Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Hamletovo zrcadlení

Na venkovních jevištích Letních shakespearovských slavností většinou vídáme odlehčené, výpravné inscenace vstřícné k publiku. Letošní premiéra, Hamlet režiséra Michala Vajdičky, je v kontextu festivalu počinem výjimečným. Režisér na půdorysu nejslavnější Shakespearovy tragédie vytvořil strohé, sevřené rodinné drama, které se překvapivě obejde i bez těch nejslavnějších pasáží. Nenásilnou aktualizací přenesl renesanční tragédii do moderní doby, kdy není čas na přebytečná slova – ale přikročit k činu je stále stejně obtížné.

Zrcadlem světa je divadlo – platí to i ve Vajdičkově inscenaci Hamlet FOTO VIKTOR KRONBAUER

Vajdička donedávna působil jako umělecký šéf Dejvického divadla a do své nové inscenace angažoval i několik tamních herců (Hynek Čermák, Veronika Khek Kubařová, Pavel Šimčík). Pozoruhodné je zejména obsazení Jaroslava Plesla do titulní role. Herec si totiž dánského kralevice již zahrál, a to přímo na domovské scéně pod režijním vedením Miroslava Krobota. Oceňovaná inscenace z roku 2006 rovněž akcentovala rodinnou rovinu tragédie, proslulé postavy zlidštila a posílila komickou stránku hry. Plesl zde hrál Hamleta jako mlaďounkého intelektuála, tak trochu pozérského floutka, jehož hrdinství nikdo nepotřebuje, jak hlásal podtitul inscenace. Po zhlédnutí Vajdičkova zpracování se nabízí výrok, že s hercem dospěla i postava. Pleslův nynější Hamlet je mladým mužem, který ví, že je odpovědný za své činy, proto se snaží promýšlet každý svůj krok. Úskokům však čelí s chlapeckou potrhlostí a přes všechnu opatrnost se neubrání zbrklosti.

Inscenace pro znalce?

Vajdička Shakespearovu obsáhlou hru v překladu Martina Hilského výrazně seškrtal na pouhé dvě hodiny hracího času. A upravoval nekompromisně. Leckdo si asi nedokáže představit Shakespearova Hamleta bez slavného monologu, jenž začíná slovy: Být, nebo nebýt; po Vajdičkově inscenaci již můžeme prohlásit, že to možné je. Z celého monologu režisér zachoval jen úvodní trojici slov, která ovšem pronese Polonius poté, co jej Hamlet vyzve, aby něco zahrál. Okamžitě je však naoko dotčeným princem přerušen – tato slova přece nenáležejí jemu – a nejslavnější monolog všech dob tak vyvane do ztracena.

Množství škrtů však v určitých momentech zastírá motivace jednání postav. Matoucí je například scéna, ve které se Claudius pokouší modlit. Ze Shakespearovy hry vyplývá, že Hamlet spatří kajícího se strýce, a proto ho nezabije – Claudius by přišel do nebe. Ve Vajdičkově inscenaci však, bohužel, zůstává nečitelné, proč Hamlet nakonec skloní zbraň, jelikož Čermákův pragmatický, chladnokrevný hrdina jakýkoli pokus o modlitbu vzdá už předem: Slova jdou k nebi, myšlenky však ne. Což prázdné slovo k nebi dosáhne? V takovýchto chvílích divák jen rámcově obeznámený s hrou tápe; inscenaci ocení spíše znalci hry a její inscenační tradice.

Hamlet (Jaroslav Plesl) a Ofélie (Veronika Macková) jako loutky v rukou Herce (Pavel Šimčík) FOTO VIKTOR KRONBAUER

Výstavní vila v královské zahradě

Aktualizaci textu na jevišti dovrší několik detailů: poselství zavražděného otce přehraje Hamletovi Horatio z mobilního telefonu, Polonius objeví v Oféliině mobilu zamilované esemesky, kordy nahradí zelená pistole vyhlížející jako dětská hračka. Její střely jsou však smrtelné.

Také scéna Pavola Andraška následuje Vajdičkovu intenci. Na rozlehlé jeviště umístěné v Královské zahradě Míčovny Pražského hradu, kam se slavnosti přesunuly kvůli rekonstrukci Nejvyššího purkrabství, scénograf umístil hustou síť pouličních lamp. Toto jednoduché, minimalistické řešení divákovu představivost nasměruje někam do luxusních londýnských čtvrtí s výstavními vilami. Pravidelné zástupy identických bílých lamp rovněž evokují představu nekonečných řad zrcadel. Řešení scény tak zvýrazňuje téma neustálého zrcadlení, kterým je Shakespearův text prodchnut. Přesto má scénografie své rezervy. Hamlet sice občas ukopne z nějakého podstavce ozdobu, Polonius, Claudius nebo Gertruda zase prince zpoza sloupu rádi pozorují, ale to je veškerá akce, kterou lampy umožňují.

Prostor před Míčovnou rovněž není pro takovýto typ inscenace ideální. Hlasy herců je kvůli okolním ruchům nutné zesilovat mikrofony zabudovanými v podlaze jeviště. Ve vhodnějším, o něco komornějším prostoru by rodinné drama možná působilo koncentrovaněji. Na druhou stranu, venkovní historická místa k Letním shakespearovským slavnostem patří, a když se na samém konci tragédie rozezní zvony z katedrály svatého Víta, divácký dojem to ještě umocní. Hlasité vyzvánění tvůrce dokonce inspirovalo k absurdnímu vtipu: kdykoli se v první půli inscenace zvony rozezní, osoby přítomné na jevišti přeruší dialog klidně uprostřed slova, soustředěně se zahledí na hodinky a v tomto postoji setrvají, dokud zvony neutichnou.

Emoce ukryté pod povrchem

Vajdičkova razantní úprava si vystačí pouze s osmi herci. Všichni vystupují v současných, civilních kostýmech Kataríny Hollé. Civilností a úsporností se vyznačuje také jejich herecký projev, což koresponduje s režisérovou minimalistickou koncepcí. Postavy emoce ukrývají hluboko pod povrchem, divák však za věcnými promluvami cítí veliké duševní vypětí. Jediné skvěle načasované gesto pak dokáže odhalit mnohé.

Z jediného pohlazení Hamletovy tváře například divák vyčte, jak moc Gertruda Lenky Vlasákové svého syna miluje; její tělo však jako by ji neustále táhlo ke Claudiovi, od jehož boku se prakticky neodtrhne. Herečka královnu ztvárnila jako důstojnou a půvabnou ženu, jež si do poslední chvíle odmítá připustit, že si musí vybrat mezi synem a manželem. Místo toho se snaží vztahy v rodině harmonizovat svou něhou a optimismem. Až v posledním obraze pochopí tíhu své viny, ale ani tehdy neztratí svou důstojnost. Její finální volbou je syn, nikoli milenec.

Claudius Hynka Čermáka ke své ženě bezpochyby cítí náklonnost, ale lásky ani výčitek svědomí nejspíše není schopen. Je chladnokrevně vyrovnaný, bez emocí, ve svém klidu působí nebezpečně. V dlouhém černém kabátě připomíná tvrdého mafiána a na konci se v tomto duchu také zachová.

Vztah Hamleta a překrásné Ofélie Veroniky Mackové (alternuje Veronika Khek Kubařová) je naopak nevinnou zamilovaností. Když však mezi ně vstoupí intriky, ani jeden z milenců náhlý nápor neunese. Poslušná Ofélie se podvolí svému otci, Hamlet v tom vidí zradu a dojde i na fyzické násilí. Ofélie však nese rozchod statečně, snaží se na sobě nedat nic znát. V tom, jak důstojně snáší rány osudu, i svou podobou Ofélie připomíná Hamletovu matku. Její šílenství není žádným nepříčetným třeštěním, ale dojemně blouznivým epitafem.

Někteří herci ztvární více rolí. Ladislav Hampl sebejistě hraje starého snaživce Polonia i jeho čestného syna Laerta. Ten se ovšem objeví až po smrti otce jako jeho omládlá kopie, aby jej pomstil. Vladimír Polívka zprvu vystupuje v pompézně bílém obleku jako zženštilý Rosencrantz (jeho druha Guildensterna Vajdička rovněž eliminoval, Rosencrantz však o sobě i tak referuje komicky v množném čísle). Později se Polívka objeví jako zhrublý, ošuntělý Hrobník kopající Oféliin hrob. Před zraky prince Hamleta se však Hrobník odmaskuje a na chvíli se opět stane Rosencrantzem či spíše jeho přízrakem, znepokojivou připomínkou Hamletova úskoku, který stál mladého muže život. Hynek Čermák je nejen Claudiem, ale také zavražděným králem. Tento způsob rozdělení rolí zvýrazňuje – podobně jako scénografie – hamletovské zrcadlení. Syn je zrcadlem otce, méně úspěšný bratr se vidí jako nedokonalý odraz svého sourozence a oběť se zjeví vrahovi.

Divadlo, zrcadlo světa

Nejdokonalejší zrcadlo hry zkonstruuje Hamlet pro usvědčení strýce z vraždy: nechá herce předvést scénu, ve které krále Gonzaga zavraždí jeho nejbližší příbuzný. Vajdička na jeviště přivádí jediného přehrávajícího, histrionsky nalíčeného Herce (Pavel Šimčík), který komicky animuje Ofélii a Hamleta jako loutky. Ostatní postavy se usadí do hlediště mezi diváky a trpělivě přihlížejí, dokud Claudius nepochopí, kam Hamletův špíl směřuje, a rozzuřeně neopustí prostor. Divadlo, zrcadlo světa, usvědčilo viníka. Nyní již pro Hamleta neexistují pochyby: musí otce pomstít. Pleslův hrdina už zkrátka není ten věčně váhající princ s lebkou. V teniskách a sportovním kabátě je naším současníkem, jenž se musí vypořádat s rodinnou tragédií a zabránit zvrácenosti, aby se v jeho světě šířila dál.

Plesl předvádí výjimečně soustředěný výkon. Hamleta hraje úsporně a s lehkostí. Pleslův Hamlet není šílený, vyměnil přetvářku za bláhovou upřímnost – urážlivé skopičiny, které předvádí, jsou obranou proti falši druhých. Myšlenkami na smrt se tento velice inteligentní Hamlet nezabývá. Touží po pravdě a po dobru, nikoli po pomstě, což tvůrce přivedlo k překvapivému interpretačnímu kroku: postavu Horatia přeměnili v Hamletova dvojníka, v princovu personifikovanou intuici. Petr Vršek se jako nenápadný Horatio zjevuje, kdykoli Hamlet potřebuje učinit nějaké rozhodnutí, nebo jako tichý pozorovatel přihlíží stěžejním událostem. Zdá se, že ho vidí jenom Hamlet, který se v Horatiovi zhlíží jako v zrcadle: v několika zlomových okamžicích herci předvádějí identická gesta. Právě Horatio se postará o překvapivé dovršení tragédie.

Zatímco v první půli nalezla své místo také komika (šmírácký výstup Herce v podání P. Šimčíka, Hamletovy četné ztřeštěnosti, Gertrudino mžourání na mobil bez brýlí), v druhé části si inscenátoři žádné odbočky a odlehčení nedovolují. Po neúmyslném zabití Polonia je tempo vypjatější, prostoru pro slova je ještě méně. Pečlivě seškrtaná tragédie si neomylně bere jednu oběť za druhou. Blouznící Ofélie odchází vyhledat smrt, její bratr chce bezprostředně po návratu Hamleta vykonat pomstu a „tasí“ na něj pistoli. Princ si vymluví jeho odpuštění, ale Claudius je vždy připraven: nabízí Hamletovi otrávený alkohol v placatce. Čestný Laertes však upozorní Hamleta na jed – a vyslouží si za to od chladnokrevného krále ránu do zad. Osud ostatních postav se nemilosrdně naplní, avšak nikoli tak, jak to známe ze Shakespeara. Překvapivý závěr potvrdí, že naděje umírá poslední.

Hamlet režiséra Michala Vajdičky je ukázkou promyšlené interpretační práce, která nešetří zásahy do textu, ale zároveň neztrácí ze zřetele kvality a myšlenky hry. Tvůrčí tým dokázal Shakespearovu nejznámější tragédii bez zbytečných výstřelků převést do dnešní doby. Z dnes již takřka archetypálních postav herci učinili naše současníky, které chápeme a soucítíme s nimi. Jen ti, kteří přišli na slavné: Být, či nebýt, budou možná trochu zklamaní. Vajdičkův a Pleslův Hamlet si totiž uvědomuje, že dnešní doba pátrá spíše po pravdách tohoto světa než po tom, co bude po smrti.

Letní shakespearovské slavnosti – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský, úprava a režie Michal Vajdička, hudba Michal Novinski, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 27. června 2017 před Míčovnou v Královské zahradě Pražského hradu. (Psáno z reprízy 20. srpna 2017.)

  • Autor: Petra Zachatá
  • Publikováno: 06. září 2017

Komentáře k článku: Hamletovo zrcadlení

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Kritika

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,