Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

O koprodukcích v opeře

V zásadě lze rozlišit dva typy koprodukcí: Divadla se buď dohodnou na společném pořízení inscenace, nebo divadlo převezme hotovou, už premiérovanou inscenaci.

Nejde jen o snížení nákladů na produkci. Jiří Srstka, který se jako ředitel Národního divadla v devadesátých letech jako jeden z prvních o koprodukování se zahraničními divadly pokoušel, odhaduje velmi zhruba, a případ od případu, že lze náklady snížit nanejvýš o čtvrtinu. Navíc lze ušetřit prostor a čas kratší přípravou už nazkoušené inscenace.

Větší efekt koprodukce je umělecký a prestižní. Pro zdejší divadla pak prostřednictvím partnerství s evropskými domy vede přímější cesta do operního světa.

Takovou zahájilo i Národní divadlo v Brně, když otevřelo první ročník janáčkovského festivalu (2004) Její pastorkyní ve spolupráci se Státní operou ve Vídni! Jenže pro operní Brno byla inscenace Davida Pountneyho příliš netradiční. Stále ještě uzavřená inscenační estetika koprodukcím samozřejmě nesvědčí a zřejmě je brzdí dodnes.

V programové snaze překonat estetická omezení se ke koprodukcím vrátilo současné vedení Janáčkovy opery, a to opět v souvislosti s Festivalem Janáček 2016. Za nastudování Bartókova Modrovousova hradu spolu s Schönbergovým Očekáváním v režii Davida Radoka v koprodukci s operou v Göteborgu brněnští dosáhli na Inscenaci roku v anketě divadelních kritiků. Za titulní roli v druhé koprodukované inscenaci Káti Kabanové v režii Roberta Carsena získala Pavla Vykopalová Cenu Thálie. Koprodukce se jednoznačně vyplatily umělecky, a zaujaly diváky.

Regionální operní domy do zahraničních koprodukcí nevstupují, i když ani pro ně možná nejsou nedosažitelné. Větší chybou myslím je, že nekoprodukují ani mezi sebou.

V Praze se naposledy koprodukovaly dvě inscenace souboru Státní opery – Elektra (San Francisco Opera a Badisches Staatstheater v Karlsruhe) a Salome (Teatr Wielki – Opera Narodowa ve Varšavě).

Poslední koprodukcí Opery Národního divadla byla v roce 2013 Myslivečkova Olimpiada (Théâtre de Caen, Opéra de Dijon a Les Théatres de la Ville de Luxembourg, s účastí Collegia 1704 Václava Lukse). Pokud vím, současné vedení Opery Národního divadla oslyšelo nabídku koprodukovat s operou v Göteborgu a přišlo o zmíněnou Inscenaci roku. Odstoupilo však také od rozjednané koprodukce s Václavem Luksem a jeho Collegiem 1704. Na dotaz DN, proč se tak stalo, odpověděl tiskový mluvčí opery Národního divadla Tomáš Bendl stručně: Projekt byl zrušen vzhledem k nadměrným finančním nárokům ze strany našich inscenačních partnerů, a to především v otázce honorářů pro externí hráče orchestru a hostující sólisty.

Václav Luks byl sdělnější: Národní divadlo v Praze nás oslovilo prostřednictvím paní ředitelky Hroncové, abychom po úspěšných projektech Händelova Rinalda a Myslivečkovy Olimpiady realizovali další projekt z operního repertoáru 18. století. Navrhl jsem Vivaldiho operu Arsilda, regina di Ponto, a tento návrh byl paní ředitelkou i panem Kofroněm přijat s tím, že v projektu bude působit externí specializovaný orchestr (Collegium 1704) a většina sólistů budou zahraniční hosté. Jako režiséra paní ředitelka navrhla Davida Radoka. Collegium 1704 na podzim 2014 vyzvalo ke spolupráci zahraniční partnery, s nimiž v minulosti spolupracovalo. Jako koproducenti přislíbili spolufinancování Grand Theatre de Luxembourg, Opéra Royal de Versailles, Opéra de Lille, Theatre de Caen a SND Bratislava. Poté, na začátku roku 2015, Národní divadlo projekt náhle zrušilo z finančních důvodů. Protože o projekt byl enormní zájem v zahraničí, rozhodli jsme se ho realizovat a nazkoušet v Praze jako nezávislou produkci, přičemž roli hlavního koproducenta převzalo SND Bratislava.

  • Autor: Josef Herman
  • Publikováno: 17. dubna 2017

Komentáře k článku: O koprodukcích v opeře

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,