Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Hvězdný prach jsi a v hvězdný prach se obrátíš

Pulsary jsou rotující hvězdy, které vyzařují elektromagnetické záření. Intenzita záření se pro vzdáleného pozorovatele pravidelně mění, pravděpodobně v souvislosti s rotací hvězdy.

(Wikipedie)

Choreograf Michal Záhora, estét s mystickými sklony, ve svých posledních výrazných choreografiích Orbis pictus a Diptych vyvolával filosoficky zasněné obrazy. A zasněným obrazem je i jeho nové dílo pro pět tanečníků – Pulsar, pokus o ultimátní prožitek neuchopitelnosti vesmíru a vrženosti člověka do nekonečna.

Jitka Čechová a Roman Zotov v bílém – jako zasvěceni pro rituál… FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

Pět tanečníků – Jitka Čechová, Tereza Krejčová, Nikola Němcová, Roman Zotov a na premiéře Michal Záhora – je už svým vzezřením předurčeno k vyšším cílům; oblečeni v bílém jako zasvěcovaní pro rituál. Gázová část kostýmu se kolem bělostných těl antigravitačně vznáší, předjímajíc budoucí stav beztíže. Bílé rozptýlené světlo spíše zamlžuje, než osvětluje neurčitý prostor – „nekonečný, ale omezený vesmír“. Současně reálný i nereálný. Tanečníci – naši potomci a zároveň i předchůdci v tomto vesmíru – rozehřívají své atomy pro svou misi.

Choreograf trval evidentně na co nejpřirozenějším pohybu skupiny. Principem choreografické skladby Michala Záhory jsou pohybové impulzy přenášené od těla k tělu; a trsy těchto těl poté žene jejich energie od sebe, expanzivně do prostoru, avšak jiné, opačné, jakoby atomické pouto je drží při sobě přitažlivou silou na trajektoriích prázdné scény. Vzájemný kontakt tanečníků je netoliko vytvářením tvaru – vždy čistého, panenského, svěžího, jakkoli někdy i obligátního. Sledujeme i křivku jejich energie. Její zahušťování a řídnutí. Plynutí, vznášení, zadržovaná síla – to jsou znaky Záhorova choreografického imprintu. Při vší jednotě stylu a určité anonymitě atomů se tanečníci a jejich vůle a osobnosti neztrácejí. Je tu prostor pro osobní gesto i malá sóla. Bohatá vztahová a energetická napětí mohou vznikat pouze ve skupině, proto je třeba uvítat, že choreograf tentokrát skupinu zvolil.

Vesměs mladí tanečníci dostali výjimečnou příležitost a nepromarnili ji. Splnili choreografovy nároky tvarové, pobývali spolu na jevišti v propojení, byli umělecky ukáznění a lnuli s pochopením k obsahu díla. Unesli kolektivní práci i sólové výstupy.

Tančí jako napůl omámeni. Jejich pohledy směřují hluboko dovnitř nebo daleko do vesmíru. Oni vlastně netančí, tanec se jim stává silou jejich lehkosti, bytostným neklidem atomů, kterými v omezeném nekonečnu jsou. První část choreografie můžeme chápat jako přípravu na zasvěcení, kterým bude let do vesmíru, do hlubší reality, než je hmota.

Druhá část vytváří iluzi letu vesmírem, přesvědčivou, chvílemi opojnou. Opojnou proto, že sny o letu, a navíc o letu vesmírem patří k těm nejzažranějším v lidském vědomí. Letět tak nekonečným prostorem ve světle hvězd bez bázně a bezpečně jako na kouzelném koberci a rozhlížet se po kráse Všehomíra! A nemuset své tělo ve strachu a ohrožení skrývat do skafandrů a ocelových plášťů vzducholodí. Být ve vesmíru tělesně. Moci být ve vesmíru sám sebou. A být tam legitimně. Splnilo se to Jitce Čechové. V odvěkém snu se bílé tělo tanečnice vznáší ve zvedačce zaplavované proudy světla. Plave, otočena do publika zády, do obličeje jí není vidět; avšak z jejího uvolněného napětí, jejího tělesného výrazu, vyzařuje pocit lehkosti, svoboda, zvědavost a absence strachu. Je to euforizující pohled.

Pokud jde o celek: Možná, že kompoziční přehlednost, jednoduché členění choreografické struktury i poněkud bezprostřední prezentace smyslu ubírá celku na tajemství, na přesvědčivosti. Střídmý, ale promyšlený light design (Prokop Vondruška, Robert Štěpánek) spoluvytvářel atmosféru ve shodě se záměry autora. Ovšem nedosahoval takového bohatství valérů, na jaké jsme si zvykli v předešlých dvou Záhorových choreografiích. Obecně je nová Záhorova inscenace velmi zdařilá, ale stín předešlých „highlightů“ Orbis pictus a Diptych nepřekročila.

Michal Záhora: Pulsar. Kostýmy Zuzana Kubíčková, hudba Carlo Natoli, světelný design Prokop Vondruška, Robert Štěpánek. Premiéra 19. března 2017 v divadle Ponec.

  • Autor: Nina Vangeli
  • Publikováno: 17. dubna 2017

Komentáře k článku: Hvězdný prach jsi a v hvězdný prach se obrátíš

  1. Irena Babická

    Děkuji paní Vangeli
    za výstižnou recenzi. Není to recenze v pravém smyslu slova, ale popis představení lehký a vznášející se jako samotné představení. Mne osobně zaujala ještě Tereza Krejčová. Éterickou postavou, držením těla a prožitkem.

    24.04.2017 (10.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


27. 6.–4. 9. 2017

Číslo 13/2017 (27. 6.–4. 9. 2017)

Obsah čísla 13/2017

Slovo ...

Divadelní sezona končí

Divadlům i Divadelním novinám, které...

Sukces měsíce

Lazebník sevillský

Hudba Gioacchino Rossini, libreto Cesare...

Dotazník

Mathias Straub

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Praha je nejvýznamnějším...

Hlavní město Praha (HMP) je už...

Fejeton

Plavba na vlnách imaginace

Liberec, 14. června, devět hodin...

Názor

Glosa

Ke grantové politice

V 10. čísle Divadelních novin mne...

Anketa

Cena Josefa Balvína za sezonu...

Cenu Josefa Balvína za sezonu 2016/2017...

Kritika

Kapitálová škola hrou

Michal Dočekal, ředitel Činohry...

Žižkovy voči…

Proč jsem se jen, já osel, nevymlouval...

Život toužících žen

Protože Petru Hůlovou soustavně čtu,...

Nesnesitelná přesycenost...

Ve čtvrtém patře Divadla pod...

Calembour natřikrát

Znáte čokoládu Studentská pečeť?...

Když Čapek potkal Havla

Výrazné didaktické úmysly...

Kouzelný cirkus bratří...

Nejnovější inscenace Deadtown je v...

Dělat operní legraci je...

A pořádná dřina, protože se...

Kar za bolavé duše

První hru Natalie Kocab můžeme číst...

Jen panda je černá a bílá...

Režisér Michal Hába miluje...

Inspirativní střípky z...

Už je to dvacet let, co Arnošt...

Bayreuthský Lohengrin v...

Dílo Richarda Wagnera je velkolepé,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Bouřlivá divadelní Ostrava

V moravskoslezské metropoli proběhl na...

Rozhovor

Miroslav Hanuš: Ptali se mě,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Nuckolls: Ztratili jsme...

Rozhovor s režisérem a scenáristou...

Kauza

Kontext

Koncepce kulturní politiky...

Pražští zastupitelé schválili...

Pokus o dada 21. století...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vybočení z řady aneb...

Úvahy rozhlasové

Burza

Vážení kolegové, milí...

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak přeříznout...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Studio Ypsilon Praha

Do divadla zadním vchodem

Divadelní tipy redaktorů DN...

Josef Herman O prázdninách se hraje...

Zahraničí

Mozart v bažinách

Únos ze serailu je na jevišti...

Mezi elegancí a barbarstvím

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kam kráčíš, Polsko?

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Eduard Dřízga / Andrej Maťašík /...

Za Pavlem Kohnem

(14. října 1929 Praha – 18. června...

Výročí

Výročí 16. července –...

Novák Josef, režisér (16. 7. 1942)...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (III)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Jiří Suchý & Jiří Šlitr:...

Skripta, paměti, či sumář...

Když se kniha jmenuje prostě O...

Obrazem

Stimulovat pouliční scénu

Snímek Zdeňka Velena pochází ze...

Fagi a divadlo

Expert – nadějné vyhlídky

Příloha

Když máš v ruce...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2017



Obsah,