Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Z nitra Nitry 2011 (No. 1)

    V závěru svých loňských postřehů z mezinárodního divadelní festivalu Divadelná Nitra jsem na okraj poznamenal, že Divadelná Nitra je festivalem, na němž je příjemné trávit čas. Tímto konstatováním je možno začít i letos. Nitranský festival se po loňském „redukčním“ ročníku, kdy z ekonomických důvodů ubral na délce svého trvání, ale nijak neslevil ze své kvality, opět dostal do vrcholné formy – a navíc mu je jubilejních dvacet let.


    Divadelná Nitra je vidět…

    Slovenský divadelní svět má své skandály i oblíbená témata. Těsně před začátkem festivalu abdikoval na svůj post ředitel Slovenského národního divadla v Bratislavě Ondrej Šoth. Zřejmě z důvodů výsledků kontroly a auditu provedeného na jaře letošního roku. Jen tak na okraj můžeme připomenout, že tento „špičkový umělec, ktorého prínos pre slovenskú kulturu je nespochybniteĺný“ (jak se o něm v této souvislosti vyjádřil slovenský ministr kultury Daniel Krajcer) byl před několika roky na DN (opět rozuměj DN=Divadelná Nitra) jednou z velkých hvězd v rámci udílení cen DOSKY – v roce 2007 získal cenu za nejlepší režii a jeho inscenace z košického divadla posbírala ocenění i v dalších kategoriích.

    Ředitelé velkých institucí se sice mění někdy poměrně často (Šoth do ředitelské funkce nastoupil teprve loni na jaře), ale některé ředitelky jsou na svém místě několik desetiletí. A festival DN je toho dobrým příkladem. U jeho vzniku před dvaceti lety byla jako ředitelka Darina Kárová – a jeho ředitelkou je i v letošním dvacátém ročníku.

    Dvacet let ředitelkou Divadelné Nitry... Snímek Pavol Mayer

    Je nezpochybnitelné, že si svou pilnou prací a velkým nasazením (svým i svých spolupracovníků) vydobyla pozici, kterou dokáže ocenit i místní prostředí. A zjevně i proto při slavnostním zahájení festivalu obdržela od primátora města Nitry čestný řád primátora za přínos rozvoji města. Možná zdánlivě formální a pragmatický krok vedení města, mohlo by se říct. Ale pravdou je, že město Nitra přijalo tento festival za svůj, ví o něm, má ho rádo. A odkážeme-li se na slova pana primátora (anebo že by to na pódiu Divadla Andreja Bagara říkal hejtman nitranského samosprávného kraje?!) není konec září v Nitře spojen jenom s tradičním vinobraním, ale za posledních dvacet let už tradičně i s divadlem. Podpora vlastního města je pro akce tohoto typu nezbytná. A Nitra se nechová pokrytecky. Místní si skutečně uvědomují, že festival jim může něco nabídnout. A možná že i něco víc než (také) tradiční nitranský autosalón, který na zdejším výstavišti začne za týden.

    (Ne)prozraď svoje tajemství

    Dvacátý ročník festivalu je vidět – v divadlech, před nimi, na náměstí, na ulicích. Jako každý rok je náměstí plné stánků, u trhovců si koupíte trdelník i liščí ohon, na pódiu vystupují kapely, na ulicí jsou žongléři, malá i větší divadélka pro děti (a to jak slovenská, tak česká). Na monumentálních bílých stěnách monstrózně velkého městského divadla jsou k vidění audio-vizuální projekce, před divadlem stojí podivné interaktivní objekty, a chcete-li, můžete si třeba vyzkoušet, jak se cítí vaši křečci, když běhají pořád dokola v oněch otáčejících se kolech. Tak vypadá festival zvenku. Tedy to, co je kolem něho, vedle něj, za ním – ale pro mnohé místní je přitom bezesporu právě toto tím prvním, co jim festival nabízí.

    (Ne)prozraď svoje tajemství... Snímek archiv Divadelná Nitra

    Jednotlivé ročníky festivalu mají vždy své téma – tím letošním je ambivalentní imperativ (NE)PROZRAĎ SVOJE TAJEMSTVÍ. A tak se po ulicích povalují různé předměty běžné i neběžné, všechny však zabalené v průsvitném igelitu. Zabalené židličky, kufry, kameny, ale i plachetnice či pouliční hodiny. Jsou i nejsou zároveň, něco ukrývají a něco naopak sdělují. V mnoha směrech možná banální nápad, častokrát použitý koncept, ale v každém případě něco, co patří k festivalu a co nelze nebrat v potaz, ať už jste festivalový divák, oficiální host či náhodný kolemjdoucí. A rok co rok se s festivalem mění i jeho průvodní výtvarná podoba – ta letošní se nese v duchu zeleného plastového potrubí, které je nejen ve foyer divadla a v jeho těsné blízkosti, ale také na přilehlém centrálním náměstí.

    A protože je Nitra také městem univerzitním, festival žije a ožívá mladými lidmi, program doplňují i filmové projekce, výstavy, besedy, na náměstí ve vojenském stanu najdete „čajovnu mladých filantropů“… Zkrátka spousta aktivit… Jako obvykle.

    Přesto si dovolím ještě jednu úvodní poznámku právě na konto toho, jak nitranský festival pracuje s místním mladým publikem. V posledních třech letech probíhá projekt s názvem Jak na divadlo, kterého se účastnili/účastní studenti sedmi škol a ve kterém se učí, jak přistupovat k současnému divadlu, jak ho číst, jak mu rozumět a – možná opět zcela banálně – jak do něj chodit a vracet se k němu. Festival, který si nevychovává svého diváka je odsouzený k zániku.

    Přiznávám, že všechny tyto okrajové komentáře jsou svým způsobem obezřetným a laskavým spíláním českému prostředí a možná i některým konkrétním festivalům, které pohybují daleko za (či spíše pod) úrovní, atmosférou a elánem tohoto divadelního počinu. Inspirovat se na Slovensku – alespoň v tomto směru – je rozhodně lepší než dobré.  A stojí rozhodně za povšimnutí, že letošní slovenský program, který měli možnost zhlédnout diváci festivalu Divadlo v Plzni, jako by byl vystřižený z programu loňské Nitry – viz Hollyroth, M.H.L., o nichž na těchto místech byla řeč před rokem…

    Evropská režie…

    (kterou – bohužel – v Čechách příliš neznáme)

    Dramaturgie DN se dlouhodobě zaměřuje na soubory a režiséry, kteří v evropském prostředí mají dobré jméno a stojí za pozornost. Dlužno poznamenat, že mnozí z nich na festival přijíždějí opakovaně a nezřídka se na festival poprvé podívali ještě v době, kdy nebyli „tak slavní“. Jedním z těch, kdo se letos po letech do Nitry vrátil, je výrazný polský čtyřicátník Grzegorz Jarzyna. V roce 1997 přivezl na Slovensko Witkiewiczovo Tropické opojení a letos se jeho soubor TR Warszawa (dřívější Teatr Rozmanitości) představil s hrou Doroty Maslowské Mezi náma dobrý (český překlad vydalo loni nakladatelství NaKonári, před dvěma lety byl text českému publiku představen formou scénického čtení v pražském Rubínu).

    Maslowská píše o Polsku, o obyčejných lidech v něm… Snímek Kuba Dabrowski

    Maslowská píše o Polsku, o obyčejných lidech v něm (dobrá, ano, tedy o Polácích) a o iluzích, deziluzi, představách, touhách a obyčejné skutečnosti. Je vtipná, vypráví několik příběhů najednou, prolíná je i klade jen tak volně vedle sebe. A svůj obraz současného Polska staví na inverzním užívání opoužívaných klišé z marketingu či reklamy, převrací a rozkládá „dokonalost“ světa kolem nás, který se tváří jako realita a v němž žijeme. Režisér Jarzyna dává scénické realizaci textu Maslowské čistý, elegantní rámec. Boční světlé stěny se směrem dozadu mírně zužují, zadní stěna se umí zvednout, dveře vlevo i vpravo dotvářejí dojem obytného prostoru. Mohlo by to být realistické, ale je to bytostně stylizovaný scénický obraz, v němž se pohybují mimo jiné i postavy na elektrickém invalidním vozíku či na botách s kolečky – skutečnost, že postavy umějí prostorem proplouvat je v řádu Jarzynova stylizovaného zobrazování. Hezky se na to dívá, má to vtip, nadsázku, odstup a zároveň je to zcela konkrétní a „obyčejné“. Stejně jako projekce na stěnách – technicky bezvadné, s nápadem a skvěle zcizující. Jarzynova inscenace ale není pouze výtvarně působivá a herecky poutavá, ale má i silné a aktuální téma, kterému napomáhá samotný text. Je to o Polsku, ale rozumíme tomu více než dobře, i když jsme jiní a specifická polská témata nejsou naše. Ale svět ubíjející všednodenní reklamy a marketingových strategií všudypřítomných obchodníků známe takřka ve stejné podobě. A možná o to více nás může Jarzynova inscenace zajímat. A nakonec i my přece víme, že Papež už není člověk, ale Němec! Možná to není naše každodenní téma, ale něco o tom tušíme… A něco si o tom třeba i můžeme myslet.

    Šťastní lidé nepotřebují příběhy

    Dalším velkým jménem současné evropské režie, které v našem prostředí není (opět bohužel!) příliš známé, je padesátník Jan Lauwers. Ne že by jeho aktivity byly českému publiku zcela zapovězeny, ale žádná z větších inscenací Lauwersova souboru Needcompany, který letos existuej už pětadvacátou sezónu, k nám zatím nedorazila. Hlavní program letošní DN nabídl poslední díl jeho trilogie Smutná tvář/šťastná tvář s názvem Jelení dům (The Deer House).

    Je to divadlo… Snímek Maarten Vanden Abeele

    Inscenace z roku 2008 je něčím, co není snadné pojmenovat, popsat, ani uchopit. Je zjevné, že máme co dělat s divadlem. A to s divadlem velmi promyšleným, technicky precizně vystavěným, s divadlem, v němž se jednotlivé složky nejen doplňují, ale vědomě spolu komunikují. Je to divadlo, ve kterém výteční tanečníci takřka dvě hodiny skvěle hrají, je to divadlo, které je výtvarně krásné, je to divadlo, které se krásně poslouchá (a to jak samotná hudba, tak různé jazyky, které v něm znějí), je to divadlo, které vypráví o tématech, která jsou současná, silná, krutá, lidská. Je to divadlo. Chvílemi může působit dojmem velkého chaotického zmatení všeho možného na scéně. Přesto je to však chaos dokonale organizovaný, podléhající řádu (což je ostatně vlastnost každého opravdového chaosu). Lauwersova inscenace (ostatně jako jeho veškerá tvorba s vlastním souborem) se navíc úzce prolíná s jeho souborem samotným. Herci (tanečníci? aktéři?) jsou na scéně částečně za sebe, částečně za postavy, o kterých vyprávějí. Jelení dům je vyprávěním inspirovaným skutečnými událostmi (smrtí bratra jedné členky souboru, válečného fotografa/reportéra), v němž se vyprávění o reálných událostech prolíná s mystickým příběhem (pohádkou? legendou? mýtem?) o jelením domě, v němž přebývají lidé skrytí před společností společně s jeleny…

    Watch out, the world is not behind you… Snímek Maarten Vanden Abeele

    O Jelením domě by bylo možné hovořit dlouho – stejně jako o jednom z jeho hlavních témat, o vyprávění příběhů, respektive o tom, že vyprávění lidských příběhů není možné, avšak nelze bez něj existovat. V inscenaci se několikrát objeví výrok kapely Velvet Underground Watch out, the world is not behind you. Mně se při sledování Lauwersova (ne)uvěřitelného scénického vyprávění vybavil text songu jiné kapely – možná už lehce pozapomenutých Therapy, kteří tvrdí, že Happy people have no stories

    (O inscenaci také píšeme v DN 15/2011 na str. 12 v textu S Dejvickým divadlem ve finské sauně – pozn. red.)

    Další a další…

    V rámci hlavního programu se pochopitelně objevily i další inscenace a další inspirativní režiséři – Koršunovasova radikálně zkrácená úprava Gorkého Na dně či Jařabův Weissenstein z pražské Komedie. Jak vidno, letošní dramaturgie diváka nijak nešetří. Máte-li v divadle raději nezávaznou zábavu, zkuste v Nitře nějakou pohádku pro děti venku na náměstí…

    Dosky místo závěru

    Závěrem dnešních postřehů ještě jeden komentář. Nedílnou součástí zahajovacího dne festivalu (tradičně pátku) je, jak už bylo i výše naznačeno, slavnostní ceremoniál předávání cen DOSKY za nejlepší divadelní počiny ve slovenském divadle za uplynulou sezónu. V této chvíli není možná ani tolik podstatné, kdo byl letos cenami poctěn. Snad jen můžeme na okraj připomenout, že mezi oceněnými byla i u nás známá herečka a zpěvačka Szidi Tobias a že u nás etablovaný režisér Martin Čičvák letos žádnou ze svých nominací v cenu neproměnil…

    Dosky za nejlepší inscenaci a režii sezony 2010/2011 na Slovensku získal slovinský režisér Diego de Brea za inscenaci Shakespearova Coriolana v SND. (Kompletní výsledky naleznete na: Dosky 2010/2011.) Snímek Collavino

    Zajímavější může být to, že výroční divadelní ceny jsou na Slovensku pevně spojeny právě s nitranským festivalem a že mají pevnou pozici v jeho dramaturgii. Udílení cen jako součást festivalu – to je princip, který českému prostředí zatím schází. Možná by nebylo od věci pokusit se o něco podobného také. Ale to je už téma na jiné povídání… Další příběh, který zde nebudeme vyprávět, další postřeh, který nebudeme rozvíjet.

    P. S. Vedle divadla je možné zajít v Nitře také do kina (stále v rámci festivalu!) – třeba na česko-slovenského Šulíkova Cigána...


    Komentáře k článku: Z nitra Nitry 2011 (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,