Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nina Divíšková: Živote, děkuju za všechno. I za bolest.

    Nina Divíšková (12. 7. 1936) se narodila a vyrůstala ve společensky a kulturně významné brněnské rodině. Její otec Karel byl sportovec, letec, automobilový závodník, potápěč, jeskyňář a podnikatel. Dal základy českému jeskynnímu potápění, sestoupil do propasti Macocha a Punkevních jeskyní. Matka Elmarita byla významná taneční pedagožka, která měla v Brně vlastní studio. O dva roky starší sestra Tamara je výtvarnice (keramička). Nina odmala inklinovala k divadlu. Se svým mužem, režisérem a hercem Janem Kačerem, patří do ročníku DAMU, který dal herecký základ Činoherního klubu.

    Jste vysoká, vitální, vypadáte velice sportovně. Nelákalo vás věnovat se nějakému sportu?

    Vždyť já jsem sportovala! Do osmnácti let jsem furt cvičila a dodneška z toho žiju. Závodně jsem plavala, hrála volejbal, trošku jsem závodně i lyžovala. Ale hlavně jsem tancovala, tancovala a tancovala. V dětském studiu mé maminky, která měla v prvním patře naší brněnské vily již od poloviny třicátých let rytmickou taneční školu. Byla to velká duncanistka. Vždycky, když mluvím o herectví, říkám: Tancujte. Tak se nejlíp naučíte hrát. Tanec herci pomáhá po celý život. Když ovládáte své tělo, snadno zahrajete starou, mladou, rozvernou, smutnou, intelektuálku, magora… Za tuto schopnost vděčím své mamince, která je dnes již na nebesích. Dala mi takovou pohybovou průpravu, že jsem nic jiného v životě hledat nepotřebovala.

    Herectví jsou především nervy

    Co je tedy pro vás na divadle – jako řemesle – nejdůležitější?

    Alfou a omegou našeho zoufalého hereckého povolání jsou především naše vlastní nervy. Na ničem jiném kromě odolných nervů, zdravé fyzis, jistého vzdělání a talentu nezáleží. Herec je křehká či méně křehká schránka emocí a nervů, které se – aniž si to uvědomuje – časem čím dál víc opotřebovávají. Jako převodovka v autě nebo kolečka v kočárku. Tak herec končí, tak herec umírá. Na opotřebované, poničené nervy. Na fyzický kolaps odejdete z tohoto světa, na nervy skončíte s herectvím.

    Jak jste na tom v tomto ohledu vy?

    Už to cítím i na sobě a na svých podobně starých hereckých kolezích. Pakliže jsou to poctiví herci, tak s nimi nervy mávají s každou rolí. Ale od určitého věku už to dál nejde, už nemáte z čeho a co dávat. Tělo samozřejmě zrazuje, ale to se dá herecky zakamuflovat. Teď jsem měla dvakrát úraz, tak – protože hrávám už jen starší paní – na scéně kulhám a nikomu to nevadí. Můžu si to ve svých rolích dovolit. Nebo mít jenom jedno oko, silné brýle, pomalu vstávat, nečekaně spadnout. Hlavu a nervy ale neošálíte.

    Horší už to být nemůže

    Byly ve vašem životě okamžiky, kdy jste uvažovala, že s herectvím skončíte?

    Koncem devadesátých let, když jsem ještě byla v Činoherním klubu. Cítila jsem se tam tehdy zoufale. Postupně odcházela z divadla většina lidí, se kterými jsem si rozuměla – jak se říká – na mrknutí oka. Někteří odešli na nebe, někteří mimo divadlo a někteří mimo Činoherák. Buď sami od sebe, anebo byli vyhozeni. Míša Štibich, Libuška Šafránková, Josef Abrhám, Jaroslav Vostrý, Leoš Suchařípa, Josef Somr, Jiří Kodet, Jana Břežková… V době, o které mluvíme, byli „odejiti“ i ti, co přišli s režisérem Langem a se kterými jsem si taky rozuměla… A navíc – to mě štvalo nejvíc – někteří, kteří kvůli normalizaci z Činoheráku odešli v 70. letech, nebyli po roce 1989 pozváni zpět. A to i když Činoherák spoluzakládali! Byl mezi nimi i můj muž. Nikdo neřekl: Honzo, nechceš se vrátit, nechceš u nás něco zkusit? Dodnes! A to už od roku 1989 uběhlo hodně let! Je myslím jedno, jak by to dopadlo. Třeba katastrofálně, na tom nezáleží. Šlo a jde o slušnost a samozřejmé kamarádství. Stačilo a stačí zdvihnout telefon!

    Navíc jsem nedostávala žádné pořádné role. V podstatě jsem hrála jen Svatavu v Podivuhodném odpoledni dr. Zvonka Burkeho a zbytek paběrkovala. Čím dál víc mi bylo v Činoheráku smutno. A v divadle nesmí být smutno. Musí tam bejt sranda, musí tam bejt tvůrčí atmosféra, musí tam bejt – česky řečeno – kamarádšoft. Jinak divadlo ztrácí sílu a moc a postrádá smysl. Tak to ve mně pomalu po celá devadesátá léta bublalo a najednou jsem si uvědomila, že jsem v Činoheráku poslední opuštěnej mamut, který tam už nemá co bejt. Že si v té nádherné černé díře divadla ve Smečkách nemám s kým co říct, že se mi tam vlastně nelíbí, a oznámila jsem, že odejdu. Definitivně a bez návratu. Od té doby, od léta roku 2000, jsem tam – kromě jediného natáčení televizního dokumentu – nevstoupila.

    Tak moc jste trhla činoherní oponou?

    Dnes jsem kočovný herec, s Intimním divadlem Dáši Bláhové jezdím od štace ke štaci po celé republice a jsem za to ráda. Tehdy to ale nebylo vůbec lehké rozhodnutí, vždyť jsem v Činoherním klubu strávila pětatřicet let života. Odešla jsem jakože do penze, jakože za vnoučaty, ale ve skutečnosti jsem spálila mosty. Hrozně jsem to tehdy odnesla s nervy. Pořád jsem brečela.

    Nikdo vám nepomohl?

    Právě v tu dobu mi nabídl režisér Dušan D. Pařízek s herečkou Danielou Bakerovou jednu z dvou hlavních rolí v Premiéře mládí, kterou jsme pak připravovali a hrajeme v Divadle v Řeznické. Tu hru přeložil psychiatr Jan Cimický. Tak jsem mu zavolala a prosila o radu, co mám dělat, abych se při zkouškách nezhroutila. Popište mi svůj stav, řekl mi. Nemůžu spát, nemůžu jíst, piju jenom vodu a pořád pláču. A on mi odpověděl: Co si myslíte, že jste mi právě popsala? Horší už to být nemůže. Tak jsem si řekla: Fajn, to vydržím. A zkoušeli jsme dál. 5. února to bylo deset let, co inscenaci uvádíme…

    Druhá kariéra

    Po odchodu z Činoherního klubu nabrala vaše kariéra pozoruhodný vzestup…

    Když jsme v tom roce 2000 skončili s Pařízkem jednu zkoušku – bylo to zkoušení divoké jak běsnej pes, dlouho jsem takové nezažila – a já zase začala bulit, přišel ke mně a povídá: Nino, vy si myslíte, že odchod z Činoheráku je váš konec… Já vzlykla: Co by to bylo jinýho? On, takovej proti mně mladíček, tou svou precizní moravskou češtinou pronesl, dodnes si pamatuju, jak důrazně, klidně a přesvědčivě: Ne. To je váš začátek! Já s kapesníkem v ruce se rozčílila: Jste padlej na hlavu?! To si myslíte, že budu v pětašedesáti debutovat? Trval na svém: Dejte na má slova! A měl pravdu. Přišly divadelní, filmové a dokonce i televizní inscenace a role, o jakých se mi ani nesnilo: Witkiewiczova Matka, Kráska z Leenane McDonagha, Den matky Davida Storeyho, Podivná paní Savageová v Příbrami, Lorcův Dům Bernardy Alby v Mladé Boleslavi, Mrožkovo Tango u Heřmánka v Adrii, Mrchy Almy de Groen s Intimním divadlem Dáši Bláhové a především Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky v Dejvickém divadle a pak i ve filmu. Takové herecké rozpětí bych nikdy v Činoheráku nezažila. Studenti filmových škol mě obsazují do svých absolventských filmů, hraju dokonce i ve dvou televizních seriálech – Ulice a Vyprávěj. Pařízek to předpověděl. Asi je čaroděj.

    Čtyřicet let v jednom souboru

    Přitom do roku 2000 jste hrála jen ve dvou divadlech – hned po DAMU v ostravském Divadle Petra Bezruče a od roku 1965 v pražském Činoherním klubu. Film ani televize vám moc příležitostí nedaly…

    Do svého odchodu z Činoherního klubu jsem hrála ve dvou – se školním Diskem ve třech – divadlech, ale v podstatě v jednom souboru! Věrnost, čestnost a pravdomluvnost jsou vlastnosti, kterých si v životě vážím nejvíc. Proto jsem nikdy neuvažovala, že Činoherák opustím. Tam jsem byla doma, tam jsem mohla být pravdivá, otevřená, aniž bych se obávala, že mě někdo udá nebo vyhodí. Můj tatínek, odkojen Masarykem a Sokolem, vždy prohlašoval: Pravda, pravda, jen pravda. Občas jsem s tímto postojem měla v životě velké problémy.

    Vraťme se do let vašich pražských studií.

    Na DAMU jsme se zformovali jako poměrně kompaktní skupina a hned po škole – v roce 1959 – většina z nás odešla do Ostravy. Po šesti sezonách, v roce 1965, opět velká část – já, Jiřina Třebická, můj muž, Jirka Hrzán, Franta Husák, Petr Čepek, Jirka Kodet, Luboš Hrůza, Petr Skoumal – odešla zpět do Prahy a spolu s dalšími – Abrhámem, Somrem, Landovským, Hálkem, Štibichem, Pucholtem, Joskou Vondráčkem, Táňou Fischerovou, Věrou Galatíkovou, Leošem Suchařípou, Libuškou Šafránkovou… určitě jsem na někoho zapomněla – jsme vytvořili první herecký soubor Činoherního klubu.

    A vznikla legenda…

    Základy byly položené na škole a pak v Ostravě. Byli jsme jiní. Byli jsme nepokojní a všechno nám bylo málo. Třeba jsme si jako studenti na jedno odpoledne pronajali od pana Wericha Divadlo ABC a uvedli tam premiéru Honzovy inscenace hry Viktora Dyka Ondřej a drak. Během těchto a podobných aktivit jsme se názorově stmelili, a když přišla na konci posledního ročníku nabídka ředitele Divadla Petra Bezruče Karla Dittlera odejít k němu, šli jsme tam, byť se říkalo, že je to nejhorší divadlo v republice. Soubor se mu tehdy rozpadl – zbyli mu tři herci – a hledal nějakou hereckou skupinu, která by divadlo zachránila.

    Šli jste tam všichni?

    Odmítli snad jen Libuška Švormová, Jan Tříska a Aglája Morávková.

    Ostrava, to byla na tehdejší dobu asi hodně vzdálená gubernie…

    Od rána do večera jsem tam zběsile pracovali. V té době kritici jezdili i mimo Prahu, ne jako dnes. A to nějací kritici! Sergej Machonin, Milan Lukeš, Jindřich Černý… Začali o nás psát dost zásadní články a Praha zastříhala ušima. Když se pak v ulici Ve Smečkách uvolnil sál, pozval nás umělecký šéf našeho budoucího divadla Jaroslav Vostrý, abychom tam vytvořili stálý soubor. Zároveň jsme ale dostali nabídku do brněnské Mahenky. Já byla pro Brno. Vrátila bych se domů, měli bychom tam bydlení a Moravu mám mnohem raději než Čechy. Kdyby to šlo, přestěhovala bych se tam ještě dnes.

    Co rozhodlo?

    Celé jaro roku 1965 jsme špekulovali, zda jít do Prahy, anebo do Brna. Načež se Vostrý jednoho dne naštval a napsal mému muži telegram: Dodnes jsem od Tebe nedostal odpověď, zda Prahu berete. Tak si polib prdel. Ty a tvoji kamarádi taky. Jarda Vostrý. To rozhodlo. Vzpamatovali jsme se a rozhodli se pro Prahu. Bez jakékoli záruky, že se nové divadlo chytí.

    A chytilo se…

    První týdny jsme každý večer vyhlíželi, jestli vůbec někdo přijde. Dostali jsme totiž roční smlouvy s tím, že kdyby se divadlo nechytlo, končíme. Naštěstí zhruba za dva měsíce začalo být plno a za rok a půl spali před pokladnou lidi ve spacácích, aby ráno sehnali lístky.

    Tak začalo zlaté období Činoherního klubu…

    Nebylo kde bydlet, plat byl mizernej, repertoár vznikal za pochodu. Prvním byl Smočkův Piknik a Krejčíkův Penzion pro svobodné pány s Pucholtem a Abrhámem. Pak přišlo Stalo se v Zoo, Mandragora, Zločin a trest, Burke, Višňový sad, Revizor, Camusovi Spravedliví, Na koho to slovo padne…

    Éra, jež je dnes v učebnicích…

    Ale nemyslete si, kdo netočil film nebo televizi, moc peněz neměl. Navíc sehnat v Praze byt bylo tehdy téměř nemožné. První roky ti, co neměli děti, přespávali v zákulisí zabalení do nějakého horizontu.

    Ostrava 1959 – 1965

    O Činoherním klubu se toho napsalo hodně. Jak moc jste ale, co se týká návštěvnosti, uspěli v Ostravě?

    Tam to byla dřina. Šestiletý každodenní boj o diváka. My sice byli slavní, ale jen v odborných kruzích. Ostrava tehdy byla – jak se říkalo – černá. Já jsem horník, a kdo je víc?! znělo městem. A který horník, když vyfárá ráno nebo odpoledne z dolu, půjde večer do divadla? To jsme naprosto chápali a nijak jsme se nedivili. Každej jsme brali stejně – pokud si dobře pamatuju, tak to bylo 860 korun – a z toho jsme žili. Bavilo nás divadlo, hráli jsme a nic jiného nás nezajímalo. Byli jsme tehdy okouzlení italskou filmovou vlnou, takzvaným filmem verité, a hledali jsme tu „verité“ – to, že všechno musí být pravda a žádná faleš – na jevišti. Snažili jsme se – a to se týká i dalších let v Činoherním klubu – mluvit každou postavu „za sebe“, což bylo tehdy něco zcela nového. Některý herec tu autenticitu a pravdivost má od přírody, třeba Pavel Landovský. Většina z nás se však potýkala s příliš kultivovaným projevem, kterému nás učili na DAMU, a té pravdivosti jsme se postupně učili.

    Kdo na vás – kromě pražské kritiky – v Ostravě chodil?

    Na dopolední dětská představení bylo vyprodáno, ale na večerní pro dospělé jsme měli co dělat, abychom zaplnili polovinu, často však ani ne třetinu sálu. Ovšem pozor, my nehráli v dnešní budově divadla, ale ve vedlejším kulturáku, což byla taková haluzna pro 450 lidí… Paradoxní je, že když jsme pak přijížděli do stejného sálu coby Činoherní klub z Prahy, bývalo beznadějně vyprodáno. Přitom třeba naše ostravská Matka Kuráž byla nejmíň stejně tak dobrá… I to je divadlo… Snobárna…

    Hráli jste ale i v menším sále…

    Ve vedlejší správní budově divadla, kde dnes DPB sídlí a hraje, jsme pro divadlo upravili malý sál v podzemí. Nazvali jsme ho Sklep – dnes mu říkají Márnice – a inscenovali jsme tam tituly, které by ve velkém divadle neprošly cenzurou – Morgensterna, Camuse, Mrožka… Tam jsme mívali plno. Hrávali jsme po večerním představení od jedenácti v noci a hlavními návštěvníky byli ostravští vysokoškoláci. Spolu s námi tam hrávalo ještě Divadlo pod okapem, což byli naši kamarádi. My chodili na ně a oni na nás. Po roce 1968 tři čtvrtiny souboru zavřeli do lochu. Za inscenaci muzikálu Syn pluku… Když jeli do kriminálu, stavili se v Činoherním klubu. Zrovna jsme hráli Gorkého Na dně a oni na tu inscenaci zírali jako na zjevení. Nevěřícně kroutili hlavami: Za tohle by vás v Ostravě zavřeli na doživotí… Když se po dvou letech vraceli domů, zase se u nás stavili, a my pořád měli toho Gorkého na repertoáru. Zůstali jsme s nimi večer po představení a uspořádali jim v divadle koncert. Petr Skoumal, který při těchto večírcích hrál na klavír své a Vodňanského písničky, pustil jednoho z nich ke klavíru. Šlo o vynikajícího skladatele Edvarda Schiffauera, který dokonce v tom kriminálu složil na libreto dalšího z odsouzených, Ivana Binara, dětskou operu Vrať nám ptáku Hastrmana, již nedávno nastudoval Dismanův soubor. Skoumal si myslel, že když tak dlouho nemohl hrát, udělá mu to radost. Schiffauer otevřel klavír, dal nad klávesy své nádherné dlouhé prsty, chvíli je tam nechal trčet, pak klavír zase zavřel a úplně potichu tam zůstal sedět. My na něj volali: Hraj! Tak zase klavír otevřel a… nic. Zase ho zavřel. To se opakovalo snad čtyřikrát. Pak se rozbrečel. Pro mne je to doklad síly a potřeby umění. Síly a potřeby kreativity. On sám pak říkal: Kriminál by nebyl tak strašnej. Kdyby tam měli klavír…

    Mít dětské oči, to je to

    Co byste v kriminále potřebovala vy? Divadlo?

    Divadlo mi určitě – přes všechny bolesti a strasti – dává pocit sebeuspokojení, hravosti, důstojnosti a snad i svobody. Pro mě je ale v životě nejdůležitější rodina. Mám manžela, sestru, tři děti, osm vnoučat, součástí rodiny jsou i jejich manželé a partneři. To je má svoboda, to je mé slunce, bez kterého bych jen těžko dokázala žít.

    Je nějaká role, kterou jste si chtěla v životě zahrát, a nepovedlo se vám to?

    Cyrana! Vrchlického překlad, samozřejmě. Tu hru miluju od svých třinácti let. Je to má bible. Umím ji nazpaměť. Roxanu jsem hrála v Ostravě s Františkem Husákem jako fantastickým Cyranem. Cyrano mě však minul.

    Cyrano je ale mužská postava…

    No a co? Pro mne je to především člověk s velkým Č.

    Co vás na Cyranovi tak přitahuje? Jeho romantická láska?

    Mě Cyrano fascinuje svým lidským rozměrem. Ta hra je pro mne především o hlubokém přátelství Cyrana a Christiana a taky Cyrana a gaskonských kadetů. O romantické lásce je hra samozřejmě taky, ale to mne tak nebere. Láska je proměnlivá, kdežto opravdové přátelství je neporušitelné. Jsem z Moravy a přátelství je pro mne podstatou života. Tam, když se něco řekne, tak to platí. Přátelé jsou k sobě upřímní, otevření, podporují se, nelžou si. Je to hluboký, ničím nezastupitelný vztah. V Čechách a především v Praze to máte jinak.

    Které vaše divadelní role – v dokumentaci Divadelního ústavu jsem jich napočítal 89 – se ve vás otiskly nejvíc?

    Všechny. V Činoherním klubu jsem se herecky netrefila snad jen do Smočkova Poprasku na laguně. Když jednou vstoupíte špatnou nohou do potoka, tak už z toho nevybřednete. To se mi stalo v této – jinak velmi slušné – inscenaci.

    Zkoušení v Činoherním klubu nazýváte hereckým dobrodružstvím. Co tím myslíte?

    Vzájemně se inspirující herecká partneřinu, kdy překvapujete a doplňujete jeden druhého. Právě na tom byl Činoherák postavenej. Bezvadný tam bývaly zkoušky. Pro mne – jako ostatně pro mnoho herců – jsou zkoušky důležitější a mám je raději než samotná představení. Když jsme v Činoheráku zkoušeli, tak ten, kdo nebyl zrovna na scéně, nešel do šatny na kafe, ale sedl si do hlediště a koukal. Pak jsme se o tom bavili, přeli se, radili si. Hele, tohle bylo úplně blbý. Tohle zkus takhle. Tohle zkus jinak. Naprosto otevřeně. Věděli jsme, že jen tak vznikne dobrá inscenace, že čím je lepší partner, tím jste lepší i vy. Divadlo je jako fotbalový zápas. Když nenahraješ, nepadne gól. A když nebráníš, zkazíš to všem. Na divadle je nejdůležitější umět se domluvit a rozumět si navzájem. Ale – jak říkával Evald Schorm: Domluvit se můžou jen ti, kteří jsou předem domluvení. V Činoheráku jsme předem domluvení byli.

    Přesto se Činoherní klub nakonec nedomluvil a v podstatě rozpadl…

    Spíš jsme byli postupně – po roce 1968 – rozpadáváni. Naštěstí divadlo zachránili a myslím že dodnes v něm jakéhosi genia divadla udržují diváci. Je úplně zázračné, jací tam chodí lidé a jak dokážou vytvářet silnou, dráždivou, sršivou atmosféru, ve které i špatná inscenace vypadá dobře. Tam se snad ani špatné divadlo dělat nedá. Bohužel po roce 1989 se soubor v původním nasazení, s – pro mne podstatným – otevřeným, citlivým, kamarádským přístupem už slepit nepodařilo. Bolí mě to moc. Proto už nikdy do Činoherního klubu nechci vstoupit. Mám tam příliš krásných a příliš bolestných vzpomínek.

    Ještě něčeho v životě litujete?

    Život je velký dar a lítost do něj – aspoň do toho mého – nepatří. Ať se stalo, co se stalo. Ať jsem prožila, co jsem prožila. Nejhorší nebyl odchod z Činoheráku, nejhorší byl odchod z Moravy. I dnes bych raději žila v Brně nebo v Novém Městě na Moravě. Práce a život ale rozhodly jinak. Těžká byla úmrtí mých rodičů, především tatínka, kterého jsem velmi milovala a který umřel nečekaně a náhle, když jsem byla ve druhém ročníku na DAMU. A hrozná byla válka. Zahynuli nám tam blízcí a příbuzní, přišli jsme o majetek. Přesto jsem prožila krásný – tím chci říct intenzivní a aktivní – život. Když mi umírala moje babička, šla jsem za ní do nemocnice. Byla už velmi nemocná, celé tělo ji bolelo. Chytla mne za ruku a řekla: Měla jsem tak krásný život, že se s ním ráda loučím. Přesně to chci říct i já, až budu z tohoto světa odcházet: Děkuji za všechno. I za bolest.

    Možné citace:
    Divadlo je jako fotbalový zápas. Když nenahraješ, nepadne gól. A když nebráníš, zkazíš to všem.

    Snažili jsme se mluvit každou postavu „za sebe“, což bylo tehdy něco zcela nového.

    Alfou a omegou našeho zoufalého hereckého povolání jsou především naše vlastní nervy.

    Vždycky, když mluvím o herectví, říkám: Tancujte. Tak se nejlíp naučíte hrát.

    Celé jaro roku 1965 jsme špekulovali, zda jít do Prahy, anebo do Brna. Načež se Vostrý jednoho dne naštval a napsal mému muži telegram: Dodnes jsem od Tebe nedostal odpověď, zda Prahu berete. Tak si polib prdel. Ty a tvoji kamarádi taky. Jarda Vostrý.

     

    Vladimír Pucholt: Jak jsem přizabil Svatavu

    Ninu jsem poznal po svém vstoupení do Činoherního klubu v roce 1965. Byla to krásná a převážně vážná dáma. Byla výbornou herečkou.

    Jako spoluherec jsem se s ní poprvé setkal ve hře Ladislava Smočka Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. Hrála Svatavu, starou pannu, a já Dr. Burkeho. Byla to hra překvapující užíváním českého jazyka, kdy se uprostřed poetického popisu ozvalo sprosté slovo. A byla to legrace. Nina se v té postavě proměnila z krásné a převážně vážné dámy ve stvoření daleko staršího věku. Hrála ji trochu přihrbená, s rameny svěšenými a punčochami padajícími. S malou pomocí falešných předních zubů se její tvář naplnila dojemnou tupostí. Zářila prostotou ducha.

    Ve hře jsem postavu ke konci přizabil. Přizabít ji jako Ninu Divíškovou by mi moc nešlo. Její přeměnou ve Svatavu, to bylo daleko lehčí.


    Komentáře k článku: Nina Divíšková: Živote, děkuju za všechno. I za bolest.

    1. Eva Matušková

      U příležitosti padesátého výročí Činoherního klubu
      jsem si s krásnou nostalgií přečetla článek o milé a charizmatické Nině Divíškové…
      děkuji

      08.11.2015 (16.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,