nahradila ho honba za zážitky a úspěchy, adorace těla a tak dále. Po cestě tunelem ke světlu nadchází očekávaný poslední soud. Nebo ne? Petřík krouží po opuštěné scéně jako planeta po orbitu, hledající východisko. Pomalu odkládá části kostýmu a v exponovaných hereckých polohách se konfrontuje s vidinami mystickýchobrazů a představami posmrtného života dle nejznámějších náboženských směrů, mytologie, gnosticismu. Jako by globalizace pronikla do záhrobí a pronásledovala duši až do momentu konečného rozpadu, přičemž závěr nevylučuje reinkarnaci. Petřík postupuje od expresivnějších poloh k subtilnímu výrazu a vyvažuje banality v textu, aniž by sklouzával k přehrávání – a že je ta hrana tenká. Náznak definitivního odpoutání od těla v kontrastu s upřímnou zemitostí hrdiny je asi jediným emotivním momentem inscenace – její dopad na diváka bude však záležitost vysoce individuální a jak ukázalo premiérové publikum, pro někoho i směšná. Spíše než herecké a režijní provedení rozhodne osobní zkušenost jednotlivce.

    V závěrečném obraze se na scéně sejde (nelogicky a bez čitelných vazeb k předchozímu ději) všech pět herců. Vnější pohled na nemohoucí těla, stylizovaná i do nepřirozených poloh, zároveň poukazuje na samaritánskou úlohu zdravotnické a paliativní péče. Na vlnách pomalé syntetické hudby a nesrozumitelného šepotu se vznáší obraz smiřování a nekonečné trpělivosti, v němž kontrastuje osamocenost ikonické staré paní (Miluše Hradská).

    Inscenace Je to tu (v originále Here we go) měla v Londýně velký ohlas, dokonce byla označena za šokující. Střízlivá, místy trochu kostrbatá interpretace ve Studiu ŠD asi tak silnou odezvu mít nebude, nicméně platí, že divácké reakce se u tak citlivého a intimního tématu budou rozcházet. Poselství, abychom každý den prožívali tak, jako by to byl náš poslední, jí však nikdo neupře.

    Studio Švandova divadla na Smíchově –  Caryl Churchill: Je to tu. Režie Viktorie Čermáková, dramaturgie Libor Vodička, překlad Lucie Kolouchová, scéna a kostýmy Barbara Wojtkowiak, hudba Myko, pohybová spolupráce Halka Je Třešňáková. Premiéra 22. září 2016.


    Komentáře k článku: Zavíráme, končíme!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,