Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Management přítomnosti Petra Oda (No. 6)

    Když člověk při své tvorbě používá složité a neexaktně definovatelné koncepty a postupy, ocitá se automaticky na tenkém ledě. Člověk to dělá proto, že takový tenký led je velmi zajímavý a umožňuje mnohé hledání, zkoumání, náhledy do skrytých dimenzí a podobně. No a když dlouho a tvrdě hledá, může mít občas také nutkání zkusit si ty své nejasně definované koncepty a postupy zparodovat, aby se na ně mohl podívat z jiné strany, z jiných stran, aby se osvěžil, získal nadhled a podobně.

    Vladimir Benderski a Zdeňka Brychtová ve Ztrátě obsahu v konfekčním obalu. FOTO ŠÁRKA TĚŠÍK,

    Vladimir Benderski a Zdeňka Brychtová ve Ztrátě obsahu v konfekčním obalu. FOTO ŠÁRKA TĚŠÍK,

    Přesně takové zparodování bylo cílem inscenace Divadla Kámen nazvané Ztráta obsahu v konfekčním obalu (mimochodem, už v názvu je odvážná – možná příliš odvážná – parodie: Divadlo Kámen je totiž často chváleno či kritizováno za zkoumání vyprázdněnosti obsahu, ono samo je ale z takové chvály či kritiky nešťastné, protože o žádné vyprazdňování obsahu neusiluje, naopak… o tom jindy…).

    V jádru rozhodnutí udělat „nepřijatelně nevkusnou grotesku“ byla právě naděje, že se pro jednou v maximální míře zpronevěříme svému obvyklému způsobu práce, že namísto důsledné a upřímné snahy o umělecké hledání vytvoříme bezobsažnou plakátovitost, namísto výzvy divákovi ke společné strastiplné a radostné cestě nabídneme sladkobolnou stravitelnost, namísto humoru přicházejícího samovolně z podstaty věci vytvoříme záplavu jednoduchých fórků, …, prostě budeme pracovat ve všech smyslech opačně, než obvykle.

    Mimo jiné jsme také chtěli v co nejodpornějším smyslu manipulovat sebou samými i diváky – chtěli jsme vytvořit dojem, že to, co předvádíme, je chytré a zábavné, že umíme krásně hrát a hezky se bavit, že je nám všem spolu dobře…

    Chtěli jsme lidi lidově a nevkusně bavit, ubavit k bolení břicha. Chtěli jsme je vmanipulovat do nezřízeného veselí. A ještě k tomu jsme jim chtěli čas od času (přibližně jednou za 5 až 10 minut) dát na srozuměnou, že věci nejsou tak jednoduché. Taková byla naše ambice – dosti vysoká ambice.

    Ztráta obsahu v konfekčním obalu (nepřijatelně nevkusná letištní komedie o ztrátě víry, revolveru a peněz; paliativní groteska s nevinnými osobními setkáními). FOTO ŠÁRKA TĚŠÍK

    Ztráta obsahu v konfekčním obalu: Nepřijatelně nevkusná letištní komedie o ztrátě víry, revolveru a peněz; paliativní groteska s nevinnými osobními setkáními. FOTO ŠÁRKA TĚŠÍK

    Jenomže: podcenili jsme pár věcí, například:

    – parodie se dobře dělá na něco, co je poměrně jasně definované a ohraničené; naše obvyklé divadelní hledání až tak úplně definované, popsané, ohraničené, převedené do metod, apod. není (a mimochodem, snad ani nebude… – to by mohl být jeho konec)

    – parodii může dělat někdo, kdo má pro zvolený směr parodování vynikající schopnosti.

    Výsledkem experimentu je podle mého názoru především připomenutí, že takové radikální přeorientování se na úplně jiný způsob práce je opravdu těžko dosažitelné. Je otázkou, jestli je v rámci jednoho projektu vůbec uskutečnitelné (a věnovat takovému v mnoha směrech zvrhlému cíli více než jeden projekt by bylo dost podivné).

    To, co se nám podařilo vytvořit, je zřejmě celkem zajímavé – alespoň podle ohlasů diváků. Ale žádná síla to není, žádné velké umělecké hledání to nepřináší, diváky ani herce to žádnou bezbřehou radostí ani strastí nenaplňuje.

    Podle mého názoru je hlavním důvodem (možná nepříliš překvapivým) prostě nedostatečná kvalifikace režiséra (tj. mne…) a herců pro jednoduchou, svěží, nic neřešící komedii či grotesku. Chybí nám lehkost. Za každou maličkostí hledáme něco víc, co tam není nebo co tam být nemá. Všechno komplikujeme. Nejsme schopni obyčejné lidové radosti, obyčejného veselí.

    Helena Plicková. FOTO ŠÁRKA TĚŠÍK

    Helena Plicková. FOTO ŠÁRKA TĚŠÍK

    Podle mého názoru nejsme ani tak špatní v takových věcech jako timing, budování a rozbíjení situací, vymýšlení fórků, apod. Jsme špatní hlavně v té svěžesti, bezstarostnosti. Skladatel vážné hudby většinou neumí tvořit dobrý pop, jazzman obvykle nehraje dost řízně rokenrol.

    Jádro experimentu tedy podle mého názoru dopadlo tak, že bychom se museli hodně učit, jak hrát obyčejnou svěží komedii. A to asi nechceme. Já bych to tedy nechtěl. Hrozilo by totiž totální vykolejení z toho, co chceme dělat a v čem snad máme i nějakou kvalitu. Nad vykolejením a ztrátou orientace vlivem dlouhodobého odbočování se zamýšlím tady.

    Mimochodem, Ztráta obsahu v konfekčním obalu je celkem divácky úspěšná, a to i v rámci komunity náročných diváků, která kolem Divadla Kámen existuje. To ovšem neznamená, že by nebylo nutné zamýšlet se nad tím, co se v ní nezdařilo, a vyhodnocovat výsledky experimentu.

    Nad nedotažeností Ztráty obsahu se z jiného pohledu zamýšlí Vladimír Hulec tady (odstavec „Rád bych se…“) a zase z jiného pohledu Michal Zahálka tady.

    /Poprvé vyšlo 29. června na soukromém blogu Petra Macháčka: zde/

    ///

    O inscenaci se Petr Macháček na svém blogu zamýšlí ještě v textu: Jak snadno a rychle ztratit orientaci

    Více o inscenaci na i-DN: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 17)

     


    Komentáře k článku: Management přítomnosti Petra Oda (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,