Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Z nitra Nitry 2011 (No. 2)

    Kdybych měl spisovatelské (a cestopisecké) nadání, jímž je obdařen současný český prezident, mohl bych si dovolit napsat, že Nitra je hezké město, nad nímž se tyčí vrch Zobor, o kterém jsem hovořil a psal ve svých minulých článcích, a místním obyvatelům můžeme závidět počasí, které zde v měsíci září panuje…

    Ale protože se k takovémuto úkolu necítím povolán, začnu své dnešní psaní postřehem o slovenském mediálním světě. Když před nedávnem zavítala na české televizní obrazovky (povedená) slovenská žánrová variace na amerického House Dr. Ludský, v němž si zahrál nejeden slovenský divadelník, bylo to (alespoň pro mě) příjemné překvapení.

    Petra Polnišová, Monika Hilmerová, Jozef Vajda a Tomáš Maštalír coby rodinka z města, která nemá potuchy o podnikání a koupí si horský penzion… Snímek archiv TV JOJ

    A slovenská seriálová scéna v sobě pro našince zjevně skrývá ještě mnohá další překvapení – myslím, že nový zdejší sitcom seriál s názvem Hoď svišťom si zaslouží diváckou pozornost už jen pro svůj název… anebo že bychom se raději měli mít na pozoru?! Každopádně v hlavní roli dr. Ludský – Tomáš Maštalír, režie Michal Vajdička ml. (mj. režisér ceremoniálu předávání cen DOSKY v minulých ročnících DN).

    Příběh bez příběhu

    Zmiňoval-li jsem v minulém příspěvku motto letošního ročníku festivalu, dovolím si zastavit se u něj ještě jednou. Na jednu stranu může být takovéto pojmenování festivalové koncepce pouhým dobrým marketingovým a reklamním trikem. Festival jako produkt, který má svou tvář. Tak jak jsme v dnešní době zvyklí, tak jak si to současná doba projektů a grantů žádá, tak jak si to dobrý outfit (či layout) žádá…

    Forced Entertainment ohledávají možnosti a hranice, které nazýváme „divadlem“… Snímek Hugo Glendinning

    Nicméně nitranský festival se v souladu s každoročním tématem snaží koncipovat i veškerou programovou dramaturgii. A tak se většinou letošních inscenací line téma odhalování tajemství (a otázka, zda vůbec nějaké někde je) a také otázka vyprávění příběhů, na kterou jsem se již snažil poukázat u Lauwerse či Jarzyny.

    Obě linie se úzce střetávají v práci anglického souboru režiséra Tima Etchellse, který nese svůdně provokující název Forced Entertainment. Ačkoli jejich inscenace Prázdný příběh (Void Story) svým pojetím a koncepcí poněkud vybočuje od jiných inscenací souboru, lze i v jejím případě vysledovat zřetelnou snahu o ohledávání možností a hranic toho, co obvykle nazýváme v našem prostředí „divadlem“. Kam až je možné jít? Bez čeho všeho se „divadlo“ obejde? A proč by „to“ pořád mělo být divadlo? Inscenaci Prázdný příběh by někdo mohl nazývat audio-vizuální performancí či výtvarnou instalací (a jistě  bychom si mohli tento scénický tvar polepit mnohými dalšími podobnými etiketami).

    Za stolem sedí herci – dabéři a technici v jednom. Snímek Hugo Glendinning

    Na scéně visí velké plátno, na které se promítají statické černobílé obrázky – jakýsi komiks výtvarně koncipovaný jako počítačově upravené koláže z fotografií, obrázků a „photoshopových“ efektů. Před projekčním plátnem sedí za čtyřmi stolky (po dvou vlevo i vpravo) dva muži a dvě ženy – herci, „dabéři“ a technici v jednom. Každý z nich má mikrofon, jeden navíc mixážní pult, druhá zase MacBook. A s jejich přispěním (slovy, zvuky, ovládáním audiovizuální a počítačové techniky) statické obrázky na plátně ožívají příběhem. Ozvučený a dabovaný komiks. A jeho příběh? Jedním slovem: prázdný. Nebo: divný. Anebo třeba: pitomý. Rozhodně ale: vymyšlený. Ale také: inspirovaný. Zkrátka příběh o dvou lidech, kteří jsou nuceni začít utíkat a cestou se střetávají s dalšími a dalšími nástrahami. Žádná hluboká psychologie, žádná velká logická provázanost, chabá uvěřitelnost. Přesto však vše v rovině scénického komiksu naprosto adekvátní. I přes svou vyprázdněnost, banalitu a bizarnost. Ale i „prázdným“ příběhem lze vyprávět o „plnohodnotných“ otázkách. O tom, zda vůbec má smysl vyprávět. A co. A jak. Možná to pro někoho není divadlo, ale rozhodně to s divákem počítá a žádá si to jeho pozornost.

    V nalinkovaném světě

    Také slovenský divadelní svět má své alternativní stálice, které se snaží hledat si svůj vlastní styl – a SkRAT mezi ně rozhodně patří. Režisér Dušan Vicen s tímto souborem nepracuje poprvé – ostatně loni se jejich inscenace Mrtvé duše objevila v programu DN.

    Lidstvo už dávno přešlo ze stádia lovců a sběračů do dalších evolučních kapitol. Snímek Ctibor Bachratý

    Nejnovější inscenace SkRATu má až antropologicko-prorocký název: Napichovači a lízači. Lidstvo už dávno přešlo ze stádia lovců a sběračů do dalších evolučních kapitol, a Vicenova inscenace nám pojmenovává jeho (možné) současné stádium. V něčem jsou Napichovači a lízači podobní Mrtvým duším. V první řadě použitými prostředky – rozčleněním scény na lichoběžníkové hrací prostory, použitím černobílých projekcí doprovázených znepokojujícími zvuky a šumy. Ale také tématem pravidelně se opakujících a smyslu zbavených aktivit, které člověka provázejí jeho současným (ano, naším) světem. Mrtvé duše však bloudily ve světě individuí z okraje společnosti, Napichovači a lízači pobývají v přesně nalinkovaném světě manažerského, korporátního a podnikatelského prostředí. Divák sleduje výstupy a dialogy dokonale upravených manažerek, rozhovory šéfů, spolupracovníků, kolegů, nadřízených, podřízených. V jejich promluvách a myšlení se střetávají stereotypy o mužích, o ženách, o životě, o životních prioritách, o štěstí… A nebo spíše o tom, jak na nás okolní svět působí a jak ovlivňuje naše (anebo raději „jejich“!) uvažování o světě a o nás samých… Možná je to téma mnohokrát obehrané, ale bezesporu potřebné a žádoucí. Vicenova inscenace může být – i díky skromným a v jistém smyslu zcela „obyčejným“ hereckým výkonům – sympatická. Každopádně má vtip a některé výstupy jsou výtečně komediální.

    Možná je to téma mnohokrát obehrané... Snímek Ctibor Bachratý

    A nebyla by to slovenská alternativa, kdyby na závěr neukázala, že i přes lehkonohou komiku a humor má potřebu a chuť otevřít zásadní a závažná témata. A přiznávám, že závěrečný scénický obraz s projekcemi, na kterých se objevily čárové kódy a nad nimi (místo tradičních číslíček) krutě známý trojslovný text v německém originále o tom, že Práce člověka osvobozuje, nelze jen tak z paměti vymazat…

    Service included aneb O jazyce

    Hlavní festivalový program přirozeně cílí nemálo na „obyčejného“ festivalového (i náhodného) diváka, který zpravidla hovoří slovensky. Všechny inscenace hlavního programu proto mají slovenské titulky (případně jsou tlumočeny) – nejsou-li tedy v jazyce slovenském, či pokud nejsou náhodou rovnou beze slov. Festival však dlouhodobě zve a hostí zahraniční návštěvníky – divadelní novináře, producenty a dramaturgy evropských festivalů, šéfy zahraničních divadel, kritiky, režiséry… A pro jejich potřeby je striktně bilingvní – všechny inscenace jsou navíc tedy titulkovány nebo tlumočeny anglicky (není-li angličtina jejich jazykem), stejně jako veškeré programové materiály, brožury, pozvánky jsou vydávány a publikovány ve slovenském a anglickém jazyce. Samozřejmost, řeklo by se. Ale viděno českýma očima to zas taková samozřejmost není. Ač by měla být…

    Festivalový servis může někdy možná postihnout drobná komplikace, trocha komunikačního šumu či drobná nekoordinovanost. Ale celkově je o festivalové hosty postaráno velmi dobře. A když už se stane (jako tuto sobotu), že u Koršunovasova představení v litevštině anglické titulky nefungují, dostanou zahraniční festivaloví hosté sms zprávu o tom, že si DVD se záznamem představení včetně anglických titulků mohou vyzvednout druhý den ráno ve festivalovém centru. Zkrátka – service is included.

    Snímek archiv

    P. S. Víkendový jarmark na náměstí měl letos jednu vytrvalou zvukovou kulisu – flašinetáře a jeho neustále omílaný repertoár. Ale zdá se (mi), že i ten flašinet zní na slovensku tak nějak příjemně(ji)…


    Komentáře k článku: Z nitra Nitry 2011 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,