Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Je libo člověčinu?

Autorská dvojice Petr Pýcha a Jaroslav Rudiš rádi své hry zasazují do konkrétních reálií, především svého rodného Podkrkonoší. Nevyhnuli se mu ani ve své první rozhlasové hře Lidojedi, kterou nyní, šest let od uvedení v Českém rozhlasu, převedla Natália Deáková do divadelní podoby v ústeckém Činoherním studiu. Posláním hororové komedie o vaření je ukázat, kam až mohou lidé kvůli penězům zajít. Kromě toho je ale také nesmírně zábavná a člověk přemýšlivý se nevyhne ani uvažování v širších filosofických souvislostech.

Posláním Lidojedů – hororové komedie o vaření – je ukázat, kam až mohou lidé kvůli penězům zajít… FOTO TOMÁŠ LUMPE

Inscenace z počátku přerývaně sleduje dvě příběhové linie. Ta stěžejní se týká cateringové firmy Mlsný Jack, poměrně zavedeného lokálního podniku, jehož obrat ale stále neuspokojuje potřeby jeho provozovatelů – Martina (Jan Jankovský), Báry (Erika Stárková) a Ondry (Kryštof Rímský). Jednoho dne jim ale zavolá Dalibor Šmejc (Jiří Trnka), vyšinutý miliardář, který si potrpí na nevšední zážitky. Pochválí loni podávanou ugrilovanou psinu a na letošní akci by rád ještě něco originálnějšího – člověčinu. Bára mechanicky všechno odkývá (vždyť heslo Mlsného Jacka je: Ugrilujeme vaše sny) a kolotoč problémů se zvolna roztáčí. Koneckonců „tři meluzíni“, které Šmejc slíbí, jsou slušná finanční injekce pro skomírající podnik.

Druhá linie sleduje podkrkonošského faráře (Jaroslav Achab Haidler) závislého na trávě, jehož kostel by potřeboval zásadní stavební opravy, aby mu alespoň nespadl na hlavu. Kdysi býval lékařem, teď si zkouřený povídá se soškou sv. Jana o tom, jak kostel zachránit. Chce po svatém nějaký úkol, nějaký pořádný úkol.

Obě linie se poté začnou proplétat typickými flashbacky z budoucnosti, díky nimž se nám jako puzzle odkrývá celý děj. Na jevišti se střílí, operuje, navádí k sebevraždě… Výjev za výjevem se sype, jako nemilosrdné hodiny odsypávají všechny zákruty příběhu ústící v děsivý a překvapivý konec v kostele.

Skvěle vybraná hudba Jakuba Kudláče přesně dokresluje atmosféru, kterou očekáváte. Herci plní své charaktery, což není ani moc těžké, zpočátku jde v podstatě o typy. Martin je věřící a zároveň obchodník. Těžko se vyrovnává s morálně kulhajícím kšeftem. Bára má dvě děti a jednou nohou je pořád v exekuci – typická „blbka“, která ale v kritické situaci projde docela radikální proměnou. Erika Stárková je v téhle roli nezapomenutelná – zejména hned v úvodní scéně, kdy znuděně sedí u počítače a přijímá objednávky. Ondřej Kryštofa Rímského je v podstatě vesnický balík, buran bez špetky vybraného chování. Mluví jako hotentot, i tak trochu vypadá. Vrcholem je ovšem zhulený křesťanský duchovní Jaroslava Achaba Haidlera. Za skvělou čtveřicí, vlastně pěticí – ještě je třeba zmínit Matúše Bukovčana, jehož bezdomovce – oběť podniku musel na ulici potkat snad každý –, kulhal jen Václav Hanzl, jemuž jsem ministranta, floutka toužícího v Holandsku jezdit s kamionem a nakoupit pytel trávy, prostě nevěřil.

Představení trvá téměř dvě hodiny, ale má takové tempo, že sotva někoho napadne podívat se na hodinky. Jenže pak přijde konec, v němž až v sakrální atmosféře dochází k něčemu jako zpovědi. Tempo se velmi zpomalí. Následovat má erupce. Ke katarzi však nedochází, a to i přes sugestivní farářovu deklamaci janovské apokalypsy. Postrádá-li ovšem inscenace dramatičtější závěr, rozhodně ve své úplnosti nepostrádá smysl a byla by chyba považovat ji jen za krutou komedii s šokujícím tématem.

Činoherní studio, Ústí nad Labem – Petr Pýcha a Jaroslav Rudiš: Lidojedi. Režie Natália Deáková, dramaturgie Dagmar Haladová, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Jana Smetanová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 5. března 2017.

  • Autor: Dominik Melichar
  • Publikováno: 03. dubna 2017

Komentáře k článku: Je libo člověčinu?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,