Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo Kámen: Postřehy (No. 17)

    Manipulující divadlo

    Divadlo Kámen je programově nemanipulující a nepodbízivé, protože potřebuje spolupráci s diváky jako rovnocennými partnery tvůrců. Má zakázáno zavádět diváky tam, kde se to “podniku vyplatí, protože podnik potřebuje spokojené a nadšeně spolupracující zákazníky”. Má zakázáno se divákům jakkoli uměle zavděčovat. V jedné inscenaci – Ztráta obsahu v konfekčním obalu – si však chtělo manipulaci a zavděčování (dokonce i podlézání) zkusit. Experiment ještě není u konce (bylo zahráno jen asi 6 představení) a není vyhodnocen, ale první reflexe se už objevují. Nabízíme jednu z prvních od herce Divadla Kámen a performera Vladimira Benderského.

    Vladimir Benderski ve Ztrátě obsahu v konfekčním obalu. FOTO archiv Divadla Kámen

    Vladimir Benderski ve Ztrátě obsahu v konfekčním obalu. FOTO archiv Divadla Kámen

    Během jedné zkoušky pronesl Petr O. Macháček výrok, který mě překvapil. Řekl, že groteskní scény, které zkoušíme (v inscenaci Ztráta obsahu v konfekčním obalu), mají být pro inteligentního diváka odporné. Má cítit, že je jím nevkusně manipulováno atd. Musím říct, že se mi to zpočátku zdálo divné a byl jsem nucen nad tím přemýšlet.

    Uvažoval jsem o tom, že každý druh umění dospívá do bodu, kde zkoumá sebe sama. Své možnosti, svá pravidla, své hranice, své procesy a své publikum.

    Toto není dýmka. Repro archiv

    Toto není dýmka. Repro archiv

    V roce 1929 René Magritte namaloval obraz dýmky s nápisem Toto není dýmka. Asi to bylo poprvé, kdy vyjádření zaznělo tak přímočaře a nekompromisně. Jestliže je to dýmka, proč tedy to tvrzení, že to dýmka není. Otázka zkoumá divákovo vědomí, ve kterém možná probíhá pokus vyřešit hlavolam. Představme si možný dialog mezi divákem a Magrittem:

    Divák:          Tak je to dýmka nebo není?

    Magritte:    Není, je to přece jen REPREZENTACE dýmky. Kdybych napsal, že to dýmka je, tak bych lhal.

    Divák:          Takže jediné, co jste chtěl, je, abych pochopil, že vaše reprezentace není opravdovou dýmkou?

    Magritte:    Ne, chtěl jsem, abyste sám sobě položil otázku „Co je reprezentace?“ a „Je reprezentace uměním?“

    Divák:          Zřejmě vás tyto otázky o reprezentaci zajímají, protože se bojíte autentičnosti a pravdivosti foto-reprezentace, která to děla lépe a rychleji.

    Magritte:    Nejen proto. Zajímá mě samotný proces rozpoznávání, KONCEPT dýmky ve vaší hlavě. Jeho vývoj a možná i proměna…

    Tento paradox je stejně neřešitelný jako výrok Všichni obyvatelé Kréty jsou lháři.

     Marcel Duchamp udělal v tomto směru krok ještě závažnější. V galerii umění v New Yorku vystavil Marcel Duchamp sochu pod názvem Fountain. FOTO archiv

    Marcel Duchamp udělal v tomto směru krok ještě závažnější. V galerii umění v New Yorku vystavil sochu pod názvem Fountain. FOTO archiv

    V roce 1917 Marcel Duchamp udělal v tomto směru krok ještě závažnější. V galerii umění v New Yorku vystavil sochu pod názvem Fountain. Tento pisoár od firmy JL Mott Ironworks stál u zrodu umění jako readymade – nalezených a vybraných objektů – a konceptuálního umění. Imaginární dialog mezi divákem a Duchampem možná vypadal takto:

    Divák:            Co tento „objekt“ dělá v galerii umění?

    Duchamp:    Vybral jsem ho,  abych vám ho ukázal.

    Divák:            Ne vše, co se vystavuje v galerii, je umění!

    Duchamp:    Proč?

    Divák:            Protože umění nás má obohatit a povznést. Tohle je odporné.

    Duchamp:    A kdyby to odporné nebylo, ptal byste se Co tento „objekt“ dělá v galerii umění? A se stejnou naléhavostí?

    Divák:            Toto není umění.

    Duchamp:    Donutil jsem vás tuto otázku položit. Zřejmě je váš odpor přímo úměrný naléhavosti vaší otázky. Donutil jsem vás položit si otázku Co je umění a co umění není? Což bylo mým cílem a čehož jsem bezesporu dosáhl. Vnikl jsem do vaší mysli a zmanipuloval jsem ji. A tohle umění je. Konceptuální umění není jen o tvorbě konceptů uměleckých děl, ale i o tvorbě a změně konceptů v hlavě diváka.

    Tady se kruh uzavírá a jsme zpátky u odporné manipulace groteskou.

    Vladimír Benderski

    P. S.: A tobě, Petře, děkuji, žes mě zmanipuloval k přemýšlení. Jsem s tebou v tomto zkoumaní zajedno!

    ///

    Postřehy Divadla Kámen píší na i-DN (a jejich texty naleznete):

    Zdeňka Brychtová / Petr Macháček / Vladimír Benderski


    Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 17)

    1. Zdeňka Brychtová

      Z mého pohledu,
      pokud se tedy bavíme o manipulaci, je nejdůležitější to, zda manipulujeme záměrně, ovšem s jakým očekáváním? Pokud je manipulace záměrná a má mít (nebo by tím pádem měla mít) výsledek typu: změna (nebo spíš asi cesta ke změně) myšlení, vnímání (ať už situace, předmětu, světa, třeba i životních postojů, názorů, pohledů na život, problémů, nebo dokonce něčeho metafyzického, nevyslovitelného, nadživotního atd.) – je to zcela legitimní a nelze tomu nic vyčítat. Nebo aspoň já bych tomu nic nevyčítala. Přece není nic špatného na tom, že Duchamp mohl chtít přimět diváka k takové zajímavé otázce, jakou je: Co je a co není umění?; nebo Magritte, zda dýmka vypadá opravdu tak, jak jsme naučeni ji vnímat a poznávat. Je to přínosné i třeba proto, že takovýto druh manipulace může být sice záměrný, ale ne se zcela jasným výsledkem – ne každý by se zamyslel nad těmito otázkami, které uvádíš ve fiktivním rozhovoru. Takže by se dalo říct, že je to manipulace záměrná, ale velmi otevřená.

      Pak je podle mě druhý typ záměrné manipulace, která ale záměrně a úplně natvrdo cílí na lidské emoce a očekává, že to bude mít jasný výsledek – toho využívají bulvární divadla, která ve svých hrách užívají takových prostředků, které prostě stoprocentně zaberou – používají to, co lidé znají, čemu se smějí, u čeho se bojí, pláčou… Ve hře Ztráta obsahu v konfekčním obalu se to takto asi snažíme dělat i my (tedy hlavně v těch groteskních částech). Může přijít samozřejmě několik diváků, kteří na to ,,neskočí“, ale co si budeme namlouvat, každý z nás už několikrát zažil takové to úplně umělé, agresivní zatažení do nějaké emoce, až se z toho, i s vědomím toho, že to prostě není opravdové a ví to, třeba rozbrečel nebo se smál, až se za břicho popadal. Existují různé metody, které to dokážou a i náročnější/vnímavější divák se tím může nechat zmanipulovat. Na mě to funguje hodně ve filmu – je to sice jiná oblast, ale některé prostředky se používají i v divadle – dojemná hudba, temné světlo, tragický výraz, vtipné nebo sprosté hlášky…

      V těch groteskních částech se asi snažíme o tu manipulaci záměrnou s jasně očekávatelným výsledkem – lidé se budou smát, budou smutní, budou nás litovat, budou se cítit trapně. V jiných hrách jako je např. Dopis poslaný poštou bych řekla, že jde naopak o manipulaci, která je podobná té záměrné s neočekávatelným výsledkem, takové, kterou asi dělali Duchamp s Magrittem. Tedy ano, snažíme se diváka někam navést, někam ho nasměrovat, ovšem už netušíme, co to v něm vyvolá. Zda se bude ptát po tom, jestli děláme umění, nebo zda bude přemýšlet o tom, jestli je to detektivka, zda jednu postavu hraje jedna nebo tři herečky, nebo se dokonce pustí do nějakých složitějších úvah o dalších možných poštovních systémech, složitosti a promarněnosti života, nemožnosti komunikace atd. Stejně jako mohl některý z návštěvníků galerie vnímat dýmku nebo záchod nějak úplně metafyzicky a nevyslovitlelně. A věřím, že takových tam určitě bylo… ☺
      Děkuji Vladimire, že jsi mě zmanipuloval k tomuto přemýšlení. Jsem s Tebou v tomto zkoumaní naplno!

      20.06.2016 (16.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Olga Ježková

      Sleduji debatu
      o manipulaci divákem poněkud z odstupu. Ano, dnes náročný divák nechce být manipulován, chce být vtažen do tvůrčího procesu, aby si mohl udělat vlastní názor, považuje za nevkusné, pokud z něj kdokoli mačká jakékoli emoce, za to ale touží být šokován, minimálně překvapován a to u jakéhokoli druhu artefaktu, včetně scénického umění. To je patrně poslední trend.
      Marně ale pátrám při pohledu do minulosti po skutečné osobnosti v umění, která, měla-li potřebu tvořit jako Bůh z ničeho něco, hleděla při tom na poslední trendy v požadavcích konzumentů své tvorby. Tvůrčí činy tohoto druhu totiž rychle zhasínají spolu s těmi trendy, pro které jsou stvořeny.
      Ale je tu i druhá strana mince: Nevím si rady se zvláštní pózou. Ta pro mě představuje dvojlomný požadavek: zaplnit hlediště pro každé představení a současně nebrat v úvahu divákovu reakci.

      20.06.2016 (22.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Paní/slečno Olgo,
        ptáte se „po skutečné osobnosti v umění, která, měla-li potřebu tvořit jako Bůh z ničeho něco, hleděla při tom na poslední trendy v požadavcích konzumentů své tvorby“…
        Nasadila jste mi brouka do hlavy, ale myslím, že ve 20. století bychom takových umělců našli dost. Je to tím, že až tehdy začalo umění/umělci zkoumat samo/sami sebe a ptát se po svém smyslu. Nejvýrazněji asi Andy Warhol. Právě on, myslím, naplňuje Vaše „tvořit jako Bůh z ničeho něco“ a přitom hleděl na poslední trendy v požadavcích konzumentů své tvorby jako málokdo jiný. Anebo Beatles, když jsme u těch brouků v hlavně… 🙂
        A v divadle? Třeba Voskovec a Werich. Nebo Suchý + Šlitr…

        22.06.2016 (2.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Odo

        Ahoj Olgo a Vláďo,
        nemáte někdo chuť upřesnit koncept „tvoření jako Bůh z ničeho“? Já ho totiž úplně nechápu. Je jasné, že velcí tvůrci vždy přinesli něco „úplně“ nového, ale myslím, že všichni v ohromné míře využívali tvorbu svých předchůdců doslova od počátku lidstva až do své doby; a všichni pro umožnění širšího (nebo aspoň nějakého) přijetí svého díla využívali něco, čemu se dnes říká trend (ať už šli s ním, proti němu nebo třeba nějak šikmo nebo smírně s ním). Myslím že třeba Warholova tvorba by bez kontextu doby byla nesmyslná, že Beatles „jen“ vdechli nějakou novou kvalitu big beatu a rock’n‘rollu, a Bach by přece také všechno nestvořil jen tak z hlavy a dokonale respektoval (i když povýšil) trend doby, ne?

        25.06.2016 (11.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Samozřejmě,
        na tuto otázku – „tvoření jako Bůh z ničeho“ – musí především odpovědět a termín vysvětlit paní/sl. Olga. Já jej pochopil tak, že daný autor tvoří bez odkazů na stávající stav umění, že v rámci své profese vytváří dílo, jež sice do jisté míry respektuje naučené či dané formy a žánry, ale neodkazuje jím přímo k jiným dílům a proudům, ani s nimi nepolemizuje a nerozvíjí je. Že vytváří něco zcela (či aspoň do velké míry) nového nejen po obsahové, ale i formální stránce. V rychlosti mne napadá (z moderního umění) třeba spisovatel Bohumil Hrabal, z výtvarníků Pablo Picasso či fotograf Bohdan Holomíček. U divadla najít „čistého“ tvůrce je těžké, pro mne to jsou japonští tanečníci butó, z dramatiků A. P. Čechov.
        Andy Warhol naopak programově reagoval na stav umění, polemizoval s ním, a přesto „jako Bůh z ničeho“ vytvořil nový umělecký směr/proud – pop art. A Beatles také – vytvořili něco, co předtím neexistovalo a z čeho pak vznikl celý hudební proud. Tím, že reagovali na stav tehdejší populární hudby a polemizovali s ním (a společností). Proto jsem je uvedl jako polemiku s názorem/pocitem paní/sl. Olgy.

        26.06.2016 (3.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Rád bych se
      do této diskuse zapojil, ale trochu nechápu, o co jde. Manipulace, mystifikace, hra, provokace, divácké očekávání, nepodbízení se…
      Vztáhnu-li to vše na inscenaci Ztráta obsahu v konfekčním obalu, pak se obávám, že se mýlíte. Nemanipuluje s diváckým očekáváními či konvencemi. To byste skutečně museli nabídnout vrcholné scény nějaké frašky či grotesky a ty pak – manipulativně (?) – posouvat k jiným vyzněním, do jiných kontextů. To se ale neděje. Inscenace je působivá a funguje právě proto, že je dějově i výkladem po celý čas srozumitelná. Vy – herci – máte od začátku od groteskních scén odstup (možná jen tím, že je plně „profesionálně“ – tedy profesionálně v komediálním žánru – ani zahrát nesvedete), a tím k žádné neobvyklé/provokující manipulaci nedochází. Jelikož máte pověst formálně vyhraněného, experimetnujícího divadla, chápe (připravený – a jiný na vás nechodí) divák vše jako celkem čitelnou stylizaci a (Vaši) cestu k absurditě, což se mu potvrdí.
      Pokud byste chtěli prozkoumat manipulaci, o které v úvodu píše Vladimir Benderski, museli byste asi jít na to z druhé strany – plně vážně zahrát něco hodně pokleslého, se vším všudy. Ale asi ani v tom případě byste (svého) diváka nezaskočili. Ono by z toho cosi pitvorně nádherného, „kamenovského“ stejně vylezlo. Jako kdysi z Mlejnku, kdy jste takto „zne/vy/užili“ kriminálky Komisař Moulin.
      Anebo – v kontextu Magritta – na jevišti jen pít kávu, kouřit a rozprávět a napsat: Tohle není kavárna…
      Anebo – v kontextu Duchampa – číst na jevišti jízdní řád. A nazvat to: Cesty…

      21.06.2016 (1.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vít Macháček

      V podstatě souhlasím
      se Zdeňčiným vnímáním manipulace. Právě první skupina, tedy ta, která jen nabízí další pohledy a otevírá nové myšlenky, mi připadá jako jedna z podstat umění. V mnoha případech, kdy se mi nějaký výtvor (třeba divadlo) líbí, ona líbivost je způsobena právě přítomností této nenásilné manipulace. Směřuje mě to k přemýšlení o neznámých a zapomenutých věcech nebo jejich souvislostech. Samozřejmě se nejedná jen o intelektuální myšlení, ale i emoční a transcendentní prožívání.

      Vedle toho si ale všímám, že jsou tu i taková díla, ze kterých žádný silný pocit k přemýšlení nemám, a přesto je považuji za zdařilá a obohacující. Co je toto nevyslovitelné, co se mi na tom líbí? Proč si z nich mám radost, i když mě nikam příliš neposunuly, nemanipulovaly mě? Asi je to tou radostí. Manipulace působí na každého člověka negativně, a i když odpor neustále překonáváme, je to věc nepříjemná a potřebujeme si od ní odpočinout. Mozek mezitím podvědomě získané myšlenky uspořádá a uklidí, abychom mohli přijímat zase nové. Získáme nějakou pozitivní energii, bez které bychom časem přestali vnímat úplně.

      Tedy,
      jenom je hezké si ujasnit, že je tu stále více rovin umění a že manipulace je jen jedna z nich, i když velice významná.

      23.06.2016 (8.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Mirek Paulíček

      Milí diskutující,
      nerad tak pozdě podrývám základ celé diskuse, ale od začátku je tu jeden zásadní jazykový problém, totiž ta manipulace. Manipulace nemůže být hodná a zlá, Duchamp ani Magritte nikým nemanipulovali a Groteska už vůbec ne. Význam slova manipulovat je totiž (např. podle Akademického slovníku cizích slov, ale i podle jiných slovníků českého jazyka):
      1. odborné, složité zacházení s něčím
      2. nekalé zacházení s něčím
      3. zpracovávání vědomí lidí, zejm. masovými médii
      Manipulace má tedy (pokud samozřejmě nejde o význam č. 1) čistě negativní konotace. Nemohu nikým manipulovat, aby pustil starší paní sednout v tramvaji, nemohu nikým manipulovat, abych ho naučil číst, a nemohu nikým manipulovat, aby se něco dozvěděl o Divadle Kámen. Od toho máme ta slovesa, která používá třeba Zdeňka: přimět někoho k něčemu, nasměrovat nebo navést. Používat slovo manipulace v pozitivním významu je něco jako někoho chválit oslovením idiot, což zkrátka vede k nedorozumění.
      „Nevkusné manipulování“ lze (z hlediska „manipulovaného“ diváka) považovat za pozitivní jedině v rovině ironie, což je o to horší, že manipulace ironii nepřipouští – protože je významově uzavřená, nikoli otevřená, manipuluji s jednoznačným záměrem. Když jsem se dotkl té ironie, dlužno dodat, že Divadlo Kámen, stejně jako všechna skutečně hledající divadla, je ze své podstaty ironické. Nikoli ironické komicky nebo výsměšně, ironické ve smyslu, v jakém ho vymezil Richard Rorty a který vlastně vystihl Vladimír Hulec ve slovech, že herci mají od začátku od groteskních scén odstup a že by je profesionálně v komediálním žánru ani zahrát nesvedli. Divadlo Kámen je totiž ironická, tedy anti-manipulativní forma, která bez výjimky určuje obsah (včetně očekávání diváků). Rortyho typ ironie skvěle popsal Milan Kundera, když psal o ironii v románu Laurence Sterna (o Tristramu Shandym) následovně:
      „nepředkládá nám k víře nic: ani pravdu svých postav, ani pravdu svého autora, ani pravdu románu jako literárního žánru: všechno je učiněno otázkou, všechno se stává předmětem pochyb, všechno je hra“
      A pokud někdo svým uměním dělá toto, pak skutečně nemanipuluje, byť by sebevíc chtěl.

      11.07.2016 (1.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Olga Ježková

      Vida,
      co za krásnou debatu jsem rozpoutala svým (samozřejmě nadsazeným) přirovnáním tvorby lidské k tvorbě Boží! Myslím, že On by se nám smál, přestože nás stvořil ke svému obrazu, takže to vlastně sám podnítil. Moje reakce ale byla vlastně vyvolána tím, že kdykoli se sama pokouším něco tvořit, zlobí mě, že jsem neustále vyrušována mozkovým hlodavcem typu: „Bude tohle chtít někdo studovat? (partitura) Bude tohle ochoten někdo poslouchat? Je to ještě únosné v čase? Je to ještě únosné interpretačně ?….“ Z toho vyplývá, že chtěla-li bych se svézt po skluzavce trendů, šlo by vše snadněji, ale mě by taková tvorba nebavila. Odbíhám přihlouple od tématu, opíraje se o berličku svého oboru, protože se jinde cítím na vratké půdě. Manipulace pomocí hudby? To je samozřejmá praxe, ale úvaha o tom je na disertační práci.
      Zdravím zvesela všechny zúčastněné debatníky!
      Olga

      11.07.2016 (16.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vladimir Benderski

      Zdravím všechny diskutující
      a děkují za zajímavou a obohacující diskuzi.

      Je pravda, že původní záměr inscenace se ztratil během zkoušek. Zmanipulovat diváka k uvědomění odporností se nám nepodařilo. Nicméně otázka manipulace je širší a nevztahuje se jen na konkrétní představení.

      Manipulace (z latinských výrazů ruka a uchopit) je v sociální psychologii a sociologii termín označující snahu o působení na myšlení druhé osoby či více osob.

      Pozitivní chápání manipulace
      Manipulaci můžeme chápat i pozitivně, jako působení na ostatní s využitím autority a zkušeností.

      Příklady pozitivní manipulace jsou:
      • Některé zdravotnické obory – psychologie, psychiatrie, atd.
      • Záchranné sbory – vyjednávání, uklidňování zachraňovaných, atd.
      • Mezilidská diplomacie – řešení situací nekonfliktní cestou, pomoc při řešení problémů, atd.

      Manipulace dnes má, jak píše Mírek, i negativní konotace, ale dovolují si tvrdit že v základě každého umění je skrytá manipulace, jinak by samotné působení nebylo možné. Například ve výtvarném umění od renesance do XX století základem byla manipulace vytvoření iluze trojrozměrného prostoru na dvojrozměrné ploše. Pomocí perspektivy, světla a stínů.

      Manipulace v divadle pro mě spočívala v transformaci prostorové a časové informace do
      světa, kde prostor a čas mají i symbolický rozměr a platí jiné zákony prožívání a vnímaní.
      Divák s ní implicitně a mlčky souhlasí. Právě v případě, že tahle manipulace neplní svou základní úlohu – plnit prostor a čas symbolickým významem, začne si divák uvědomovat, že je manipulován.

      O manipulaci publikem se dnes mluví v imersivním divadle a site specific. Herci, většinou nenápadně, manipulují diváky k pohybu a změně fokusů pozorností. Ale to, co mě nejvíc zajímá, je manipulace konceptů. Jedna možnost manipulace je skrz absurdno, druhý, skrz překvapení, nečekané, třetí, ve vytvoření napětí atd.

      Řekl jsem „koncept“ bez toho, abych vysvětlil, co tím myslím.
      Koncept je mentální konstrukce. Slovo pochází od latinského „conceptum“ – něco oplodněného. Zárodek. Dnes se pod tím rozumí: Mentální reprezentace a vytvoření mentálních objektů. Tyto konstrukce/objekty, vytvořené a ovlivněné naší zkušeností, emocemi, idejí, dobou a prostředím. Prostý příklad toho, že vnímáme pomocí konceptu a skrz ně, je fakt, že hudebník může skutečně „slyšet“ hudbu při čtení partitury, já uvidím jen tečky a znaky na pěti vodorovných čárech. Ale koncepty jsou nám i překážkou k vnímáni a omezují ho.
      Trendy manipulují koncepty a vytvářejí ustálené paradigma, nebo je naopak bourají.

      Z tohoto důvodu jsem napsal ten článek a jako příklad manipulace konceptem vzal konceptuální umění. Tohle ale platí i v divadle. O tomhle bych chtěl diskutovat.

      Krásnou manipulaci diváky můžete vidět tady (Víťa Marčík – Robinson Crusoe): https://www.youtube.com/watch?v=Lo8Kl828tx0

      15.07.2016 (18.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Odo

        Nebylo by to potom tak,
        že manipulace je cokoli, čím ovlivním druhého člověka, tj. jakýkoli vztah? Že abych vytvořil jakýkoli vztah (třeba i když jen já budu aktivní, ten druhý člověk může být klidně i jen pasivní), musím toho člověka někam posunout, a tím už ho manipuluju?
        Například nějakou technikou (nebo jen bezděčně) vytvořím v divadle napětí – a už vmanipulovávám lidi do napětí?
        Má smysl mluvit o manipulaci v takto širokém smyslu?
        (Jinak: ten Víťa Marčík opravdu manipuluje dobře, i v úzkém divadelním slova smyslu)

        20.07.2016 (21.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Souhlasím s Petrem,
        že takto pojatý termín „manilupace“ je příliš široký a neumožňuje se zaměřit na nějaké konkrétní problémy a témata. Možná by spíš stálo za to zvolit termín „koncept“ a na jeho základě rozvíjet teze smysluplnosti a divácké srozumitelnosti versus jeho umělecké/experimetnální funkci. A vztáhnout to ke konkrétním příkladům a zkušenostem, ve vašem případě tedy k inscenaci Ztráta obsahu v konfekčním obalu.
        Jsem zvědav, zda do diskuse přispěje někdo po uvedení inscence na letošním JH 2. srpna.

        21.07.2016 (14.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,