Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Smějící se bestie Tomáš Dianiška

Tomáš Dianiška je bůh. Tedy podle Jana Friče. Bůh hlavně asi proto, že zvládá být hercem, režisérem i dramatikem a pořád se tvářit, že se „jen“ baví. Taky je to zřejmě jeden z mála autorů, kterým se poštěstí, aby dvě různá divadla uvedla dvě jeho hry v rozpětí pouhých dvanácti dní. V jeho domovském Studiu Palm Off měla 10. února premiéru inscenace Jak sbalit ženu 2.0, v A studiu Rubín pak 22. února Moje malá úchylka. Srovnané vedle sebe dokážou úspěšně vyjádřit Dianiškův tvůrčí princip, který se rozkročuje mezi totální frašku a téměř totální frašku. Tomáš Dianiška tvrdí, že dělá pop. Ale i dobrý pop je umění.

Moje malá úchylka je v mnoha ohledech „předávkovanou“ detektivkou FOTO ZUZANA BÖNISCH

Za inscenací Moje malá úchylka stojí Tomáš Dianiška pouze jako autor. Pro A studio Rubín je to jeho druhý zářez do pažby tvůrců malostranského divadélka. Tím prvním je Zvrhlá Margaret. „Zvrhlost“ má i v názvu, ale rozhodně není jedinou takovou hrou, kterou Dianiška napsal. Vlastně ani jiné nepíše. O Mé malé úchylce se dokonce v programu píše, že z toho, co na jevišti uvidíte, za určitých podmínek: může vzniknout neobvyklá píčovina. A taky že vznikla. Ale tak jednoduché to není.

Zvrácená Agatha Christie

Moje malá úchylka je perzifláž všeho, co si představíte pod pojmem „tradiční detektivka“. Především ta spojovaná s Agathou Christie nebo Alfredem Hitchcockem. Dianiška využívá typický detektivní narativ uzavřené místnosti, v níž se sejde smetánka, někdo z jejích řad umře a někdo jiný tak zjevně musí být vrah. A do tohoto konceptu nechal jak rozjívenou myš vběhnout svou zvrácenou mysl. A tak se sice smetánka v místnosti objeví, ale je dost divná. Vlastně to smetánka ani není. Jeden je nijak dobrý mistr magie (Jan Cina), dále úchylný plastický chirurg (Andrej Polák) a nakonec vyzývavě krásná taxikářka (Berenika Kohoutová). Všemu kraluje slepý komoří s Touretteovým syndromem (Petr Vančura). To, jak moc jsou pro Dianiškovy texty důležití herci, se ukáže i v Jak sbalit ženu 2.0, ten však má jistá specifika, o nichž ještě bude řeč.

Herci se v Mé malé úchylce dostávají do divných situací, v nichž se mají divně chovat a pronášet divné věci. Cina se dokonale pitvoří, Polák je tak úlisný, že by to nevysušil ani anglický humor, a Kohoutová se nakrucuje jak vánočka. (Bohužel nemám srovnání s představením, kde v úloze taxikářky alternuje Hana Vagnerová.) Naprosto nepřekonatelný je však Petr Vančura. Jeho pohyby a dikce doprovázené ledově klidnou, až trochu unavenou tváří jsou zaručenou rozbuškou smíchu. A operní výstup v jeho podání bych klidně nasadil jako přídavek, kdyby se hodně tleskalo.

Postavy odhalují své pravé identity, pak je dementují a odhalují nové, a tak je to vlastně až do konce představení – text tušený za ním jako by vznikal z náhlých popudů, co ještě by se dalo zesměšnit. A ohraná detektivní zásada: ty nejsi Vlasta, ty jsi Vlasta?, to schytává ze všech nejvíc. Dianiška vlastně varioval tvůrčí přístup, který už kdysi mistrně dovedl Josef Váchal v Krvavém románu. Předávkování klasických prvků žánru na extrémně malé ploše a v tak nahuštěné podobě, že dochází ke komickému účinku. Oba tím nechtěli způsobit nic jiného než obnažit strukturu žánru a vysmát se tomu, jak strojově může působit.

Jak sbalit ženu 2.0 ukazuje, že muži jsou šašci (a ženy vlastně taky) FOTO ARCHIV DIVADLA POD PALMOVKOU

Jak se naučit používat deodorant

Jak sbalit ženu 2.0 není tak docela Dianiškův text, proto má poněkud jiné parametry než Moje malá úchylka. Předlohou pro novinku ve Studiu Palm Off je úspěšná příručka pro tragicky neúspěšné baliče žen. Její autor Tomáš Baránek napsal knihu, po jejímž přečtení by měl každý chlap začít používat deodorant, měnit denně své spodní prádlo a umět mluvit se ženou tak, aby měla pocit, že nechce patřit nikomu jinému. Dianiškou a spol. (tedy F. X. Kalba) převedena do divadla ale nakonec dělá totéž co rubínovský titul. Zbytněním účelově vytržených částí knihy obnažuje sama sebe jako absurdní pamflet, který z chlapů činí šašky. A z žen vlastně taky.

Tomáši Dianiškovi a jeho perverzní nátuře dělat si z nejrůznějších věcí srandu se nelze divit, že se rozhodl převést Baránkovu knihu do divadelní podoby. Ona si o to přímo říká. Snad každý problém, který by mohl muž při balení ženy mít (a že jich je), je vedle instrukcí, jak je řešit, doprovozen „uvěřitelným“ dialogem mezi mužem a ženou. Dianiškovi pak stačilo různé mikropříběhy postav scelit do jedné velké odysey losera za štěstím v podobě sbalené ženy. A výsledkem je typově podobné divadlo jako úspěšná adaptace internetového blogu Tisíc věcí, co mě serou.

Na začátku překvapí neotřelá forbína v předsálí. Mixážní pult, za ním moderátorka rádia právě do éteru vyhlašuje soutěž o dvě letenky a vstupenky na představení Harry Potter a prokleté dítě v londýnském Palace Theatre – soutěžící musí do studia zavolat a do hadí řeči převést zadanou větu. Vyhraje dvojice, Kamil a Eva, jež je na svém prvním rande a dívka náhodou hadí řeč umí. V sále pak začneme sledovat osudy mladíka Kamila (Jakub Albrecht), kterak ho opustí dívka Nikola (Barbora Kubátová), zjeví se mu však spásná kniha (na pódium přilétne Baránkův bestseller) a také jeho nový průvodce životem, Vergilius jeho ubohou duší, deus ex machina – Pán zla (Tomáš Dianiška), jenž je v podstatě alter ego Tomáše Baránka. Sebejistý, úžasný, protřelý muž, který umí sbalit ženu za každých okolností a hodlá to Kamila naučit.

Zpočátku sleduje jenom výukovou část knihy. Tvoří ji imperativy jako: Ode dneška každý týden udělej nějakou věc, které ses bál! Kamil se učí vážit si sama sebe, pracovat s trémou apod. Tutoriál podobného charakteru je stejně úrodnou půdou humoru jako slepý majordomus a Dianiška ji zoral opravdu pečlivě. S prvním setkáním Kamila s Evou (Tereza Dočkalová) přichází do představení další humorný náboj. Kamil balí. Dělá nejrůznější přešlapy, Pán zla mu dává nové šance, některé scény se opakují jen s jiným scénářem, aby i divák pochopil, co je třeba při balení dělat a co nikoli. Jakub Albrecht je v allenovské roli mírného pošuka s dobrým srdcem nepřekonatelný a jen dokazuje, jak široký rejstřík poloh ovládá (srovnej např. s naprosto odlišným Danielem z představení Přísně tajné: Hrubá nemravnost).

Postupně ale do fikčního světa vstupuje něco, co kniha nepředpokládá (resp. zmiňuje se o ní, ale přesahuje to její rámec tak dalece, že to nechává raději stranou) – láska. Absurdita slepě splňovaných úkolů pak rozhodně happy endem nekončí. A to je důležitý moment i pro srovnání obou textů – zatímco v Mé malé úchylce Dianiškovi postačilo absurditu obnažit, v Jak sbalit ženu 2.0 ji domýšlí dál a představuje tragiku popření vlastní samostatnosti.

Dominik Melichar

A studio Rubín – Tomáš Dianiška: Moje malá úchylka. Režie Adéla Stodolová, kostýmy Eva Suchánková. Premiéra 22. února 2017.

Divadlo pod Palmovkou – Tomáš Baránek: Jak sbalit ženu 2.0. Režie F. X. Kalba, výprava Lenka Odvárková, hudba Jakub Hlobil. Premiéra 10. února 2017.

  • Autor: Dominik Melichar
  • Publikováno: 20. března 2017

Komentáře k článku: Smějící se bestie Tomáš Dianiška

  1. Jan Frič

    Pro úplnost dodávám,
    že Tomáš spolu s Petrem Kolečkem stál jako autor textu i za rubínovskou inscenací House Of Love 2: Návrat hezkých hochů…

    23.03.2017 (22.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,