Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

OPERA 2015 – dobrý ročník!

OPERA 2015 je již dvanáctým ročníkem Festivalu hudebního divadla, pořádaným Jednotou hudebního divadla. Partnery jsou operní soubory, které na festival přijíždějí jen za cestovné a symbolický honorář, přehlídka by se nemohla uskutečnit také bez vstřícnosti Národního divadla, na jehož scénách se odehrává většina představení. Letos se na festivalu prezentovalo všech deset stálých zřizovaných souborů, několik alternativních sdružení a poprvé za dvaadvacet let, co festival existuje, též všechny tři operní soubory ze Slovenska – konečně se tak naplnil dlouholetý sen organizátorů festivalu i slovenských operních kolegů. Po delší době nechybělo také operní představení činoherců, dokonce z amatérské oblasti.

Dialogy karmelitek

Francis Poulenc: Dialogy karmelitek, Štátne divadlo Košice FOTO JOSEPH MARČINSKÝ

Bienální přehlídka vznikla v roce 1993 na obranu mimopražských operních divadel, když se zdálo, že je mohou nové poměry ohrozit. Dnes je hlavně možností porovnat různé podoby operního divadla, různé strategie tvorby a provozu. Festival se pro hostující soubory stal mimořádnou příležitostí na sebe upozornit, proto se do Prahy často vyšňoří lépe než pro běžné publikum – festivalovému obrazu proto není radno úplně věřit a budu ho konfrontovat s všedními zkušenostmi s divadly. Platí to zvlášť o letošní nadmíru sympatické festivalové dramaturgii, do níž zadávají své tituly divadla sama, přesto v ní převážila nově objevená a interpretačně obtížná díla.

Zešedlá Národní divadla

Mezi vyfintěnými mimopražskými účastníky obvykle trochu zanikají produkce Národního divadla právě proto, že se představují v podobě běžné reprízy. Což nelze považovat za důkaz, že nejlépe dotovaná a zdejší jediná státní opera o dvou souborech není tak dobrá jako ty oblastní, jak se někdy demagogicky tvrdí. Sotva si lze představit projekt obtížnosti Fibichova Pádu Arkuna jinde než v pražském Národním divadle (ještě tak v Brně). Nic většího přehlídka nenabídla, jenže festivalové představení prostě nebylo patřičně nablýskané, nezpívalo nejlepší možné obsazení ani orchestr nezahrál s potřebnou zvukovou vytříbeností, dokonce chyboval. Nemůže tomu být jinak v systému tzv. střídavého repertoáru, kdy se na tak složitou partituru dostane jednou za čas a většinou bez intenzivní „oprašovací“ zkoušky. Nechápu, proč v Národním divadle odmítají přejít na důslednější uplatnění tzv. blokového hraní, kdy se nazkoušená inscenace odehraje v relativně krátkém časovém úseku, pokud možno v jediném obsazení (důležité role jištěné tzv. covery).

Premiéra Boitova Mefistofela ve Státní opeře, která festival otevírala, však vykazovala jiné problémy. Obsadit vyšeptalého rumunského tenoristu Daniela Magdala vedle Štefana Kocána na vrcholu sil (zpívá v MET)? Nesmyslnou obsazovací politikou Státní opera trpí dlouhá léta. Také režie Ivana Krejčího se vešla do estetické povšechnosti, která odpovídá zdejšímu dlouhodobému vkusu. Jen sbor, který premiéře dominoval, se v poslední době výrazně zlepšil – není to však málo na proklamovanou proměnu pražské opery?

Festivalová vystoupení souborů Ná­rod­ního divadla potvrdila, že pod spo­lečnou hlavičkou nadále volně ko­exis­tují dva vzájemně si cizí soubory, jeden své nápady a sny utápí ve složitém provozu, druhý zřejmě snít ještě nezačal.

Pucciniho Bohému z bratislavského Slovenského národného divadla poznamenala nižší kvalita orchestrálních hráčů, také nic nového. Režií Petera Konwitschného však bratislavští vědomě inovují svou jevištní poetiku s jasným cílem rozšířit okruh publika. Dirigent a umělecký šéf Friedrich Haider usiluje o chytré atraktivní vyprávění příběhu soudobými vizuálními a divadelními prostředky a podřizuje tomu i pozoruhodné hudební nastudování. Stále ještě světlá výjimka mezi dirigenty.

Opakovaně ve velkooperní společnosti chybí brněnská Janáčkova opera, která se už potřetí prezentovala komorní, jakoby alternativní tvorbou – po Haydnově Lékárníkovi a Hanzlíkově La Daphne letos Alicí in bed. Důvody toho těžko zvenku pochopit, nejspíš budou ekonomické i umělecké. Snad příště!

Výlety páně Broučkovy

Jorge Garza v titulní postavě opery Leoše Janáčka Výlety páně Broučkovy, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava FOTO DANIEL JÄGER

Fenomén Ostrava

Opera Národního divadla moravskoslezského jediná drží krok s operou Národního divadla, předčila Prahu konciznějším programem (dramaturgií) a jako jediná se za Roberta Jindry chová k divákům vstřícně, jak je v Evropě zvykem.

Janáčkovu operu Výlety páně Broučkovy Jindra v Praze představil nejprve u klavíru coby ukázku jednoho z nejatraktivnějších způsobů, jak oslovit potenciální diváky, večer pak od dirigentského pultu potvrdil promyšlené hudební nastudování podepřené mezinárodním obsazením a hravou režií dvojice SKUTR. Ovšem „Brouček“, málo platné, je atraktivní spíš pro janáčkovské fajnšmekry a nedalo se čekat, že vzbudí všeobecné nadšení, festivalové publikum však přesvědčil o vysokých parametrech ostravské opery. Dodejme, že tak náročné dílo zapadá do logiky ostravské dramaturgie, rozkročené od exkluzivních titulů, přes zájem o díla 20. století až k Donizettiho pěvecké ekvilibristice – jednoho z nejpodstatnějších kvalitativních ukazatelů.

Dramaturgické objevy

Letos ovšem dramaturgické neobvyklosti na festivalu převažovaly. Plzeňské opeře parádně vyšlo na můj vkus moc popisně výtvarné představení opery Bohuslava Martinů Voják a tanečnice. Také odpovídá logice dlouhodobého pestrého programu plzeňské opery, který především myslí na letité abonenty, ale snaží se obvyklé tituly ukázat soudobými jevištními prostředky a sem tam si třeba Vojákem a tanečnicí vyhodí z kopýtka.

To filosofující opera Viktora Ullmanna Pád Antikrista, dokonce v české jevištní premiéře, je v konvenčním repertoáru Moravského divadla Olomouc zjevením. Uvedli ji vlastně jen na objednávku židovské obce, není to tedy jejich nápad. Dirigent Miloslav Oswald však obtížnou partituru nastudoval v orchestru nad veškerá očekávání a domácí pěvci zvládli nelehké party obdivuhodně. Dokonce i stylizované jednání, předepsané Janem Antonínem Pitínským v abstraktní scéně, ochotně naplnili. Kéž by to olomoucký soubor přesvědčilo o potřebě nasazovat vedle operet, muzikálů a „lidového“ operního repertoáru takové kusy pravidelně. Opustit falešnou představu, že hanácké diváky udrží v divadle jen třeskutá zábava. Pádem Antikrista si Olomoučtí v Praze získali respekt, škoda ho nechat ladem.

Opera Štátneho divadla v Košicích naopak vsadila na kvalitu a inovace a předvedla v Praze Poulencovy Dialogy karmelitek, za něž režisérka Linda Keprtová předloni získala slovenskou prestižní cenu Dosky. Také hrají operety, houfně na ně jezdí maďarští diváci z blízkého příhraničí, ale na nové mladé diváky líčí soudobou metaforickou jevištní poetikou a novým repertoárem – Linda Keprtová tu třeba režírovala Straussovu Ariadnu na Naxu! Která z českých srovnatelně malých oper by si troufla?

Dramaturgické hledání podpořil loňský Rok české hudby, jehož nejzřetelnějším výsledkem spolu s Pádem Arkuna bylo provedení opery Josefa Bohuslava Foerstera Eva v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Nemyslím, že opera ležela v prachu archivu neprávem, veršované říkánky i krátkodeché písničky z pera skladatele a libretisty v jedné osobě se míjejí s naturalismem Gabriely Preissové – jen šest let před premiérou Janáčkovy Její pastorkyně! Linda Keprtová stvořila přísně stylizovaný svět, který neodpovídá gestu Foersterovy hudby, ale dirigent Martin Doubravský z ní v pražském představení vykřesal přece jen víc dramatismu než na premiéře. Imaginativní inscenace povstala z příkladné spolupráce dirigenta s režisérkou a vyprávěla dusný příběh nepopisně, především prostřednictvím emocionálně vypjatých postav v podání skvělé čtveřice Josef Moravec, Svatopluk Sem, Jitka Zerhauová a především Lívia Obručnik Vénosová v titulní roli.

Všechna představení vyzařovala energii a enormní nasazení, kvality, které postrádala (a proto hodně ztratila) zmíněná národní divadla.

Pád Antikrista

Václav Málek (Regent) v opeře Viktora Ullmanna Pád Antikrista, Moravské divadlo Olomouc FOTO PAVEL MALÝ

Co je tradiční operní inscenace?

Řekněme, že pracuje s prověřenými prostředky, neinovuje je, natož aby v partituře chtěla něco měnit. Za cennější považuji hledání nových možností, ale to neznamená, že těmi prověřenými nejde stvořit parádní inscenace! Zdejší polemiky, zda hrát operu „nově“ či „tradičně“, pro nového či tradičního diváka, jsou proto ne­smysl­né – „novým“ i „starým“ lze dospět k dobrému i špatnému výsledku.

Opera Slezského divadla v Opavě zahrála Janáčkovu Její pastorkyni (před dvaadvaceti lety toutéž operou podnítila vznik festivalu!) obvyklými prostředky jako strhující příběh. Režisérka Jana Andělová Pletichová zbytečně dovysvětlovala motivace událostí přidanou postavou (přitom škrtla árii Kostelničky, kterou totéž vysvětloval daleko lépe Janáček sám). Snad jen Jakub Rousek dal postavě Števy vše potřebné, ani Katarína Jorda Kramolišová není hlasovým oborem úplně dobře obsazená do Kostelničky, ale stvořila silný dramatický charakter, podobně i další pěvci. Petr Šumník dal provedení dramatický tah a zase tolik nevadily některé hráčské nepřesnosti. Představení přes různé nedostatky publikum okouzlilo emocionální silou, a není divu.

Podobný úspěch zaznamenala českobudějovická inscenace Mascagniho Sedláka kavalíra, třebaže také nebyla technicky a interpretačně ve všem dokonalá. Hlavní sílu dal představení dirigent Mario de Rose (jeho vlastní skladba Nyní a navždy však v Praze moc nevyšla), výrazové emotivní zpívání (Alexandr Beň) – a publikum bylo nadšené! Opera prostě nikdy nebyla jen sterilně dokonalým uměním, jak ji dnes chápou mnozí kritikové.

Možná až zbytečně moc usedle či opatrně předvedla představení Čajkovského Evžena Oněgina Štátna opera z Banské Bystrice. Přesto bylo jejich vystoupení sympatické a upřímné, vévodil mu šéf souboru Šimon Svitok v titulní roli. I Banskobystričtí se musejí doma uživit širokým repertoárem od muzikálů, přes operety až po oblíbené opery, ale i oni se snaží nalákat nové publikum na esteticky a dramaturgicky odvážnější projekty – vědí, že zůstat jen u oblíbených titulů a jen u mechanicky opakovaných inscenačních klišé je začátek konce.

Tohle zřejmě nevědí v Severočeském divadle v Ústí nad Labem. Pucciniho Tosku jim sice zrežíroval Tomáš Pilař, ale podezírám ho, že dál než k prvnímu dějství se nedostal (či nebyl připuštěn), v Praze se pak diváci škodolibě bavili neobratnostmi a nelogičnostmi nedobře obsazené inscenace. Přidaly se i technické komplikace se světly a představení definitivně potopil ředitel divadla Miloš Formáček za dirigentským pultem.

Katarína Jorda Kramolišová (Kostelnička) a Tereza Kavecká (Jenůfa) v inscenaci opery Leoše Janáčka Její pastorkyně, Slezské divadlo Opava FOTO PETR VESELÝ

Katarína Jorda Kramolišová (Kostelnička) a Tereza Kavecká (Jenůfa) v inscenaci opery Leoše Janáčka Její pastorkyně, Slezské divadlo Opava
FOTO PETR VESELÝ

Alternativa posiluje

Alternativní přístupy k opeře festival vyhledává a prezentuje od samého začátku v roce 1993. Z původní zvláštnosti se stala významná součást zdejšího operního života i festivalové nabídky. Nápadné ovšem je, že ze čtyř sdružení tři působí v Brně a jedno v Olomouci. Ta brněnská nyní podporuje tamní Národní divadlo, v Moravském divadle v Olomouci možnost nějak kooperovat s off-operou nikoho nenapadla.

Přitom kompozice Tomáše Hanzlíka v provedení olomouckého Ensemble Damian jsou posluchačsky velmi vstřícné, inspirované barokem a minimalismem, což na festivalu doložilo provedení oper Svět podle Plinia a Endymio v Českém muzeu hudby. A Hanzlík se nebojí ani v opeře vzácné drastické komiky, jak ukázala Strašná travestie o těhotném starostovi.

Ensemble Opera Diversa vzbudil pozornost v Divadle Komedie provedením hudebně-filosofické disputace o ponorných řekách v našich velkoměstech i v nás samých Ponava Ondřeje Kyase a Pavla Drábka. Opera Povera v La Fabrice překvapila naléhavým příběhem z jáchymovského lágru Martin Středa česko-čínského předčasně zemřelého skladatele Andrewa Yin Svobody. Pro nemoc odpadl pokus vyložit Smetanovu Hubičku nikoli jako milou vesnickou anekdotu, ale jako vážný příběh venkovské dívky, která léta čeká na milého, vyrovnává se se smrtí jeho ženy a stará se o jejich osiřelé dítě – v centrálním prostoru obklopeném diváky, jen s klavírem, operu se sdružením Výzkumné centrum hudebního/operního divadla nastudoval Tomáš Studený.

Nejpodstatnější je, že se alternativní produkce neutápějí v planém experimentování, ale usilují oslovit současné diváky esteticky, tématy a příběhy. Kamenné opery by z toho mohly profitovat a tvůrcům nabídnout lepší existenční podmínky, než jaké jim poskytují jednorázové granty. Ostatně z těchto vlastně operních studií se už rekrutují i vyhledávaní sólisté – na festivalu například dvakrát vystoupila Lucie Kašpárková.

Opera brněnského Národního divadla opakovaně přišla s originální studiovou inscenací, tentokrát v Divadle Hybernia festival zakončila operou Ivo Medka a Markéty Dvořákové Alice in bed v režii Rocca. Poslední představení jako by symbolicky otevíralo opeře dveře do multimediálního prostoru. Ostatně součástí doprovodných akcí byla i projekce filmového zpracování Gluckovy opery Orfeo ed Euridice, jak ji v prostoru zámeckého divadla v Českém Krumlově natočil Ondřej Havelka, v titulní roli se světovou kontratenorovou hvězdou Bejunem Mehtou.

Nechyběla ani třeskutá činoherní perzifláž opery – mafiánský příběh Il Congelatore (Zmrazovač) poskládal Jan Duchek v divadle Ad hoc z všemožných operních árií a citátů z libret, uspěl vtipnou řachandou už na Jiráskově Hronově a festivalové publikum se v Divadle Na Prádle bavilo královsky. Dlouho dopředu bylo beznadějně vyprodáno – ostatně návštěvnost všech představení byla vysoká.

Co dobrý ročník – za dvaadvacet let nejlepší! Řadou pozoruhodných inscenací, dramaturgicky, prvním kontaktem se slovenskými soubory, demonstrováním šíře možností současného operního divadla, různými strategiemi, jimiž operní divadlo může znovu zaujmout podstatné místo v uměleckém a kulturním životě společnosti 21. století. Byl nejobsáhlejší, nejdelší, a proto nejdražší – ještě že našel pochopení a podporu u mi­nis­ter­stva kultury a hlavního města Prahy. Bylo by na čase poohlédnout se i po partnerech z Rakouska, Polska, Maďarska, Německa…

Čestné ceny Libušky

Cenu kritiků za nejlepší inscenaci

získalo Divadlo F. X. Šaldy Liberec za inscenaci opery Josefa Bohuslava Foerstera Eva.

Cenu diváků za nejlepší inscenaci

získalo Slezské divadlo Opava za inscenaci opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa.

Cenu za mimořádnou interpretaci role

získala Jitka Zerhauová za interpretaci Madame de Croissy v Poulencově opeře Dialogy karmelitek v nastudování Státního divadla Košice.

Cenu výboru Jednoty hudebního divadla za významný počin v oblasti operního divadla

získal Robert Jindra a jeho tým za vedení opery NDM v Ostravě v duchu a zvyklostech evropského operního domu, a to jak dramaturgií a interpretací, tak marketingovými aktivitami.

Cenu ředitelky festivalu

získalo Moravské divadlo Olomouc za inscenaci opery Viktora Ullmanna Pád Antikrista.

  • Autor: Josef Herman
  • Publikováno: 03. března 2015

Komentáře k článku: OPERA 2015 – dobrý ročník!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 20/2016

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


29. 11.-12. 12. 2016

Číslo 20/2016 (29. 11.-12. 12. 2016)

Obsah čísla 20/2016

Sukces měsíce

Herman Broch, Ivan Buraj: ...

Trilogie rakouského modernisty Hermanna...

Dotazník

Lukáš Melník

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Koťátko přišel, viděl a...

Příběh „krachujícího“ Divadla...

Glosa

Hovory o hranicích

Probíhá Pražský divadelní festival...

Kronika

Jednou větou

Ministerstvo kultury oznámilo, že by...

Kritika

Prodloužená ruka...

První premiérou Jihočeského divadla...

Příliš racionální...

Král Lear v Mladé Boleslavi...

Elegantní bulvár

Martin Čičvák, režisér a kmenový...

Těžká příležitost pro...

Odvážný je úmysl režiséra a šéfa...

Eklekticky zakletý vrch

Národní divadlo Brno uvedlo scénickou...

Levínského dramatické...

Běžný počítačový pokyn „Press...

Ovčáčkova hradní slavnost

To je lež jako věž, nebyla to vička...

Alžbětinec Pavel Kohout

Únorový puč 1948 je dodnes českým...

Apollinský choreograf Petr...

Brněnské Národní divadlo uvedlo v...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 20/2016...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Rozhovor

Pavlína Kafková: K roli...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miroslav Bambušek: Pálí mě...

Dramatik a režisér Miroslav Bambušek...

Burešová/Otčenášek:...

Rozhovor s uměleckým vedením Divadla...

Kontext

„České“ a...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Sláva a bída seriálů

Stručný obsah příspěvku zde není...

Těšínská jablůňka

Festival divadel Moravy a Slezska se v...

Loutky v hlubinách moře i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Nenechme kulturu umírat!

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak dál (k...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Moving Station / Hemžící se...

Místa pro „nová“ divadla

Došlo do redakce

Helena Albertová, Markéta...

Zahraničí

Nikolaj Chalezin: Politické...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filmy o německých traumatech

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Leonard Cohen (21. 9. 1934 Montreal,...

Výročí

Výročí 1.−15. prosince

Daňhelová Milada, tanečnice (3. 12....

Paměti, záznamy, deníky

Příběhy ze zámečku se...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Komiks 20/2016

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 20/2016



Obsah,