Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ten náš postkomunistický a jiný svět

    Divadelní Nitra oslavila letos své dvacáté narozeniny důstojně. Proti loňskému seškrtanému programu se opět vrátila ke své běžné délce a bohaté nabídce. Výtvarně byla pod znakem zavařovaček, které s velmi barevným obsahem byly rozestavěny téměř všude. Na centrálním plakátu bylo víčko od plechovky piva, pokud jsem to ovšem správně identifikoval. Tradičně přálo festivalu i počasí, takže jsme nakonec strávili ve starobylé Nitře pár krásných posledních dnů babího léta.


    Ten náš postkomunistický svět
    Maďaři, kteří nemohou v Nitře chybět, což je jenom dobře, se letos představili s inscenací Národního divadla z Budapešti, hrou Martina Speera Lovecké scény z Dolního Bavorska v režii Róberta Alföldiho. Nitranští diváci režiséra znají z doby, kdy zde inscenoval Hamleta. Autor hry, který sám byl homosexuál, si dokonce zahrál ve Fleischmannově stejnojmenném filmu postavu psychicky narušeného chlapce, Abrama potom hrál Rainer Werner Fassbinder. Téma hry si tedy dramatik nevybral náhodou, nevybral si ho náhodou ani režisér Alföldi. Nesnášenlivost rasová, náboženská, národní a fobie z jakékoliv jinakosti včetně sexuální vypukla v posledních létech v našich zemích s daleko větší intenzitou, zejména když skončilo panství totalitní či autoritativní vlády. V současné době je situace v Maďarsku v tomto směru značně vyhrocená a režisér, který je zároveň ředitelem budapešťského Národního divadla, si užil své pro svůj původ a orientaci, dokonce se to řešilo i na půdě parlamentu. Umělec zatím na svém postu vydržel, ale musel pod politickým nátlakem změnit v divadle repertoár na hodně klasický, naštěstí zve režiséry známých jmen, od kterých se nedá očekávat konvenční uchopení tématu. Nové Národní divadlo, postavené v postmodernistickém eklektickém stylu, vzbuzující dojem velkého imperiálního divadla, mělo zpočátku problém s formulujícím se souborem. Ten je však nyní tak skvěle obsazený, že připomíná éru raného výborného Katonova divadla, koneckonců řada jeho bývalých členů zde působí. Vraťme se však k vlastní inscenaci. V Nitře se hrála v kulturním domě.

    Jsme brzy po válce, všude chudoba. Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    Režisér potrápil diváky, ti seděli uprostřed sálu na pytlích sena a děj hry se odehrával v kruhu po stranách sálu nebo dokonce i uprostřed diváků (scéna útěku zakrváceného Abrama). Úvodní katolická mše byla situována do předsálí. Příběh je realistický a tomu také odpovídá typ propracovaného herectví, na které jsou ovšem Maďaři mistry. Na vesnici se objeví mladý homosexuál Abram, byl pro svoji orientaci také vězněný (v té době, těsně po druhé světové válce, je to ještě trestná činnost), je zde cizí, zapírá ho i vlastní matka. V podnájmu, kde bydlí, si jej oblíbí psychicky alterovaný a emocionálně frustrovaný dospívající chlapec, syn bytné. Vesničané si to okamžitě interpretují po svém, a když v afektu Abram nechtěně zabije místní lehkou holku, která je s ním údajně těhotná a zoufale z vesnice utíká, je na útěku na něj uspořádán hon jako na divé zvíře. Jsme brzy po válce, všude chudoba, peníze, které mohou nálezci obdržet, se budou náramně hodit. Kromě tématu jinakosti sexuální, objevuje se zde i jinakost ve formě vysídlenců z Východu, kdy do každé vesnice byla „nasazena“ nějaká odsunutá rodina. Ta mívala velké problémy se splynutím s novým prostředím, navíc místní bývalé vysídlence často obviňovali z podílu na vzniku války, jejichž negativní důsledky nyní prostí Němci prožívají. Představení má až jakýsi antický a osudový nádech. Výkony jsou brilantní. Postavu Abrama hraje z Katonova divadla známý András Stohl, matku Piroska Molnárová, Marii, kde Abram bydlí v podnájmu, Juli Bástiová, starostu László Simko, řezníka Frigyes Hollési, sluhu, ale zároveň milence Marie József Szarvás, psychicky narušeného syna Dénes Farkas, Tonku hraje Katya Tompos. Příběh je jasný, bez artistních schválností. Jde zde o velký zážitek z divadla, které umí vyprávět, má vlastní sdělení, skvělou formu a hluboký přesah do dnešní reality. Asi podle mého pocitu vrchol festivalu. Závěr představení je ironický, hraje dechovka, vesničané oslavují vítězství, čepují pivo, které s klobáskami servírují divákům. Takže místo toho, aby nastoupilo ticho a reflexe nad lidskou kondicí, zamyšlení se nad tím, kam až člověk může zajít ve své netoleranci, je zde bujaré veselí. A diváci tím, že nabídku přijali, se nechtěně identifikovali s lidskou krutostí.

    Na dně vilniuského OKT je brilantní herecké představení. Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    Ve světě už známé a po festivalech harcující OKT Malé divadlo Vilnius Oskarase Koršunovase reprezentovalo v Nitře stále ještě umělecky silné litevské divadlo. To se tady uvedlo hrou Maxima Gorkého Na dně. Jde o brilantní herecké představení, a kdyby to neznělo už jako otřepaná floskule, mohli bychom říci herecký koncert. Jedná se vlastně o fragment Gorkého hry. U stolu připomínajícího stůl z Poslední večeře Páně sedí společnost obyvatel, jak říkají Němci Nachtasylu, kterým dominuje Satin. Postavy působí jako zvrácení apoštolové, jako pobudové, připomínají scény z Buňuelova filmu Tristana. Děj je zasazený do doby už po zmizení charismatického Luky, Satin papouškuje Lukovy názory na lidi, pijatika, v kterou se tato hostina zvrhne, je ukončena sebevraždou herce, ten zkazil písničku a veselou atmosféru. Hovory se zvrhávají v alkoholický blábol. V provedení chybí další motivy hry, tedy zejména Vasky Popela, Vasilisy, Natašy, vstupuje zde jenom Nasťa, která si s muži v pití nezadá. Na zadní projekci běží stále dokola vypíchnuté citáty ze hry. Herci oslovují alkoholickým familiérním způsobem diváky, nabízí jim pravou vodku, ne divadelní rekvizitu. Závěr, tedy sebevražda herce, je efektní. Se smyčkou provazu na krku recituje představitel herce slavný monolog Být či nebýt z Shakespearova Hamleta. Představení fragmentu Gorkého hry bylo právě silně inspirováno režisérovou předcházející inscenací Hamleta, také scénicky, ale i herecky. Představitel Satina (Dainius Gavenonis) je herec, který v předcházejícím Hamletovi hrál dvojroli Claudia a Hamleta otce, byla do identická dvojčata. Nasťu hraje drobná rusovlasá herečka, představitelka Ofélie z Hamleta (Rasa Samulyote). Opět tedy jak Hamlet silné herecké divadlo. Gorkij zhuštěný až na tresť děje, to vše v pouhých 70 minutách.

    Médea je barbarka, divoška, žije v jiné emocionální a morální dimenzi než ostatní. Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    Moskevská Médea divadla MTJuZ (Moskevské divadlo mladého diváka). V inscenaci jde o postmodernistickou kompilaci textů Jeana Anouilha, Seneky a Josifa Brodského a je v režii Kama Ginkase (v Rusku naturalizovaný umělec litevsko-židovského původu). Tím se stává postava hrdinky barvitější, nese také na svých bedrech jistou vinu za rozpad svazku (nevěra?), svým stále ještě barbarským a živočišným chováním také vinu za nezvládnutí kulturních vzorů. Představení je velmi expresivní, scéna dlouholetého režisérova spolupracovníka Sergeje Barchina je surrealistická, je možné říci také, že svou kolážovitostí až postmodernistická, voda, schody, kočárek. Vystupuje jen pár postav (Medea, Iason, chůva, Kreon a chlapec). Herci: Jekatěrina Karpušinová (Medea), Igor Gordina (Iason), Igor Jasulovič (Kreon), patrná je ruská škola herectví silného výrazu. Ona je barbarka, divoška, žije v jiné emocionální a morální dimenzi než ostatní. Je zde také naznačeno módní téma vyhoštění, známé z minulého režimu, který se chtěl zbavit nepohodlných lidí novodobým vyhnanstvím, v lepším případě vystěhováním na Západ. Ne náhodou je zastoupen text Brodského, který tento osud sám zažil. To představení je dobré vidět bez komplikací, které nastaly s příchodem samotného režiséra na diskusi. Jak správně podotkl Vojtěch Varyš na stránkách internetového Rozrazilu, dokázal během krátké doby urazit či podráždit kdekoho, včetně mě (tedy iritovat). Tolik arogance, velikášství a agrese se pohromadě hned tak nevidí či neslyší. Kama Ginkas vzhledem ke své bezesporu poruchové osobnosti tedy patří k těm umělcům, které není zapotřebí sledovat jako diskutéry (jen to ruší v percepci díla), naštěstí představení tvůrci zachránilo uměleckou reputaci.
    Zemi hostitelů zastupovaly čtyři inscenace, které v letošním roce vybíral režisér Rastislav Ballek individuálně. Na jeho hlavu se snesla sprška výtek, ale režisér, který byl ředitelkou vyzvaný, aby hry vybíral sám (po neúspěchu s kolektivním výběrem), si za svojí volbou tvrdošíjně (a podle mne i sympaticky) stál.

    Kubo (remake) je naprostá „schíza“, ale působí to divadelně výborně. Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    Slovenská lidová hra Kubo Jána Hollého patří dnes už ke klasice, pojednává o venkovském prosťáčkovi, kterého chtěli oženit, je to jakási dobová kritika venkovských chamtivých poměrů. Martinské Komorní divadlo už v době svých poválečných začátků s touto hrou mělo velký úspěch, proslavil se v ní tehdy začínající Josef Kroner, dalo by se říci, že to bylo kultovní představení martinské scény. Nyní ve stejném divadle hru nastudoval Dodo Gombár, režisér středního pokolení, v posledním období už převážně pracující v Čechách, je v současné době uměleckým šéfem pražského Švandova divadla. Hru nastudoval v zparodované formě a nazval ji Kubo (remake). Představení lze charakterizovat jako do šílené crazy grotesky deformovanou lidovou klasickou slovenskou hru. Je to naprostá „schíza“, ale působí to divadelně výborně. O tom, jak jeden studentský herecký ročník se v dnešních duchovně prázdných časech sešel po patnácti letech (po rozprchnutí i k jiným profesím včetně natáčení porna) k inscenaci klasické hry, opil se, hru rozklížil a předvedl její fragmenty v šílené deformaci v jakési drátěné králíkárně (postavy mají na závěr králičí hlavy) koketující i s módní mužskou nahotou (jeden z herců, co si vydělával natáčením porna, stojí za těmi králíky bezradně nahý). Všichni herci jsou skvělí, jeden vedle druhého (třeba Marek Geišberg), jako vždy výrazná je hvězda souboru Jana Oľhová. Kuba má svoje alter ego, loutku. Chytré a moderní divadlo. Potřeboval bych to vidět ještě jednou, abych si vychutnal všechny nuance a nápady, kterých je zde přehršle. A myslím si, že je to také účtování s klasikou či slovenskou identitou. Což je jenom dobře. Asi se však více bavila slovenská veřejnost, která původní předlohu zná jistě z povinné školní četby a ocenila právě ty deformace či aluze.

    Napichovači a lízači je hra o prázdnotě slov, myšlení, života a celého tohoto podnikatelsko-byznysmenského světa. Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    Pohrobek legendární Stoky, divadlo SKRAT (v kterém i její někteří bývalí členové stále vystupují) je autorským divadlem režiséra a autora a v neposlední řadě scénografa Dušana Vicena a vyznačuje se osobitým uměleckým stylem. Jeho představení nese bizarní název Napichovači a lízači. Jde o parodii podnikatelského chování, ale hlavně řeči či komunikace, v čemž vzdáleně hra připomíná slavné ptydepe Havlovy hry Vyrozumění. Svojí intertextualitou (narážka na Višňový sad a postavu Firse) rovněž vzbuzuje vzpomínku na Havlovo Odcházení. Je to hra o prázdnotě slov, myšlení, života a celého tohoto podnikatelsko-byznysmenského světa s jeho frazeologií a dutými slovními spojeními. Nápad skvělý, kdyby zde nebyl jeden háček, který spočívá v tom, že herectví je na pomezí profesionality, má spíše charakter hraní na školní besídce a text by asi chtěl závažnější herecké uchopení. Ale i tak je to sympatický pokus mapovat současnou slovenskou společnost, prázdný obsah zdánlivě úspěšného života její určité skupiny, falešnou emancipaci žen, ale zastoupený je zde také pokus vzpoury (záblesk jisté naděje) jedince.

    Absolventovi nepomohly ani scénické nápady režiséra Jakuba Krofty. Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    V Nitře také kromě DAB působí v budově Starého divadla soubor Divadla Karola Spišáka. Kromě vyloženě dětských her se zde mají hrát i tituly pro dospívající mládež, které by měly oslovit tuto citlivou věkovou skupinu. Podobně jako je tomu v Ostravě v DPB. Ale k úrovni a nápadům ostravských Bezručů má divadlo hodně daleko. Jejich představení hry Absolvent sice zpracováním slavného filmového scénáře může vzbuzovat jisté sympatie, ale nic více. Lechtivé téma svedení mladíka starší ženou je asi dnes už trochu vyčpělé, ale zde ztroskotalo zejména na bezradném herectví a nic nepomohly ani scénické nápady režiséra Jakuba Krofty, které si přivezl z domácího hradeckého Draku. Neviděl jsem jeho jiná „dospělá“ představení, pouze loutková, ale zdá se mi, že pracovat s dospělými herci či vytvářet jinou poetiku a mít jiné režijní uchopení, na jaké byl dosud zvyklý (scénické hračičkářství přenesené z Draku), zatím moc neumí.

    Inscenaci Weskerovy hry Kuchyně pojal režisér Zoltán Balázs jako rituál asijského divadla. Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    Poslední slovenská produkce byla z domácího DAB, kde se většina festivalových představení také hrála. Šlo o Kuchyni anglického dramatika Arnolda Weskera, avšak v režii maďarského Zoltána Balázse z alternativního divadla Maladype v Budapešti. Režisér upravil hru, která patří do proudu divadelního hnutí mladých rozhněvaných mužů z konce padesátých let, někdy také nazývaného divadlo kuchyňského dřezu. Umělec pojal inscenaci jako jakýsi rituál asijského divadla, přičemž jde o hru dost realistickou, ne-li až naturalistickou. Muži jsou v kostýmu připomínajícím buddhistickou sukni, bosí, na nártech mají bíle návleky jako gymnasté. Jsou to kuchaři, kteří pantomimicky předvádějí pracovní vyčerpání a z písku stále tvoří nová a nová jídla jako děti z báboviček. Kostra příběhu se zcela ztrácí. Jde jen o rytmus, opakování, tak jak to známe z jiných Balázsových inscenací (Král Ubu, Leonce a Lena). Forma, tedy jak, zahlušuje co, tedy obsah. Ten bláznivý mumraj se odehrává v rondu-manéži vyplněné pískem. Obsahově jde přitom o vzpouru proti mašinerii, o osobní příběh, zde je to však obsah vágní a velmi abstraktní na pozadí rytmizované podívané. Pěkně se na to dívá, ale moc to nesděluje.
    Doufal jsem, že se něco o představeních dovím v bloku na diskusi-“raňajkách“, věnované slovenské účasti. Debata se ale velmi záhy zvrhla v diskusi o penězích, financování a grantech a na celkové naříkání na poměry, což je dost častá nemoc současných diskusí i v jiné oblasti. Je to smutné, protože to vlastně potvrdilo některé teze Vicenovy hry, tedy jak uvádím známý slogan v podtitulu reportáže, že peníze jsou důležité až na prvním místě. Myslím si, že už v posledních letech se začal tento zasetý bacil na diskusích v Nitře projevovat, ale letos nějak zaviroval podstatu, nemluvilo se o umění, záměrech tvůrců či úrovni představení, ale jen a jen o penězích.
    Polskou inscenaci (Mezi námi v pohodě) a českou (Weissenstein) jsem v Nitře neviděl, znám je odjinud, nebudu o nich psát. Jen tolik, že jistě zajímavý příspěvek k analýze polské identity se mi jeví kritikou trochu nadhodnocený. Česká inscenace spadá do kontextu Divadla Komedie a jeho německé sezóny a je znamenitá zejména po stránce formální, tedy pro invenční transformaci literárního textu do skvělé divadelnosti.

    Liberecké Labutí jezírko jako by do Nitry zabloudilo z jiného festivalu. Snímek archiv Naivní divadlo liberec

    Loutkové divadlo z Naivního divadla v Liberci přivezlo Labutí jezírko, půvabný pastiš Čajkovského Labutího jezera. Inscenace je především určena dětem, ale zde zapadla, jako by sem představení zabloudilo z jiného festivalu.
    Na úkor pondělní diskuse proběhl v Nitře seminář pod titulem Paralelní životy, 20. století očima tajné policie. Vedení festivalu DN má totiž vyšší ambice než jen jednou za rok uvádět festival. Akce má připravit materiály pro vznik uměleckých děl s tématikou sledování StB za starého režimu velkého množství lidí, z nichž nezanedbatelná část byla jejími spolupracovníky. Analyzovat dva světy, které vedle sebe paralelně existovaly, jeden soukromý a jeden oficiální. Český dokumentární film Pavla Křemena Nikomu jsme nechtěl ublížit měl být takovým úvodním stimulátorem.

    Pokud by takto mělo vypadat účtování s minulostí, jak k tomu DN vybízí, byla by to asi špatná cesta (Wojtek Ziemilski v performanci Malé vyprávění, kterou podle vlastní předlohy nastudoval na scéně varšavského Teatr Studia). Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    V divadelní oblasti to byla performance polského autora Wojciecha Ziemilského Malé vyprávění. Schválně neříkám představení, ale performance, práce s počítačem. Celkově chladně, schizoidně, šroubovaně, bez uměleckého nápadu nám sděloval autor (nar. 1977) kusé informace o spolupráci vlastního dědečka, Wojciecha Dzieduszyckého, hraběte, muzikologa, kabaretiéra a známého seladona z Wrocławi, s tajnou policii. Bez pochopení, hlubší analýzy, jen suchá data, nic více, nic méně. A prezentoval hlavně sebe sama a své myšlenkové filosofické pochody, které měly chvílemi charakter až schizoidně planého mudrování.
    Pokud by takto mělo vypadat účtování s minulostí, jak k tomu DN vybízí, byla by to asi špatná cesta. Koneckonců Slovensko už v divadelní oblasti nastoupilo cestu k reflexi nad svojí historií, ať už jde o představení o Gustavu Husákovi, Jozefu Tisovi, Magdě Husákové-Lokvencové, Klimáčkovy hry o komunismu či v neposlední řadě novou hru Martina Čičváka o herci Jurajovi Kukurovi.

    Nahota měla být výzvou k jakési jiné formě komunikace než jen sexuální. Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    Zúčastnil jsem se také performance Pánslečnaslečnapán. To je přenesená akce, která byla původně uváděná na PQ 2011. Portugalská dvojice výtvarníků Ana Borralho a João Galant vytvořila performanci tří nahých postav, vůči kterým se posadí tváří v tvář tři diváci. Dva muži a žena. Jsou zcela nazí, ale obličeje mají nalíčené jako pohlaví opačné. Diváci dostávají sluchátka, kde zaznívá sexy hudba. Naproti mě seděl nahý muž (snad sám J. G.), který od hlavy dolů měl urostlé mužné tělo, ale obličej měl nalíčený jako transvestita, také pohyby nahého těla odpovídaly pohybům smyslné striptérky. Vyvolávalo to jakýsi pocit zvrácenosti (aspoň u mne). To, jak dlouho diváci vydrželi sedět naproti naháčům, se různilo, někteří pravděpodobně z přemíry studu se okamžitě zvedli, byli prý i ovšem takoví, kteří se začali sami svlékat. Nahota měla být výzvou k jakési jiné formě komunikace než jen sexuální, ale tato konotace se podle mého soudu od nahoty odtrhnout nedá. Jistě je to originální, ale k novému poznání příliš nepřispívající, spíše to mělo za cíl provokovat diváky. Mě jako starého harcovníka festivaly to až tak nepobouřilo, jsem na nahotu z četných inscenací zvyklý.

    Ten jiný svět

    V inscenaci Dům jelenů dominují asociace, dalo by se říci surrealistické. Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    Představení belgické divadelní skupiny Needcompany se jmenuje Dům jelenů. Přiznávám se, že inscenace byla pro mne velkým problémem a byl jsem pocitově dost v rozporu s většinovým (dle mého soudu přehnaně nekritickým) ohlasem publika, které dokonce na závěr odměnilo umělce standing ovation. Režii, text a scénu měl Jan Lauwers (1957). V představení dominují asociace, dalo by se říci surrealistické, je vcelku málo slov, postavy přecházejí do tance, který je nedílnou součástí děje, je však velmi těžké uchopit celkový smysl či sdělení představení. Hra začíná v divadelní šatně, kde pozorujeme stylizované typické chování herců, sprchují se, myjí si vlasy, volně spolu komunikují, některé postavy právě komunikují přes tanec, který má erotický podtext. Jedna z hereček je viditelně jiného věku, o generaci starší. Objeví se zpráva, že na Balkáně tragicky zahynul bratr (novinář) jedné z hereček (to není fikce, ale realita, tato informace se stala dle sdělení tvůrců podnětem ke vzniku představení), další negativní událostí je smrt dcery staré herečky (rovněž reálná událost), nalezený je fiktivní deník novináře, zdroj informací o válečném světě. Ta kostra příběhu se nakonec vylupuje z této fantasmagorie či travestie v závěrečném domě plném jeleních lebek, v jakémsi domě-úkrytu či útěku postav z běsnícího světa. Postavy postupně přibírají velké uši, některé obě, některé jedno, nepodařilo se mi najít klíč k dešifrování této metafory, možná jde o jakési alegorické ucho, které snad naslouchá smutku světa. V představení je těch metafor mnoho, ale ne vždy je možné je lehce rozluštit. Možná kdybych hru viděl ještě jednou, v klidu, a soustředil se bez festivalového spěchu, trochu jinak bych asi celek vnímal a přišel tomu všemu možná na kloub. Zde není možné hledat logiku, byť základní informace sdělené verbálně k tomu svádějí. Inscenace má formu divadelní básně, která je prezentovaná scénickými obrazy a metaforami, kde téma, byť hodně zakuklené, se nakonec přece jenom vyloupne. Kdyby šlo jen o čistý tanec, zde už jsme zvyklí z nejmodernějších provedení, že je možné si dosazovat dějově dle vlastních asociací. Konkrétní informace sdělené na počátku převážně verbálně trochu matou. Dům jelenů je podle programu poslední částí trilogie souboru, který ji celou věnoval zkoumání lidské povahy. Představení je formálně velmi pěkné, ale právě ta forma, metafory, jinotaje mi trochu  sdělení o lidské povaze zamlžily. I přes moje výhrady však jistě inscenace na DN patřila.

    Inscenace Prázdný příběh je slepá ulička divadla. Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    Anglické představení Prázdný příběh, který vytvořila divadelní skupina Forced Entertaiment v režii lídra Tima Etchellse (jeho jiné představení, hrané v belgické Viktorii, šlo o jakési dětské spílání publiku, jsem viděl před pár léty v Toruni). Zde jde o komiksový příběh (typu noční můry konce lidstva či světa), který zažívají půvabné postavičky muže a ženy prchající zničeným světem. Komiks je promítaný na centrální plátno. Dění je ozvučeno čtyřmi herci, vždy po straně dva herci, jedna dvojice hraje-mluví hlavní hrdiny, druhá potom ostatní a dělá všechny zvuky, podobně jako v rozhlase. Živí herci jsou zde degradováni, jejich vystoupení je jistou formou dabingu. Jistě, občas je možné něco takového vidět, ale jinak je to slepá ulička divadla. To opravdu není moje krevní skupina.

    Hra i inscenace Paranoia je bohatá na prvky sci-fi, parodii, ale nakonec je to opravdu pravá paranoia, protože nikdo neví, o co jde. Snímek CTIBOR BACHRATÝ

    Festival uzavřelo představení Paranoia francouzského souboru Théâtre des Lucioles (Divadlo světlušek) z Remeše. Hra i inscenace je bohatá na prvky sci-fi, parodii, ale nakonec je to opravdu pravá paranoia, protože nikdo neví, o co jde. Hra vychází z textů argentinského autora Rafaela Spregelburda, který v nich parodoval jihoamerické seriály a sci-fi. Inscenaci režíroval jeho krajan, naturalizovaný ve Francii, Marcial Di Fomzo Bo, který také hrál jednu z rolí. Pět protagonistů se střídá v rolích velkého množství postav. Jedna žena se nakonec ukáže jako muž, ten tranvestitismus po celou dobu představení byl dokonalý. Představení je zahlušeno strašnou přemírou slov, střídáním dějových rovin s mnoha tématy (jiné civilizace, konec té naší, problém vyhubení lidstva, umělá inteligence, problémy s autenticitou uměleckého díla), takže vyznat se ve sledu událostí je nad divákovy síly. A nic nepomůže ani prohlášení, že jde o jakýsi tarantinovský styl. Doufejme, že divadlo budoucnosti se nerozplizne v takovém chaosu, jak se to podařilo souboru Světlušek.

    Ještě pár slov ke každoročnímu krédu či mottu

    (Ne)prozraď svoje tajemství. Snímek DIANA ČERNÁKOVÁ

    Letos znělo: (Ne)prozraď svoje tajemství. To může znamenat vše a nic. Každý rok mám s heslem problém, zdá se mi, že je téměř nemožné mít společný jmenovatel pro tak různorodou přehlídku, jakou bezesporu DN je. Divadelní Nitra letos jubilující, tedy dvacetiletá, se vrátila ke své původní délce a přinesla řadu podnětných ukázek evropské divadelní tvorby, i když se objevily prohry, ale tak tomu bývá na všech festivalech.

    P. S. O festivalu jsme na stránkách i-DN přinášeli blogová zpravodajství Z nitra Nitry No.1-5, jejichž autory byli Petr Christov (No. 1-3) a Vojtěch Varyš (No. 4-5).


    Komentáře k článku: Ten náš postkomunistický a jiný svět

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,