Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vykřičíme všechnu bídu

    Součástí pracovních oslav deseti let existence pražského souboru Spitfire Company byla hned počátkem nové sezony inscenace inspirovaná knihou běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Autorka sice obdržela předloni Nobelovu cenu, ale nikoli konkrétně za ni, jak Spitfire nepřesně uváděli v mnohočetných propagačních materiálech, nýbrž mimo jiné za ni. Verdikt nobelovské poroty totiž zněl, že autorka poctu získává za polyfonní tvorbu zobrazující utrpení a i hrdinství v současnosti.

    Některé scény inscenace Konec — člověka / Doba z druhé ruky jsou výmluvné až příliš FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Produkce nazvaná Konec – – – člověka / Doba z druhé ruky zasluhuje, to je třeba vypíchnout a předeslat, respekt pro svou produkční zvládnutost, inscenační velkolepost – a to vše jen kvůli dvěma provedením v Jatkách 78. Živé hudební kvarteto, více než desítka herců, výpravná a promyšlená scénografie. Vše zahráno s nasazením, nadoraz. Miřenka Čechová a Petr Boháč se tu (opět) projevili jako „mnohorucí“ tvůrci a šéfové, kteří svůj ansámbl dokážou dovést k výsledku, který stojí za pozornost. Bez ohledu na to, že k němu lze vznést poměrně zásadní výtky.

    Bezmála pětisetstránková kniha Doba z druhé ruky je vpravdě mnohohlasem „postsovětských“ lidí, kteří měli a mají pocit, že byli a jsou podváděni. Čechová s Boháčem tu mocnou slovní hmotu vzali coby inspiraci k deseti obrazům, v nichž řečovou masu přetavili do výmluvných scén. Výmluvných však ve své většině, bohužel, až příliš. Obraznost tu kráčí ruku v ruce s doslovností, která se sice v knize rovněž vyskytuje, avšak v rámci nejednoznačnosti polyfonně vedených zpovědí. Inscenace dobových, historických obrazů je – obecně vzato – divácky vděčná, ale i svým způsobem nebezpečná věc, protože přirozeně inklinuje k ilustraci. A víceméně chronologicky poskládané obrazy v zářijové inscenaci Spitfire Company všemi použitými prostředky v podstatě ilustrují, co se po pádu SSSR zejména v Rusku dělo: euforie z nabyté svobody a z mnohočetného pádu hranic, nová představa o krásných zítřcích, rychlé procitání do reality bez pravidel, v nichž vyzněný blahobyt pro sebe urvala jen tenká vrstva dobře informovaných a bezskrupulózních dravců, vpád teroristických aktů do ruské reality, nárůst každodenní agrese a probuzení nacionalismu… Lidé se cítí opuštěni a ztraceni.

    Čechová s Boháčem & kolektiv stvořili desatero obrazů se silným přesvědčením, že sice pracují s něčím, co primárně existovalo a existuje v Rusku, ale velmi těsně se týká rovněž české polistopadové reality, přítomnosti především. Proto jako motto použili slogan „90. léta jsme prošvihli“ a proto z podtitulu knižní předlohy – Konec rudého člověka – učinili titul, v němž adjektivum nahradili třemi pomlčkami: Konec – – – člověka. Ale to je omyl: Konec člověka se nekoná! Ostatně tak apokalypticky a posthumánně ta inscenace ani nevyznívá. Spitfire Company v logice své poetiky i tentokrát akcentují emoce, pohyby, záškuby, výkřiky, mnohost výrazu. Pracují s pocity, atakují diváka zážitkem, který mu má umožnit lépe si uvědomit, že obdobně jako Rusové, respektive postsovětští občané, jsme stiženi frustrací z porevolučního vývoje, že v nás vzlínají resentimenty a pokrevní a národnostní pudy, že machismus nekončí, machismus trvá apod. Inscenace Konec – – – člověka / Doba z druhé ruky toto vše sugerovala s intenzitou, jíž nelze upřít upřímnost, technickou náročnost a produkční schopnost – vždyť pro načtení úryvků z knihy Alexijevičové, které v nahrávce běží pod některými scénami, soubor získal na tři desítky „pražskokavárenských“ osob(ností). Všechna ta energie však ústí v ujištění, že věci se mají právě tak, jak si nejčastěji a vlastně nejpohodlněji myslíme, že nyní jsou. Takže jsme si to znovu řekli a můžeme jít zalehnout do svých pořád tak nějak postkomunistických příbytků…

    Spitfire Company, Praha – Světlana Alexijevičová, Miřenka Čechová, Petr Boháč: Konec – – – člověka / Doba z druhé ruky. Koncept, režie Miřenka Čechová, Petr Boháč, scénografie Petr Boháč, hudba Jan Kučera, masky Paulina Skavova, zvukový design Martin Tvrdý, světelný design Martin Špetlík. Jediná dvě uvedení 12. a 13. září 2017 v prostoru Jatka 78.


    Komentáře k článku: Vykřičíme všechnu bídu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,