Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vykřičíme všechnu bídu

Součástí pracovních oslav deseti let existence pražského souboru Spitfire Company byla hned počátkem nové sezony inscenace inspirovaná knihou běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Autorka sice obdržela předloni Nobelovu cenu, ale nikoli konkrétně za ni, jak Spitfire nepřesně uváděli v mnohočetných propagačních materiálech, nýbrž mimo jiné za ni. Verdikt nobelovské poroty totiž zněl, že autorka poctu získává za polyfonní tvorbu zobrazující utrpení a i hrdinství v současnosti.

Některé scény inscenace Konec — člověka / Doba z druhé ruky jsou výmluvné až příliš FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

Produkce nazvaná Konec – – – člověka / Doba z druhé ruky zasluhuje, to je třeba vypíchnout a předeslat, respekt pro svou produkční zvládnutost, inscenační velkolepost – a to vše jen kvůli dvěma provedením v Jatkách 78. Živé hudební kvarteto, více než desítka herců, výpravná a promyšlená scénografie. Vše zahráno s nasazením, nadoraz. Miřenka Čechová a Petr Boháč se tu (opět) projevili jako „mnohorucí“ tvůrci a šéfové, kteří svůj ansámbl dokážou dovést k výsledku, který stojí za pozornost. Bez ohledu na to, že k němu lze vznést poměrně zásadní výtky.

Bezmála pětisetstránková kniha Doba z druhé ruky je vpravdě mnohohlasem „postsovětských“ lidí, kteří měli a mají pocit, že byli a jsou podváděni. Čechová s Boháčem tu mocnou slovní hmotu vzali coby inspiraci k deseti obrazům, v nichž řečovou masu přetavili do výmluvných scén. Výmluvných však ve své většině, bohužel, až příliš. Obraznost tu kráčí ruku v ruce s doslovností, která se sice v knize rovněž vyskytuje, avšak v rámci nejednoznačnosti polyfonně vedených zpovědí. Inscenace dobových, historických obrazů je – obecně vzato – divácky vděčná, ale i svým způsobem nebezpečná věc, protože přirozeně inklinuje k ilustraci. A víceméně chronologicky poskládané obrazy v zářijové inscenaci Spitfire Company všemi použitými prostředky v podstatě ilustrují, co se po pádu SSSR zejména v Rusku dělo: euforie z nabyté svobody a z mnohočetného pádu hranic, nová představa o krásných zítřcích, rychlé procitání do reality bez pravidel, v nichž vyzněný blahobyt pro sebe urvala jen tenká vrstva dobře informovaných a bezskrupulózních dravců, vpád teroristických aktů do ruské reality, nárůst každodenní agrese a probuzení nacionalismu… Lidé se cítí opuštěni a ztraceni.

Čechová s Boháčem & kolektiv stvořili desatero obrazů se silným přesvědčením, že sice pracují s něčím, co primárně existovalo a existuje v Rusku, ale velmi těsně se týká rovněž české polistopadové reality, přítomnosti především. Proto jako motto použili slogan „90. léta jsme prošvihli“ a proto z podtitulu knižní předlohy – Konec rudého člověka – učinili titul, v němž adjektivum nahradili třemi pomlčkami: Konec – – – člověka. Ale to je omyl: Konec člověka se nekoná! Ostatně tak apokalypticky a posthumánně ta inscenace ani nevyznívá. Spitfire Company v logice své poetiky i tentokrát akcentují emoce, pohyby, záškuby, výkřiky, mnohost výrazu. Pracují s pocity, atakují diváka zážitkem, který mu má umožnit lépe si uvědomit, že obdobně jako Rusové, respektive postsovětští občané, jsme stiženi frustrací z porevolučního vývoje, že v nás vzlínají resentimenty a pokrevní a národnostní pudy, že machismus nekončí, machismus trvá apod. Inscenace Konec – – – člověka / Doba z druhé ruky toto vše sugerovala s intenzitou, jíž nelze upřít upřímnost, technickou náročnost a produkční schopnost – vždyť pro načtení úryvků z knihy Alexijevičové, které v nahrávce běží pod některými scénami, soubor získal na tři desítky „pražskokavárenských“ osob(ností). Všechna ta energie však ústí v ujištění, že věci se mají právě tak, jak si nejčastěji a vlastně nejpohodlněji myslíme, že nyní jsou. Takže jsme si to znovu řekli a můžeme jít zalehnout do svých pořád tak nějak postkomunistických příbytků…

Spitfire Company, Praha – Světlana Alexijevičová, Miřenka Čechová, Petr Boháč: Konec – – – člověka / Doba z druhé ruky. Koncept, režie Miřenka Čechová, Petr Boháč, scénografie Petr Boháč, hudba Jan Kučera, masky Paulina Skavova, zvukový design Martin Tvrdý, světelný design Martin Špetlík. Jediná dvě uvedení 12. a 13. září 2017 v prostoru Jatka 78.

  • Autor: Josef Chuchma
  • Publikováno: 03. října 2017

Komentáře k článku: Vykřičíme všechnu bídu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,