Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2018

ročník 25
15. 5.–28. 5. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Oliver Frljić: Skutečný umělec musí být levicový

    Chorvatský režisér Oliver Frljić (1976) na představení své inscenace Prokletí do Prahy nepřijel. O týden později měl ale „master class“ na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kam ho režisér Filip Remunda dávno předtím pozval diskutovat do Inspiračního fóra o vztahu umění a politiky. Jel jsem tam a po jeho přednášce se s tímto enfant terrible současného evropského divadla setkal. Byl vstřícný, otevřený, ochotně a rychle odpovídal, přesně formuloval. Žádný drsoň, jak by se mohlo při znalostech jeho tvorby zdát. Spíš trochu nenápadný, skoro až nesmělý intelektuál, který ale dobře ví, co a proč dělá. Ovšem jeho názory i tento rozhovor – který jsem jen lehce upravil a je v podstatě přepisem našeho půlhodinového setkání – jsou stejně vyhraněné jako jeho inscenace. A mohou způsobit i stejně ostré reakce.

    Žijeme v extrémní době… Oliver Frljić na jevišti Prokletí FOTO ADAM TUCHLIŃSKI

    Proč jste nepřijel do Prahy na představení Prokletí?

    Byl jsem v té době v Mannheimu, kde jsem měl už dlouho dopředu dohodnutou schůzku. Nabízejí mi pozici uměleckého ředitele mezinárodního souboru ve Stuttgartu. Bohužel se nemůžu zúčastnit všech představení svých inscenací, vždyť jich mám teď asi pět nebo šest, které se hrají na různých místech světa. To by snad ani nešlo zorganizovat. A jezdil bych jen po reprízách.

    Co říkáte ohlasům na Prokletí a jak dopadl váš dopis předsedovi Evropské komise panu Jeanu-Claudovi Junckerovi?

    Co se týče dopisu panu Junckerovi, žádnou odpověď jsem nedostal. Dopis jsem doprovodil slovy, že pokud nedostanu žádnou odpověď, tak to bude vyjádření souhlasu s tím, co se v Polsku dnes děje. Kdykoli se inscenace hraje, konají se protestní demonstrace před divadlem. V jakémkoli městě. Současně máme dobré kritiky, zvou nás na festivaly… Bohužel v polských médiích stále probíhá kampaň, která je vůči té inscenaci velice negativní. Jelikož to jsou média vlastněná státem a církví a Prokletí je právě vůči těmto strukturám mířené, nemohou přestat, dokud se ta inscenace bude hrát.

    Proč se zabýváte politickým divadlem?

    Každé divadlo je politické. I to nejkonzervativnější je ve své podstatě politické, protože podporuje status quo. Takže i ten, kdo si to neuvědomuje nebo říká, že se politice vyhýbá, je součástí politické situace a světa a svými činy o jeho podobě rozhoduje.

    Co se týká toho, co chci divadlem sdělit, je pro mne důležitý především neustálý a důsledný důraz na to, že divadlo může být stále společensky důležité, že umí apelovat a promlouvat do dění ve společnosti a myšlení lidí v ní. A to i v době, kdy nastoupila nová média. Kdysi s nástupem filmu a později televize a nyní internetu panovaly či stále panují obavy, že se divadlo stane mrtvou uměleckou formou, která bude plnit jen zábavnou a estetickou roli. To se naštěstí nestalo a doufám nikdy nestane. Pevně věřím, že když se divadlo dělá se zaujetím a dobře, může ve společnosti silně rezonovat.

    Proč používáte tak extrémní obrazy a situace? Je nějaká hranice, za kterou byste nešel?

    Žijeme v extrémní době a ta si vyžaduje extrémní divadelní jazyk. Ačkoli se nedomnívám, že můj divadelní styl a obrazy jsou až tak přehnané, natož extrémní. Vycházím z reality a ukazuju ji na jevišti. Položím ji pod lupu a zvětším. To je vše.

    A co se týká hranic, za které byste jako režisér nešel?

    Nikdy bych nenutil herce dělat něco, co dělat nechtějí.

    V inscenaci Prokletí tematizujete i svou roli při její přípravě a své působení v Polsku. Co říkáte výtkám, že jste „si udělal inscenaci“ a pak jste odjel a nechal v ní herce a divadlo se topit?

    Samozřejmě že jsem z Polska po premiéře odjel. Jako odjedu z každé země, kde dokončím svou práci. Stejně tak byste mohl říci, že bych měl zůstat v Bělehradu, Sarajevu nebo v Lublani, protože tam všude jsem připravil nějaké inscenace a také tam vyvolaly bouřlivé reakce.

    Této výtce, kterou skutečně často slyším, moc nerozumím. Znamená to, že bych se měl odstěhovat do Varšavy?! Samozřejmě to můžu udělat a čekat, co bude dál. Ale jaký by to mělo smysl? Kdyby mi polská vláda nabídla občanství a kdybych tam měl práci, tak bych o tom uvažoval. Klidně bych se tam přestěhoval a navštěvoval všechna uvedení Prokletí. Ale co by se změnilo?

    Z – Janem Klatou těsně před premiérou zastavené – inscenace Božské komedie ve Starém divadle v Krakově (leden 2014) FOTO ŁUKASZ POPIELARCZYK

    Zeptám se tedy jinak. Jakou zodpovědnost cítíte za svá díla? Uvědomujete si, jaký mají dopad na samotné tvůrce, kdy vy odjedete a oni jsou v důsledku těch inscenací napadáni?

    Ta odpovědnost je společná. Já herce ani divadlo k ničemu nenutím, dělají to dobrovolně. Co se týká Prokletí, do divadla mne pozvali. Od začátku jsem hercům i vedení divadla říkal, jaké ty dopady mohou být, a oni mohli kdykoli během zkoušení i po premiéře z toho projektu odstoupit. Nemuseli a ani po premiéře se jej nemusí účastnit. To je má zásada. Zároveň se ale nechci k nikomu chovat povýšeně, přehlížet jeho schopnost rozlišovat a mít občanské postoje. Nebudu nikomu říkat: Tohle nedělejte, nevíte, jaké to bude mít dopady. Vždyť vy si to neuvědomujete… Nejsou to malé děti. Jsou to dospělí lidé a já respektuju jejich názory. Každou svou práci beru jako spoluautorství všech, kdo na ní pracují.

    Takže – abych se vrátil k vaší otázce – ano, cítím za svou práci odpovědnost. Tu odpovědnost projevuji svým občanským i uměleckým postojem a tím, že se ke své práci vždy a všude hlásím. Nevím, co bych měl dělat víc. Mám harmonogram na tři roky dopředu, nemůžu všechno zrušit a chodit na schody Teatru Powszechneho bránit s herci a vedením divadla naši inscenaci. Napsal jsem dopis panu Junckerovi, apeluju, kde můžu, abych na situaci v Polsku upozornil. Co jiného bych měl dělat? Přestěhovat polské herce do Bělehradu? I tam byly a jsou s mými inscenacemi problémy. Politická situace tam není o mnoho lepší. Ten, kdo se mnou spolupracuje, dobře ví, co se dá po uvedení mých prací očekávat.

    V Prokletí nejproblematičtější, nejvíc do očí bijící je scéna s papežem, felace a oprátka kolem jeho hlavy, téma a obrazy pedofilie. Jak jste k tomuto tématu dospěl, proč jste se rozhodl je takto zobrazit?

    Já bych nejdřív promluvil o své metodě, protože já do divadla nepřicházím s hotovým textem a obrazy, jak si možná myslíte. Mám vždy určitou představu, mám k danému tématu hodně nastudováno, ale diskutuji o něm s dramaturgy a herci a výsledný tvar i konkrétní scény a obrazy vznikají a vytvářím na základě těchto setkání. Funguje v tom docela složitá dynamika. Práce má různé fáze, přeme se, přinášíme nápady, podněty, škrtáme, vypouštíme. Výsledek není jen moje vize, jen moje obrazy.

    A co se týče papeže Jana Pavla II., najděte si jeho postoje, promluvy a činy. On rozhodně neudělal dost pro to, aby odhalil pedofilní praktiky v rámci katolické církve, ač o nich věděl. Takže za ně nese odpovědnost. Navíc ten obraz je třeba vnímat jako symbol představitelů celé katolické církve, která toto dopustila a možná stále dopouští.

    Uvědomil jste si, jak citlivé téma Jan Pavel II. v Polsku je? Dokázal byste sám u sebe respektovat něco, co je vám posvátné a někdo by to pro vás nepřijatelným, bolestným způsobem zobrazil? Je vám něco svaté, nedotknutelné?

    Posvátný je pouze lidský život. A řeknu vám, že katolická církev tak rozhodně ve své historii neuvažovala. Podívejte se, kolik bylo jejích obětí, dokonce i dětských, třeba během křižáckých výprav nebo později za inkvizice. Z historie mého regionu nelze zapomenout na roli chorvatské katolické církve během druhé světové války, kdy podporovala nezávislý chorvatský stát, který kolaboroval s Němci. Na Balkáně vznikl největší koncentrační tábor v Evropě. Založili ho Ustašovci, nikdo je k tomu nenutil. A katolická církev přihlížela. Neudělala nic pro to, aby se to nestalo.

    Máme dvojí měřítko… Divadlo Mladinsko (Ljubljana) / Chorvatské Národní divadlo Ivana pl. Zajce (Rijeka) – Naše násilí, vaše násilí (prem. 22. listopadu 2016) FOTO ALEXI PELEKANOS

    Abychom uzavřeli téma Polsko… Prokletí nebylo vaše první práce v Polsku…

    Narážíte na přelom let 2013 a 2014, kdy jsem ve Starém divadle v Krakově zkoušel hru Zygmunta Krasińského, jeho verzi Božské komedie, a objevil jsem v ní silnou antisemitskou linii. Ptal jsem se herců na téma antisemitismu v Polsku, zda jim Krasińského antisemitismus nevadí, a oni říkali, ale tehdy to bylo přeci běžné. To mě šokovalo. Antisemitismus přece nikdy nemůžete považovat za něco běžného. A tak jsem se rozhodl, že v té inscenaci zmapuju dějiny polského antisemitismu od romantismu po současnost. Na jednu zkoušku se přišel podívat tehdejší umělecký šéf Starého divadla, režisér Jan Klata. Po dvaceti minutách ji zastavil a inscenaci zakázal. Prý si nenechají od cizince plivat na polské dějiny.

    Zajímavé je, že teď je sám obětí perzekuce polské vlády. Nedávno mě němečtí divadelníci pozvali, abych s ním vystoupil v jednom diskusním panelu. Řekl jsem jim, že s takovým člověkem tam sedět nebudu, že si měli lépe prověřovat, koho zvou. Ale samozřejmě lidská paměť je krátká, takže by bylo ode mne příliš optimistické očekávat, že si lidé budou pamatovat, co se stalo před pár lety.

    Stává se vám často, že nedokončíte své režie?

    To ne, v Krakově to byl extrém. Přece jen všichni vědí, koho si zvou. Ale často se potýkám s cenzurou. Loni jsme například s divadlem Mladinsko hostovali ve Vídni s inscenací Naše násilí, vaše násilí. Byli tam nějací lidé ze Švýcarska, kam jsme měli poté jet, a když představení viděli, řekli, že u nich ve Švýcarsku se hrát nebude. Pořadatelé nám zaplatili všechny náklady, ale hrát nám nedovolili.

    Nebo jiný příklad… V roce 2008 jsem v chorvatském Národním divadle ve Splitu režíroval Eurípidovy Bakchantky, ve kterých jsem ukazoval paralely se zločiny v srbsko-chorvatském válečném konfliktu let 1991–1995. Uvádění té inscenace ředitel divadla po premiéře zastavil, ale intervenoval za mne tehdejší ministerský předseda Chorvatska, takže se pak hrála. Svým způsobem to byla pro mne porážka… Není dobré, když za vás intervenují politici.

    Čili ano, divadelní a festivaloví ředitelé se občas snaží nějak proti mým inscenacím brojit, ale já se nedám.

    V době balkánského konfliktu vám bylo kolem patnácti. Jak vidíte rozpad Jugoslávie a současnou politickou situaci na Balkáně?

    Jugoslávie se podle mne rozpadnout neměla. Země, které místo ní na Balkáně vznikly, nemají žádnou skutečnou státní a politickou suverenitu. Jsou ovládané nacionalisty. Lidé se vzdali své třídní příslušnosti ve prospěch národní identity, což je skutečně zvláštní, protože dělník z Chorvatska má mnohem víc společného s dělníkem z Černé hory nebo z Bosny a Hercegoviny než s jiným Chorvatem, ale z jiné společenské třídy. Je to výsledek nacionální lobotomie, která na Balkáně vznikla v devadesátých letech a stále trvá. Lidé už nejsou schopni uvědomit si, ke které společenské třídě patří. Také životní standard – nepočítám-li Slovinsko – je na Balkáně dnes nižší, než býval v bývalé Jugoslávii.

    Jak vnímáte současnou uprchlickou krizi? Narážím na vaši inscenaci Naše násilí, vaše násilí inspirovanou románovou trilogií Estetika odporu německého spisovatele Petera Weisse, kterou jste inscenoval v chorvatském Národním divadle v Rijece.

    Uprchlická krize je podle mne logickým důsledkem toho, co probíhá v Evropě po celou dobu po druhé světové válce. Nedošlo ke skutečné denacifikaci, a jak říká Bertolt Brecht, fašismus je konečným stadiem kapitalismu. Podle mne i antisemitismus a rasismus, i holocaust je jedním z projevů či důsledků tohoto stadia. Pro kapitalistický systém je to přece ideální. Má bezplatnou pracovní sílu, dokonce i těla lidí může pro svůj chod zužitkovat.

    Ale k tomu Blízkému východu. Máme dvojí měřítko. Proč jsme v době arabského jara nezaváděli demokracii v bohaté Saúdské Arábii, proč zrovna v chudé Libyi a Tunisku?

    Jste – zdá se – nejen umělecky, ale i politicky vyhraněný…

    Jsem přesvědčen, že každý skutečný umělec musí být levicový, protože správná je jedině idea sociální rovnosti.


    Komentáře k článku: Oliver Frljić: Skutečný umělec musí být levicový

    1. doc. Mgr. Peter Stoličný, ArtD.

      Nelíbí se mi,
      kolik hlasů je proti inscenaci, která se chystá v Brně, i když o ní vlastne nic nevíme, jenom že tam Kristus souloží s muslimkou. Na druhé straně ten jediný obraz není nic jiného, jenom levná a hloupá provokace. Navíc, naco uměním společnost rozdělovat? V této napjaté době by se umělec měl snažit hledat a nacházet společné ideály. Štvaní nikam nevede. No a konec tohoto rozvovoru, kde „umělec“ tvrdí, že skutečný umělec MUSÍ být levicový, tak to snad není třeba komentovat. Ten pan režisér asi nemá všechno v hlavě v pořádku. Být extrémní za každou cenu je skutečně velmi hloupé. Na druhé straně, rád bych si na hru udělal vlastní názor. Ale lístky jsou vyprodány, ani pro recenzenta nejsou.
      Kdyby divadelní festival alespoň pořídil technickou nahrávu pro neveřejné použití. Asi by stálo za to na dané téma otevřeně diskutovat..

      20.04.2018 (17.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Hauck

      Divadelní noviny
      vycházejí pod záštitou Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury, můžou tyto instituce přimět divadelníky z Brna, aby zveřejnili na těchto stránkách odkaz na text divadelní hry Vaše násilí, naše násilí od p. Frljiče, abychom si mohli udělat vlastní úsudek o ní a o nesouhlasech, které rozhýbaly nejen kulturní scénu.
      Diky za názory, příp. odkazy, jak se k textu dostat.
      Josef

      29.04.2018 (11.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Dobrý den,
        Jistě existuje cosi jako projekt inscenace, ale v tomto případě se nedá pracovat jen s textem. Takže myslím není co vymáhat.

        30.04.2018 (18.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Martin Štula

      Otázka je,
      proč se tímto duševním invalidou vlastně zabývat. A případně podporovat jeho ubohost z veřejných prostředků. Nic bych sice nazakazoval, ale současně by bylo dobře říct, že žádná subvence se konat nebude. To je celé. Bulvár i prostitutky stejně jako on potrebuji zákazníky. Když na to nikdo nepůjde, nic nebude. Ale to je idealismus, že by společnost dokázala takhle myslet.

      30.04.2018 (10.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,