Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Můj lov, můj boj!

První premiérou letošní tanečně pohybové sezony v Ponci se stala inscenace Mah Hunt Lenky Vágnerové a Pavla Maška. Pod hlavičkou domovského souboru DOT504 vytvořili autorský projekt (oba jsou zároveň autory choreografie), v němž se snaží o vytvoření jazyka, který by se vymykal doposud představovaným inscenacím, jako 100 Wounded Tears a Holdin´Fast v choreografii Lindy Kapetaney a Josefa Fručka, nebo Hidden Landscape Thomase Steyaerta. Mašek i Vágnerová jsou vynikajícími tanečníky a Vágnerová má za sebou řadu zkušeností i s choreografickou praxí. Zvučná jména obou tanečníků, stejně jako značka skupiny DOT504, vzbuzují u příznivců současného tance velká očekávání a příjemné napětí.

Krvavý zápas za svitu luny

Název Mah Hunt znalcům anglického jazyka napoví, že se děj inscenace bude tematicky soustředit na „lov“. Ale co to tajemné, skoro až rituálně znějící, slovo Mah? Jedná se o jinou, foneticky zkomolenou, variantu anglického slova My (můj), nebo může význam slova zasahovat až do rovin spirituálních – Mah odkazuje k avestanskému jazyku (východní Irán), v němž znamená lunu. Oba významy lze snadno vztáhnout k inscenaci, kde je ústřední motiv lovu vodítkem pro vytváření jakékoliv pohybové kreace. Velká část scénických obrazů se navíc odehrává v pološeru, přičemž ze tmy, jakoby za svitu luny, pouze náznakově probleskují obrysy těl nebo bílé kostýmy tanečníků.

Vágnerová a Mašek proměňují prázdnou scénu Ponce v bojový ring, zajímá je maximální konfrontace fyzických sil. Celé bojové akci však dodává největší sílu prudká proměna dynamiky, kdy rychlé tempo střídá pomalé a extatickým tancem rozpálená těla vyčerpaná a zbitá padají na zem. Boj, kterého se přihlížející diváci stávají svědky, v sobě mísí lidsky agresivní a zákeřnou povahu s náznaky živočišné animality.

Zápasí muž s ženou. Chvíli má navrch on a chvíli zase ona, oba jsou lovenou zvěří a lovci zároveň. Zápas s přírodou a snaha podmanit si ji je tematický prostředek, se kterým si tanečníci pohrávají. Hledají způsoby lovu, jejichž prostřednictvím si člověk dokazuje nadřazenost nad světem zvířat, a pro tyto způsoby následně vytvářejí vhodné jevištní metafory.

Vábnička na člověka

Hojně se v Mah Hunt pracuje i s rekvizitami. Obyčejné věci jako kusy látek a oblečení v rukou obou tanečníků ožívají a získávají nové významy – udice je nahrazena černou šálou, střelná zbraň plastovou trubicí, která později poslouží jako vábnička, na níž Petr Mašek hraje jako na didgeridoo. Červený hadřík se rázem promění v květinu, stejně jako se bílý plášť stane kořistí pro krvelačné zvíře toužící po potravě. Po chvíli však lze nabýt dojmu, že se s předměty pracuje až příliš a ne vždy je tato hra objevná, zábavná, či působivá. Naopak, mnohdy upadá do prvoplánového klišé, které nepřekročí hranici pouhé hříčky.

Střídmý pohybový rejstřík tanečníci variují pomocí výrazné a hlasité etno hudby, která tanec dynamizuje a dodává mu na intenzitě a dramatičnosti. Víc než na tanečních figurách staví Vágnerová a Mašek na pohybovém divadle, důsledně provedených gestech, svalovém napětí, mimickém výrazu a kontaktních párových variacích, jež by bylo možné charakterizovat jako vzájemné přenášení nebo narážení. Vynalézavě pracují s těžištěm těla a s rovnováhou; přestože je Vágnerová drobnější a slabší, dokáže technicky mistrně a s lehkostí přenášet svého tanečního kolegu z místa na místo, zvedat ho, cloumat s ním nebo ho smýkat po podlaze.

Celek inscenace se tříští do krátkých obrazů, v nichž interpreti nabízejí něžnou stínohru, divokou hudbu, uklidňující a tajemné zvuky džungle nebo dokonale sladěný pohyb jemně vystínovaný na milimetr přesně rozvrženým světelným designem. Všechno dohromady navozuje lyrickou atmosféru dramatizovanou opakujícími se zápasy, v nichž jeden loví a druhý je loven, přičemž se tyto role pravidelně střídají. Vizuálně poutavé scény plynou svižně jedna za druhou, někdy jsou drasticky vyhlížející situace lovu nadsazeny groteskou – scéna, v níž si Vágnerová a Mašek navzájem zaháknou ruce do úst a činí, jako by se z tohoto spojení nemohli vyvléci. Vypadá to bolestivě, ale tváře tanečníků, zpitvořené protažením kůže do stran, celou situaci odlehčují.

V Mah Hunt se setkáváme s řadou dobrých nápadů – od práce se světlem a rekvizitami až po obrovské chůdy – a také s množstvím nesporně originálních režijních i choreografických vkladů. Inscenace však přesto postrádá emocionální přesah, magičnost, fatálnost či rituální atmosféru, k níž bylo na začátku představení tak slibně nakročeno. Jako by byli oba tvůrci doslova polapeni svým tématem, pro nějž vymysleli poutavou formu, tu však nedokázali naplnit obsahem. Pohár nepřetekl a žízeň po zážitku nebyla uhašena.

DOT504 Dance Company – Mah Hunt. Choreografie a interpretace Lenka Vágnerová & Pavel Mašek, hudební koláž Ondřej Dědeček, scénografie a světelný design Jakub Kopecký, světla Jan Mlčoch, zvuk Ondřej Dědeček. Premiéry 4. a 5. září 2010 v divadle Ponec.

  • Autor: Veronika Štefanová
  • Publikováno: 08. září 2010

Komentáře k článku: Můj lov, můj boj!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,