Schimmelpfennigova apokalypsa všedního dne
Hru Rolanda Schimmelpfenniga Wenn, dann: was wir tun, wie und warum, jejíž název Tomáš Kafka přeložil jako Kdyby, tak, a co pak, uvedla Mahenova činohra v Redutě. V těžce poškozené budově posedávají tři řemeslníci otřesení zmizením kolegy Marka, který se propadl kamsi do hlubin. Z jejich řečí vysvítají i další fakta: Ricki se zapletl se stavitelovou ženou, která mu však dala najevo, že stojí společensky výš než on. Uli se ztotožnil s problematickým stavitelovým záměrem prorazit otvor ve stěně, o které nebylo jisté, zda není nosnou. Nejstarší Rudi si vyčítá, že jako parťák uskutečnění tohoto záměru připustil. Z dialogů – nebo spíš vnitřních monologů – je navíc patrné, že rekonstrukce není ujasněná, její plány jsou sporné nebo nerealizovatelné, stavbu zaplavila voda, všechno hnije, přičemž se zdá, že část viny na tom mají pracovníci dojíždějící z Chotěbuzi, kteří však potom ve svém autobuse na dálnici uhořeli. Text prostupují četné další motivy, například černých děr, za nimiž nic není, anebo naopak evokace dobré nálady na ranní cestě do zaměstnání.
Abstraktně koncipovaná scéna k inscenaci Kdyby, tak, a co pak představuje zmatené staveniště FOTO JAKUB JÍRA
Absurdně zabarvený dějový půdorys programově rozrušují a rozkládají snově rozptýlené repliky jednotlivých postav. Jsou pohřížené do vnitřního světa mluvčího, vracejí se v podobě jakýchsi refrénů, dotýkají se nejrůznějších podrobností společenského i intimního života a dvakrát překvapivě nabudou charakteru přednášky, jednou na téma apokalyptické budoucnosti naší planety, podruhé optimistického vyznání víry v lepší výhled. Lyricky snová konstrukce hry vyvrcholí tím, že se Marek vynoří odkudsi z mezisvěta a vypráví šílenou pohádku o králi jménem Ráže, jehož trůn sestává ze zlatého lískového oříšku a který poté, co sežral několik poddaných živočichů, je sám sežrán půvabnou dcerou Clarion. Ta se podle původního určení stane vypravěčovou družkou.
Režisér Thomas Zielinski nerespektoval autorův požadavek, podle něhož se mají na scéně ocitnout předměty jako míchačka, brusky, pytle s vápnem, žebříky a stavební fólie. Zůstal jen dvojitý reflektor, basy s pivem a pracovní bednička. Šlo zřejmě o to, zdůraznit básnivě snovou atmosféru vzdálenou žánrově realistické poetice. Souladná s tímto úsilím je i abstraktně koncipovaná scéna Pavla Svobody tvořená šedými panely a podporující divákův pocit, že zmatené staveniště je metafora. Herci sice při pití piva dodržují vnějškový rituál, ale naproti tomu jen velmi úsporným náznakem sdělují, že občas konají cosi jako zednické práce.
Petr Bláha jako Ricki a hostující František Nedbal jako Rudi a Jan Grundman jako Uli v kontrastu k poetizující abstrakci scény intonují věcně a přispívají k věrohodnosti snové atmosféry příznačné tím, že se některé detaily jeví jako skutečné. Martin Siničák v Markově úloze, stylizovaný světelným efektem jako kostlivý smrťák, sugestivně změnil finále hry v přízračnou vidinu jakoby inspirovanou Zjevením svatého Jana. Civilně laděné závěrečné věty Rickiho a Rudiho poté účinně navozují dojem, že apokalypsa vrostla do našeho všedního dne. Není to příjemné zjištění, ale vyznívá přesvědčivě.
Národní divadlo v Brně, Mahenova činohra – Roland Schimmelpfennig: Kdyby, tak, a co pak. Překlad Tomáš Kafka, režie Thomas Zielinski, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Jana Smetanová, hudba Ivan Acher, dramaturgie Martin Kubran. Česká premiéra 7. dubna 2016 v Redutě.
Komentáře k článku: Schimmelpfennigova apokalypsa všedního dne
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
