Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Mezi pobřežími plují naše něžná slova…

Operu Láska na dálku lze považovat za výtrysk soudobě pojatého romantismu a mysticismu. Opera vypráví legendu o lásce francouzského truvéra Jaufrého Rudela k tripoliské princezně, s níž se setkal jako účastník druhé křížové výpravy, na níž v první polovině 12. století zřejmě zemřel. Nebylo třeba nic přidávat ani ubírat, stačilo citlivě procítit a prožít pocity dvou zvláštních milenců – jenže právě to je nejobtížnější a na výjimečném operním díle nejcennější. V současnosti vzniká hodně operních novinek, ale souběh sil hudby a literatury sotva která dosahuje.

Inscenaci vládnou volně plynoucí rituální proměny prostoru, světel, akcí sólistů a sboru v souladu s jemnými proměnami hudby FOTO MAREK OLBRZYMEK

Pokud takové dílo podpoří svými siločarami i jevištní dění, vizuální, kinetické, herecké, pak nelze účinnost operního díla ničím nahradit. Jiří Heřman touto inscenací o další krok postoupil v průzkumu možností Janáčkova divadla. Jemně se proměňující podoba jeviště symbolicky, a proto přirozeně, věcně i emotivně, vyjadřovala nesmírné vzdálenosti a zároveň blízkosti – pocitů postav, etických zásad, myšlenek, geograficky odlehlých a přitom tolik souznějících míst na naší Zemi. Pomalu plynoucí soustava rituálních akcí a výtvarná čistota byly podle mého zatím nejblíž poetice, s jakou Heřman uchopil v pražském Národním divadle Parsifala (2011). Ostatně opery mají mnoho společného, přestože skladatelka nijak nevychází z Wagnera, styčné plochy však nalezneme ve vyjádření idejí, pocitů, v jaksi nadpozemském hudebně-dramatickém prostoru, v němž neplatí zákony fyziky, ale jen zákony volného pohybu myšlenek. Krásy. Adekvátní prostor stvořili inscenátoři – o detailech je zbytečné psát, zabralo by to mnoho místa, aniž bych uměl viděné a slyšené převést do slovního popisu. Jen dodejme, že Janáčkovo divadlo coby výplod velikášství režimu (1965) často nevyhovoval běžným inscenacím, spílalo se mu – až Jiří Heřman odkryl jeho možnosti.

JOSEF HERMAN

Finská skladatelka Kaija Saariaho (1952) patří mezi nejvýznamnější osobnosti kompoziční generace druhé poloviny 20. století. Vystudovala Sibeliovu akademii v Helsinkách, od roku 1982 žije v Paříži, kde objevila kompoziční techniky založené na zvukovém spektru – pracuje se zvukovými barvami, které vznikají počítačovou analýzou těchto spekter. Metoda je patrná v její tvorbě dodnes a v opeře o pěti dějstvích Láska na dálku (L’amour de loin) na libreto libanonského literáta a novináře Amina Maaloufa. Jako libretistu ho navrhl Peter Sellars v době, kdy už bylo třeba začít pracovat na objednávku festivalu v Salcburku, kde se opera hrála poprvé v roce 2000. Pro oba autory, kteří se do té doby neznali, to byla první operní práce.

Hudební jazyk skladatelky citlivě reaguje na dramatičnost textu, což na současné skladatelské scéně už, bohužel, není obvyklé. Saariaho však dobře ví, jak důležitá je vazba mezi hudbou a jevištním děním, v tom smyslu její kompozice respektuje tradiční základy operní tvorby. Hudební proud tvoří pomocí zvukových atmosfér, ale také precizním kompozičním zpracováním jednotlivých motivů, které zní střídavě v orchestru nebo ve zpěvních partech. Skladatelka v nich prokazuje hlubokou znalost možností lidského hlasu, zpěvy zní příjemně a nesou duchovní procítění skladby. Propracovaná instrumentace velkého orchestru umožňuje bohatou škálu zvukových barev, zvlášť skladatelka uplatňuje sekci bicích nástrojů. A také občas používá elektroakustiku k dosažení dalších zvukových barev.

Opera obsahuje pouze tři hlavní role a sbor, který komentuje příběh, nebo tvoří další zvukovou barvu. Pěvecký sbor Masarykovy univerzity zásadně přispěl, scénicky i hudebně, k úspěšnému provedení interpretačně hodně náročného díla. Mužská část sboru byla v několika místech poněkud rozhozená, ženská však zněla neustále kompaktně, stejně jako smíšené pasáže. Orchestr hrál pod taktovkou Marka Ivanoviće velmi odpovědně a nechal se unášet bohatými zvukovými příležitostmi této hudby. A to přesto, že, jako všude ve světě, hráči operního orchestru nejsou, a nemohou být, zvyklí interpretovat soudobou hudbu. Odvedli výbornou práci a vyhráli pečlivě každou pasáž. Obzvlášť si pochvalu zaslouží sekce dřev a bicích nástrojů.

V roli hraběnky z Tripolisu, neboli Clémence, zazněl na premiéře brilantní hlas Pavly Vykopalové. V Česku jsme zvyklí vídat ji v rolích Mařenky, Jenůfy nebo Káti Kabanové a také v hlavních sopránových partech řady českých i světových oratorií a kantát, ale málokdy se věnuje současné hudbě. V Lásce na dálku se však projevila jako velmi verzatilní sopranistku, schopná výborně interpretovat různé hudební styly. V náročném partu truvéra Jaufrého Rudela ukázal barytonista Roman Hoza široký a kvalitní rejstřík často i ve vyšších tenorových polohách. Barevný a kantabilní mezzosoprán Markéty Cukrové byl vynikající pro úlohu Poutníka, jenž má v opeře funkci jak hlavního vypravěče, tak doručovatele milostných zpráv.

Premiéra Lásky na dálku byla poslední úžasnou velkou produkcí před uzavřením Janáčkova divadla kvůli rekonstrukci. Výtečné nastudování svého díla si na repríze 31. března vychutnala sama skladatelka.

ROBERT FERRER
Autor je španělský skladatel a dirigent studující v Brně

Národní divadlo Brno – Kaija Saariaho, Amin Maalouf: Láska na dálku. Opera o pěti dějstvích. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Michal Vajda, dramaturgie Patricie Částková. Česká premiéra 24. března 2017 v Janáčkově divadle.

  • Autor: DN
  • Publikováno: 17. dubna 2017

Komentáře k článku: Mezi pobřežími plují naše něžná slova…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 10/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 5.–29. 5. 2017

Číslo 10/2017 (16. 5.–29. 5. 2017)

Obsah čísla 10/2017

Slovo ...

Náš dialog, naše...

Byl to Václav Havel, který...

Osobnost měsíce

Martin Finger

jako Walter v inscenaci Homo Faber v...

K věci

Internetová kasička

Na Hithitu byly donedávna aktivní hned...

Názor

Grantová výhybka aneb K...

Pamětníci si možná vzpomenou na...

Glosa

Zašel jsem na kávu

V Brně, do kavárny Spolek, v Orlí,...

Bez pravidel se žít nedá

Podivení Marie Reslové nad...

Kritika

Kdo neskáče není My

Položil bys život za svou vlast? S tou...

Jaj, ty Nevěsty…

Sdružení Masopust uvedlo pět let...

Fraška o revoluci, která se...

Když Národní divadlo uvedlo 1....

Don Juan bez vášně

Co je za boomem uvádění Molièrova...

A nejste vy takový ten...

Don Juan se hraje v pražském Divadle...

Člověk strůjce na cestě

Poslední premiéra v ústeckém...

Tradičně, nebo moderně?

Režisér Tomáš Pilař v rozhovoru ke...

Byla, nebyla… eine kleine...

Petr Bláha jako přepjatý kabaretiér...

Prosím, jen si sáhněte!

Inscenace Prosíme nesahat! je třetím...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 10/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Pavla Vykopalová: Na kurtu i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miřenka Čechová: Prožít...

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a...

Burza

Zahraničí

Obrazem

O tanci i bez něj

Ve foyeru Jihočeského divadla v...

Fagi a divadlo

Expert – splněný sen II

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 10/2017



Obsah,