Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Nebýt sám se svým mindrákem

Sektor pro hosty je soubor známý i neznámý, profesionální i amatérský, fungující i nefungující. V březnu tohoto roku reprízovali dvě inscenace (Bratři Karamazovi a Muž bez vlastností) ve Strašnickém divadle. A v září v rámci Betlémské kulturní noci 2015 opět zahráli „zcela kafkovský“ Franz KafKABARET, což je jejich zatím poslední inscenace (premiéra v červnu 2014).

kafka

Snímek z projektu Franz KafKABARET FOTO ARCHIV SOUBORU

Od té doby bylo jejich jedinou novinkou scénické čtení hry uměleckého šéfa, dramaturga, dramatika a režiséra Sektoru Martina Faláře Šťastnou cestu, které proběhlo také v rámci Betlémské kulturní noci, tentokrát v září 2014. Tragikomedie o guláši, kurtáži a kuráži, a také o tom, zda emigrovat nebo emigrovat v 70. letech. Mimochodem Falář načrtl i téma volby životní cesty.

Bratri Karamazovi

Bratři Karamazovi FOTO ARCHIV SOUBORU

16. prosince 2015 se ve Venuši ve Švehlovce uskutečnilo scénické čtení Falářovy hry Šťastnou cestu, respektive její druhé, přepracované verze (ve skutečnosti však několikáté). V této verzi už Falář zpracovává téma existenciální, téma cesty bytím, cesty ke štěstí. Které mimo jiné nazírá i prizmatem emigrace.

V průběhu historie Sektoru pro hosty (dříve Divadlo Štěstí) Falář naznačoval témata, kterými se zabývá i ve hře Šťastnou cestu. Když to zjednoduším, tak Mlčení s T. G. M. tématizuje otázku co po mě zbude?, Bratři Karamazovi otázky co láska? Co rodina? Co Bůh?, Muž bez vlastností zkoumá co je na světě (v Čechách) špatně a co je špatně v lidech, a Franz KafKABARET existenciálně propírá diváka ve smyslu jeho bytí. Každá z uvedených inscenací byla samozřejmě tematicky mnohovrstevnatější.

Děj hry Šťastnou cestu se odehrává v roce 1975, v srpnu, v Praze a na venkově. Má 16 postav a každá z nich prochází životem, s nímž se po svém vyrovnává, hledá si své štěstí a své místo. Postavy lze rozdělit do čtyř generací, každá je zastoupená mužem i ženou. Do generace 60+ patří Hospodská/straší sestřička a Doktor Tomek, do generace 40+ básník a Zuzana, do generace kolem třiceti let Lída s Karinou a Miško, a konečně nejmladší generace kolem osmnácti let je zastoupena naivní Marií a revoltujícím Sokolíkem, synem doktora Tomka.

Lída (četla Anne Françoise Joseph) má s manželem emigrovat tramvají do Itálie, a pak někam dál. Karina (četla Soňa Chaboud) se vdává za slovenského lékaře Mišku (četl Pavel Richta) a odchází s ním do Vyšných Ružbachoch. Příběh těchto dvou žen tvoří základní kostru hry, ostatní postavy jsou vedlejší, ale nepostradatelné. Samozřejmě, že by vztah a osud Lídy a Kariny naplnil celou hru. Ale Falářovi ani tak nejde o zobrazení jejich vnitřních problémů a vyrovnávání se se životem, jako o komplexní analýzu lidské „cesty bytím“. K tomu potřebuje mnoho rozdílných postav s vlastními pohledy, s vlastními bilancemi osudu a s vlastní filozofií. K detailnímu průzkumu by dvě postavy nestačily ani zdaleka. Vedlejší postavy jsou konturovány jasným směrem, ale nejde o pouhé schématické bytosti bez psychologie. Lída a Karina však zůstávají hlavními a nejhlouběji propracovanými postavami.

Lída je žena, která touží být bezmezně svobodná, což jí poměry 70. let v Československu neumožňovaly. Je rozhodnutá emigrovat se svým mužem. Ale je útěk to, co chce? Chce skutečně svobodu? Lída úzkostlivě touží po šťastném konci, nebo alespoň touží věřit, že šťastné konce existují. Ve skutečnosti si není jistá ani tím, zda svého muže miluje. Ve scéně, která se odehrává 15 let poté, roku 1990, v níž se spolu u moře baví Lída a Karina, Lída sama přiznává, že vlastně nikdy nikoho nemilovala. Nicméně v této scéně je Lída šťastná. Protože zjistila, jak chce žít.

Skrze její postavu předestírá Falář téma emigrace – její morální podhoubí, a nemyslí tím pouze emigraci „politickou“. Vždyť jde o bytostně existenciální problém a otázka zda zůstat, nebo jít hraje při hledání vlastní cesty velmi podstatnou roli. Protože: co když se tam budu mít lépe? Co když tam mi kvete štěstí? Toto dilema pak „rozřeší“ v jedné z posledních scén Doktor Tomek (četl Jiří Pěkný), podle nějž emigrace nic neřeší, člověk bude svázaný kdekoli, člověk musí začít sám v sobě, nikoli řešit problémy takto vnějškově. Říká, že hledat krásu kdesi daleko nemá smysl, důležité je naučit se vidět krásu kolem sebe. A to, že únik nic neřeší, respektive je to takzvaně na jedno brdo, dokládá Falář i na vztahu Lídina a Karinina osudu. Lída přímo říká: Zůstat, nebo jít. Která z nás je na tom hůř? Lída odešla, vzepřela se, Karina zůstala, rezignovala. Ani jedna z toho nevyšla tak, jak by si představovala, ale ve výsledku jsou obě šťastné. Nebo smířené? A není to to samé?

Karina je postavou, jejíž osud se může dotknout mnoha žen (ono se obecně místy zdá, že je to hra o ženách a jejich, bytostně ženských, problémech, která se probírají s velkým pochopením). Karina požádal o ruku Miško, říká jí, že jí dá celý svůj život. Kdo tohle má? Vždyť je to přeci tak krásné, když nám někdo odevzdá celý svůj život! Karina byla okouzlená tím, že JÍ někdo miluje, někdo chytrý a pěkný… A proto kývla na žádost o ruku. Ve skutečnosti si ale Miškem vůbec není jistá. Miško je muž, který nevidí nic než řád, je poněkud jednotvárný, ale hodný. Karina jedná vlastně velmi sobecky, čistě z obavy, že zůstane sama a z potěšení, že jí má někdo rád.  Miškem žije, ale v nerovném vztahu. Ale její strach je příliš velký na to, aby ho zvládla. Vůbec neví, co od života chce, rezignuje na to, aby se jala jakoukoli cestu hledat a zůstává v jistotě. Avšak i Karina je ve scéně po patnácti letech šťastná. Není důležitý, kdy člověk něco v životě pochopí, nebo jestli to vůbec pochopí, ale kdy to začne přijímat jako fakt, říká Karina.

Hospodská, kterou excelentně optimisticky a „babičkovsky“ četla/hrála Hana Frejková, nachází životní východisko v tom, že bere život tak, jak je, nad ničím sentimentálně nelamentuje, udržuje si životní nadhled ženy životem ošlehané. Protože ví, že nic za to bědování nestojí. Doktor se obrnil skepsí a nicotou, podle něj život nemá větší smysl, než jaký dává v konkrétní okamžik. Člověk se snaží, aby po něm něco zbylo až do okamžiku, kdy mu to začne být jedno. Protože si uvědomí, že po něm stejně nic nezbude. (Mimochodem, přesně tento problém se řeší v jiné Falářově hře, v Mlčení s T. G. Masarykem.)

stastnou cestuFalář v textu cituje úryvek ze Šalamounovy písně (překlad Jana Ámose Komenského), Žalm 39, verš 7, části 5. a 6. kapitoly evangelia podle Matouše, a kapitolu 11, verš 9 z Lukášova evangelia. Podle Faláře je Bible knihou, ve které najdeme všechno o životě. V podtitulu hry stojí Nezvalovo: Sbohem a šáteček. Vyplň se, osude!, a pokračuje specifikací žánru: kytice z pověstí národních vytržená do kontextu. V programu i v samotné hře Falář upřímně přeje šťastnou cestu bytím. Dává tedy divákovi/čtenářovi/posluchači dost indicií, o čem hra bude. Představuje tu svůj subjektivní postoj k životu, svůj nikomu nevnucuje, není direktivní. Nabízí čtenářovi dokonce několik východisek z životního marastu. Se kterým se čtenář ztotožní, zůstává na něm.

Již ve hře je patrná výrazná režijní koncepce s poměrně jasnou představou, jak text inscenovat. Falář napsal hru myšlenkově komplikovanou (obzvlášť v druhé části), záměrně roztříštěnou. Hrozí riziko, že při necitlivém inscenačním zásahu z něj skutečně nezbydou nic než prázdné fráze o životě. Stejně tak hrozí umocnění patosu a sentimentu, které v textu podprahově trochu jsou – ale přiměřeně. Dalším úskalím textu je poměrná statičnost dramatických situací. Většinou se všechno probírá v sedě, jsou to vlastně takové disputace nad kávou nebo jídlem. Falářovy inscenace jsou silně založené na výpovědi slovem, což může (českého) diváka občas nudit.

Falářův postoj k životu zdá se být jasný: Buďte laskaví, tím nic nezkazíte, a držte huby a budete šťastný. Možná.  

Sektor pro hosty – Martin Falář: Šťastnou cestu. Dramaturgie a režie Martin Falář, scénografie Prokop Vondruška, hudba Wido Witus. Premiéra scénického čtení 16. prosince 2015 ve Venuši ve Švehlovce.

  • Autor: Nicola Škvarová
  • Publikováno: 22. prosince 2015

Komentáře k článku: Nebýt sám se svým mindrákem

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 2/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


23. 1.–5. 2. 2018

Číslo 2/2018 (23. 1.–5. 2. 2018)

Obsah čísla 2/2018

Slovo ...

Kultura buranství

Jelikož přelom roku je celkově na...

Sukces měsíce

Charles Gounod: Faust a...

Janáčkova opera Národního divadla v...

K věci

Kolik stojí Velké divadlo?

Velké divadlo, historická scéna...

Fejeton

Už jim zase hráblo aneb Jak...

Povídka divadelní

Kritika

Znepokojivý obraz minulosti i...

Když na počátku padesátých let...

Fikce, historie, nebo...

Dystopický román Kaspara Collinga...

Studený ohňostroj, či...

Na mnoha místech českých zemí byl...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 2/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Dominika Špalková: Divadlo...

Rozhovor s uměleckou šéfkou Divadla...

Obrazem

Zákulisí Baletu ND

Balet Národního divadla nabídl při...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 2/2018



Obsah,