Divadelní noviny > Rozhovor

Kateřina Liďáková a Radovan Král: Nic nám nebrání být šťastní

Líbí se mi hezké herecké dvojice, a když to jsou i skvělí herci, začínám mít nápady. S Kateřinou Liďákovou a Radovanem Králem jsem si před časem domlouval reportáž o tom, jak se žije na oblasti. Jenomže skutek nám utek’; když jsem přijel do Zlína naposledy, oba herci už měli jiné životní partnery. Co na tom, inscenace jako Oresteia nebo Blanche a Marie, v kterých hráli, jsou výjimečné a oba herci jsou v té nejlepší herecké formě, a tak jsem se nakonec rozhodl pro méně obvyklou formu dvojrozhovoru.

Zajímalo by mě nejprve, jestli jste se v mládí museli rozhodovat mezi divadlem a něčím neméně důležitým?

Kateřina: Hrála jsem od dětství na klavír, a tak se nabízela eventualita pokoušet se o studium na konzervatoři. Protože se ale dost dobře znám, přiznala jsem si, že bych se patrně nedokázala přinutit zkoušet tolik hodin denně. Učitelky i spolužáci mi naznačovali, že bych spíše než klavír měla zkusit obor herectví. Rodiče se tomu jen pousmáli a zeptali se, co pro to hodlám udělat? Fakt je, že jsem na žádný dramaťák nechodila, dokonce ani v divadle nebyla. S kamarádkou jsme si domluvili doučování s jedním maturantem, zkusily si nějaké etudy, a přijímačky jsem k překvapení celé rodiny udělala. Tím mi začala docela nová etapa, když jsem v patnácti odešla z domova na ostravskou konzervatoř.

Radovan: V mém případě to bylo obdobné. Od čtrnácti let jsem hrál na trubku v několika orchestrech a pak jsem se věnoval společenskému tanci, to byl velký koníček. Rozhodování bylo ale mnohem prozaičtější: jestli půjdu na vojnu, anebo zkusím vysokou školu, a tím pádem získám odklad. JAMU jsem víceméně zkoušel kvůli tomu razítku, abych nemusel nastoupit na vojnu, a ono se to povedlo. I když jsem se stejně jako Kateřina do té doby divadlu nevěnoval a objevil jej až v devatenácti, hned první rok studia jsem se do něj natolik zamiloval, že jsem nechal i tancování.

Jaké jste měli divácké zážitky po dobu studií – v Ostravě a v Brně?

R Brno mělo koncem 90. let myslím jedno z plodných období, utkvěl mi například Job v režii J. A. Pitínského v HaDivadle anebo na druhou stranu Becket v brněnském Národním. Musím ale přiznat, že nejvíce mě pohltilo dění na škole.

K Určitě éra Arény – Psí srdce, Panočka. V Národním zas Romance pro křídlovku, Portugálie, ale i inscenace Bezručů. V Ostravě jsou divadla hodně rozdílná, takže se bylo stále na co koukat.

Myslím, že dost lidí jde za slovem herec, herečka, za vidinou nějaké populární seriálové vipky. Řekl bych, že ti pak divadlem vskrytu pohrdají.

Jak jste se tedy nakonec ocitli ve zlínském divadle? Jiné nabídky nepřišly?

R To ne, nabídek jsem měl asi sedm…

Vážně? To jste musel být dost dobrej.

R Vemte si, že náš ročník na JAMU byl v jejích dějinách asi největší, dva pararelně fungující ateliéry, dohromady osmnáct absolventů, takže už měli šéfové divadel, kteří opravdu přijeli, z čeho vybírat. Měl jsem štěstí na pěknou absolventskou roli – Podkolatova v Ženitbě, kde už bylo co ukázat. Zájem tedy postupně projevili, jenomže jediná divadla v republice, která tehdy nabízela odkroutit si u nich civilní službu namísto vojny, byla Jihlava a Zlín. A tak jsem tu začal pracovat jako kulisák a současně mohl hrát.

K Já jsem začínala v Komorní scéně Aréna postupně jako stážistka, poté stipendistka, ale pořád jsem trochu nevěděla, co po mně vlastně chtějí, až mě nakonec nechtěli vůbec. Byla jsem tehdy tak nesmělá a nesebevědomá, že jsem s režiséry jako Janusz Klimsza nedokázala komunikovat. Přesto byla práce na Gombrowiczově Svatbě veliká škola…

A Zlín?

K Náhoda. Od kamarádky jsem se dověděla, že novým šéfem ve Zlíně bude Dodo Gombár, ale že bude vypisovat neveřejný konkurs. Takže jsem nemeškala, napsala mail, poslala panu Gombárovi fotky, ten mě pozval a konkurs jsem udělala. Nikdo mě neznal, byla jsem pro ně zjevením asi jako pro mě skutečnost, že se ve Zlíně hraje divadlo. Snad mi je malou omluvou fakt, že mi v té době bylo devatenáct.

Mluvíme spolu v době festivalu, kdy se po divadle a jeho zázemí pohybují desítky, ne-li stovky studentů středních uměleckých škol. Pohlížíte na ně s pochopením, nebo spíše s útrpností, neb ještě netuší, co je čeká?

K Asi všichni vnímáme, že procento těch, kteří nenajdou uplatnění, nebude zrovna malé. Záleží hodně na vás, jestli už v patnácti máte ponětí o tom, že si chcete jít cílevědomě za svým, protože věříte ve své schopnosti, anebo si říkáte takové to – já to zkusím, uvidíme, co se bude dít.

Chcete říct, jestli je jejich ctižádost dostatečně silná?

K Ctižádost musí jít ruku v ruce s talentem a také se štěstím, ani v jedné složce to nemůže pokulhávat.

Vy jste se divadlem nakazil až při studiu. Kdy vám ale narostla ramena, že na to máte?

R Pro mě se potřeba prosadit stala během těch čtyř let samozřejmostí. Vlastně jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlel. Mohl jsem hostovat při škole u Mrštíků ve West Side Story, tam jsem získal pocit, že uplatnění najdu, a konečně i ty nabídky do jiných divadel mi daly za pravdu.

A s jakými pocity se díváte na herecké mládí?

R Představuju si sám sebe v jejich věku, kdy jsme se také účastnili kdejakého festivalu, kdejaké premiéry. Zkrátka kde bylo pohromadě víc herců, tam jsme se také natlačili. Trochu jsme k nim vzhlíželi, trochu se s nimi porovnávali, ale hlavně jsme jako studenti patřili mezi největší kritiky divadla na světě. Všechno bylo špatně, ani na tom nejlepším představení nezůstala nitka suchá. Dneska mám proto pro ně pochopení, i když si říkám, až si to zkusíte, budete mluvit jinak. Rozhodně jim ale nezávidím, protože absolventů hereckých škol stále přibývá, zatímco divadla své soubory nezvětšují, spíše naopak, a navíc se mění i klasické angažmá. Pokud to směřuje ke stavu, že angažmá nebudou a všichni se budeme muset bít o každou roli, pak ty dnešní absolventy čeká pěkně tvrdá liga.

Neměli by se proto ti dnešní herečtí adepti spíše odrazovat?

K Na konzervatoři nám divadlo přímo nerozmlouvali, ale ptali se nás, jestli tušíme, co to obnáší…

R Na soukromé škole bude situace asi jiná, protože jde o peníze. Přesto by se jich měli ptát, co si od studia slibují, jaké mají pohnutky.

K Když se ozýváte na konkurs, tak se vás ptají, proč chcete pracovat zrovna v tomhle divadle, projektu. Myslím, že právem očekávají nějakou smysluplnou odpověď.

R Myslím, že dost lidí jde za slovem herec, herečka, za vidinou nějaké populární seriálové vipky. Řekl bych, že ti pak divadlem vskrytu pohrdají, jenom vědí, že tím mezistupněm projít musí. Podobné představy o pozlátku slávy jsou směšné, když víte, jak to je dneska těžké a kolik je těch šťastných, kterých si film anebo televize povšimly.

Jaká byla vaše první role tady ve Zlíně, kdy jste si řekli, ano, divadlo i já udělali dobré rozhodnutí?

K Měla jsem veliké štěstí hned odpočátku: přišla jsem a začala hrát. Vstupní rolí byla Winiefred v Limonádovém Joeovi, pak přišla Kordélie v Králi Learovi a sezonu jsem zakončila Markétkou ve Faustovi. Prostě herecký sen.

A já vás musel vidět až jako Julii v nešťastné inscenaci Romea…

K Julie přišla až o sezonu později, ale já jsem stejně byla na vrcholu blaha: konečně jsem hrála! Sice jsem sobě i ve škole slíbila, že si šestý ročník konzervatoře dodělám dálkově, ale nestalo se. Množství práce, ale hlavně okouzlení z nového prostředí bylo silnější, okamžitě jsem cítila, že jsem na tom správném místě.

R Mě si koupili asi účelově na jisté role, ale také jsem jel od začátku. Začínal jsem Harlekýnem ve hře Lásky a náhody, premiéra se myslím povedla, ale trošku mě zaškatulkovala po jistou dobu do slouhovských, komických rolí. Následovala titulní role ve Strakonickém dudákovi, a to se musím pochlubit – opravdu jsem na dudy hrál, to jsem se ale naučil už v Martě. Pak přišla Manon Lescaut stylizovaná jako rocková opera. Už je to sice třináct let, ale dodnes si ji diváci pamatují.

Pro mě jste se zapsal zejména titulní rolí v Chaplinovi, jakkoli mě černobílé režijní pojetí amerického honu na čarodějnice pobouřilo. Měl jste čas si něco o té době nastudovat?

R Vzhledem k tomu, že polovina mé diplomové práce se týkala Chaplina a filmové grotesky, tak jsem leccos věděl. I když právě Chaplinovým trápením s výbory pro neamerickou činnost jsem se zase tolik nezabýval. Na druhou stranu já ctím režiséra a jeho vizi a pokud režisér Mikulášek vnímal problém takto, pak se já jako interpret snažím jeho pohled naplnit.

Jaké vlastnosti vás u jména Charlie Chaplin napadnou jako první?

R Hrdý, houževnatý člověk, kterého jen tak něco nezlomí.

K Energický a nezdolný, vždycky, zas a znovu.

Neměl v sobě také hodně naivity?

R Rozhodně. Myslím, že to byla taková dětská duše. Současně ale ona naivita vytvářela obrovskou sílu, s níž se po každém držkopádu dokázal postavit na nohy a jít dál.

K Možná to z představení dělalo trošku pohádku. Nám to ale vůbec nevadilo, rádi jsme se dojímali. Zkoušení s Honzou Mikuláškem bylo kouzelné, a to nemluvím o tom, kolik jsme díky tomu zhlédli dobových filmů.

Vrátím se ještě k inscenaci Romeo a Julie. Vám nepřišlo bizarní režijní řešení závěrečné scény Juliiny sebevraždy, kde jste se měla utopit v kýblu s vodou?

K Jednoznačně ne. Režisérce Katharině Schmitt jsem od počátku věřila a vůbec mě nenapadlo pochybovat. Možná to je spojené s mírou mé osobní naivity a oddanosti. O to větší byl můj úděs a zklamání, když při zmiňované scéně nastal v hledišti hurónský smích. Třeba jsem ale díky tomu ze své naivity i trochu procitla.

Respekt k režisérovi je jedna věc, ale herec by přece jen měl mít svou hrdost, nebo ne?

K Zkoušení bylo výborné, a voda pro mě představovala symbol smrti. Ve spojitosti s pralátkou vody prostě v této interpretaci přicházela smrt, tak jsem to chápala a brala. Divák, včetně vás, to nevzal, a tak inscenace po třech měsících skončila. Stejně na ni budu vzpomínat ráda a s úsměvem!

Zmínil jsem hereckou hrdost jako cosi velmi efemérního. Stalo se vám někdy, že jste se museli vůči režisérovi „šprajcnout“?

R Zrovna teď jsem se šprajcnul, ale to se stalo skupinově. Nerad bych o tom mluvil, je to příliš čerstvé. Jinak si myslím, že herec jako každý člověk svou hrdost má, ale v instituci, jakou je repertoárové divadlo, zná své limity. Jak by to vypadalo, kdyby každý mohl prohlásit, to se mi nelíbí, to hrát nebudu. Tentokrát jsme se ale „šprajcli“ ve vzácné shodě, aniž bychom se museli předem někde domlouvat po hospodách. Na druhou stranu si opravdu vážím toho, jaká herecká disciplína ve zlínském souboru panuje. Neexistuje tu, aby si někdo vyboxovával vůdčí pozici. Holt někdy hraji velkou roli, jindy malou, tak to prostě je.

Stejně vás musím trochu potrápit. Není ta herecká hrdost tady „v pohraničí“ o něco menší, než v divadelních centrech, kde by herec mohl snadněji prásknout dveřmi?

R Jeden bývalý kolega má lepší výraz: Ještě hrajete divadlo na tom vašem Balkáně? Mně osobně ale výrazy oblastní herec, oblastní divadlo, když je někde zaslechnu, nic moc neříkají. Nevnímám se jako oblastní herec, ale jako herec zlínského divadla. Ta oblast je jakoby někde jinde, mě se netýká. Naštěstí nejsem ten typ, který by žil jedině divadlem. A myslím si, že Zlín je ideální místo pro život. V Praze bych se možná udusil.

Před časem jsme se domlouvali na takové optimistické reportáži, jak se dva mladí herci rozhodnou pro život ve Zlíně. Jak to vidíte dneska?

K Tak hlavně jsme dnes každý samostatná jednotka. Radovan už svou krásnou rodinu má, já jsem právě s přítelem ve šťastném očekávání, a co se týče života ve Zlíně? Teď je nám tu fajn, proto příštích pár let určitě žádná změna, nicméně nic neuzavíráme, buď se necháme překvapit, nebo tomu pomůžeme, uvidíme.

Mluvím o fenoménu hereckých manželství, která tuší, že založením rodiny jim ubývá možností měnit angažmá.

R Musel bych se jen opakovat. Dnes mi je ve Zlíně dobře, po ničem jiném netoužím, ale nikdy neříkám nikdy. Bude mi osmatřicet a rodinu už založit musím. Někdo rodinu vnímá jako kouli na noze, mně to tak hrozné nepřipadá. I s rodinou se můžete přemístit.

K Mně v souvislosti se zlínským divadlem schází jedině větší možnost experimentu. Přece jen se repertoár musí přizpůsobovat prostoru i divákům. Možná ze mě mluví neskromnost, ale ráda bych častěji zažila větší odvahu, jakou přinášeli režiséři jako J. A. Pitínský, Honza Mikulášek nebo Anička Petrželková.

R Na můj vkus se tu moc rychle střídají umělečtí šéfové. Za mých 14 let v angažmá ani jeden šéf nedokončil své čtyřleté funkční období. Na každého z nich slyšel jiný okruh hostujících režisérů, kteří přinášeli odlišný pohled na divadlo, ale než se stačili zavést, nastoupili jiní a ti chtěli být pochopitelně chytřejší než ti předchozí.

K Největší bolestí byl určitě předčasný, násilný odchod Dodo Gombára, protože v mých očích měl úplně nejjasnější vizi. Takovou náladu sounáležitosti, semknutosti a provázanosti v souboru, všechny ty akce a nápady, jak divadlo co nejvíce divákům otevřít, to tu do jeho éry prostě nebylo. A vlastně ani po něm.

R Souhlasím, bylo to skvělé období. Jako velmi asertivní šéf dokázal vnést do souboru disciplínu i hereckou etiku. Kateřina tu naštěstí nezažila jedno období temna, kdy jsme za jediný rok přišli o třetinu předplatitelů, kteří se myslím dodnes nevrátili. Herce to na jevišti bolelo stejně jako diváky, ale mohli jsme se jenom tiše stydět.

Ptal jsem se už na role, s jakými jste zde začínali; jakých úloh si považujete z poslední doby? U Kateřiny to jistě bude titulní Blanche ve hře Blanche a Marie…

K Je to tak. Anička Petrželková, nejosobitější, nejnáročnější a mě nejmilejší mladá režisérská osobnost mi ji naložila, a dobře mi tak. Moc si toho vážím. Měli jsme veliké štěstí, že jsme se s ní mohli setkat. Pracovali jsme spolu ještě na Malé scéně na Nebezpečných vztazích, kde jsem hrála madame de Trouvel. Pak bych ještě ráda zmínila Jelenu ve Strýčkovi Váňovi.

Jaká byla jedním slovem vaše Jelena, kterou jsem bohužel neviděl?

K Jedním slovem to říct nedokáži. Byla sice nešťastná, ale navzdory tomu poměrně v pohodě. Uměla si užívat svou moc nad muži, ale až zas tolik ji to nebavilo. Prostě plná rozporů i vnitřní rezignace, se svou situací si neuměla, ale ani nechtěla poradit. Jedním slovem…? Já si to ještě promyslím.

R Za sebe musím říct, jak mě překvapilo, že jsem za výkonem Kateřiny takřka neviděl ji samotnou, natolik se změnila v cizí bytost. Pro mě to byl objev.

Kterých rolí si považujete vy? Tipnul bych inscenaci Je třeba zabít Sekala.

R V Sekalovi jsou dva technicky náročné výstupy rvaček, ze kterých mám respekt, přesto nemám pocit, že bych po celou dobu nesl na zádech tíhu představení. Ten pocit mám z inscenace Krása na scéně, kde jsem ztvárnil roli herce ženských rolí Edvarda Kynnestona v době, kdy začaly dostávat možnost vystupovat i herečky a bývalá herecká hvězda klesá na samé dno. Člověk s pochybnou sexuální orientací, který neuměl nic jiného než hrát ženské postavy.

Měl jste problém zahrát latentního gaye?

R Ne, v tom byl nejmenší problém. Obtížné bylo uvěřitelnými prostředky zahrát ne gaye – většinou v reálu ani gaye nepoznáte, protože to jsou normální chlapi –, ale právě herce ženských rolí, které na něm zanechaly mnohem silnější obtisk než jeho nevyhraněná orientace. Pro mě to byla ale krásná inscenace, o to úžasnější, jak mi celý soubor obětavě pomáhal. Toho si moc vážím.

Provoz v oblastním, pardon, regionálním divadle je velmi náročný, už jenom počtem premiér, anebo nevečerními představeními pro mládež. Nezačínáte si připadat po několika letech opotřebovaní, anebo – v lepším případě – už své emoce jako základní pracovní nástroj tolik neprožíváte?

K Na emocích nešetřím. Neumím si představit, že bych si je šetřila na někdy jindy anebo s nimi nějak hospodárně nakládala.

R Když já se podívám deset let zpátky, přiznávám, že s emocemi pracuji už úsporněji. Nemusím si je vybuzovat, sahám pro ně s větší jistotou. S věkem přišel klid a nadhled a dokonce i touha hrát vážnější role. Zamlada jsem nejraději blbnul v nějakých koninách, dneska se těším na inscenace, kde nemusím řvát. Opotřebování necítím, naopak si myslím, že si víc dokážu všeho užívat. Když třeba dva dny dělám něco mimo divadlo, tak se pak do něj vyloženě těším. Ježíš, my máme tak hezkou práci, říkám si, aby mě nikdo neslyšel. Ale je to tak, zvláště když vás večer čeká představení, které máte rád.

K Mě daleko víc než jenom zjitřené emoce zajímá energie. Když jsem jako divák v hledišti, obdivuji herce, kteří s ní umí dokonale pracovat. Ve vteřině třeba dokáží divoký výbuch úplně ztlumit a v další chvíli překvapit zase jinak. To je schopnost, která mě teď zajímá a kterou bych se ráda naučila – jak pracovat s energií.

Dneska vás ještě čeká představení Oresteie. Těšíte se?

R Těším se a zároveň mám samozřejmě strach. Měsíc se to nehrálo a já se bojím, že netrefím to základní. Znáte to – máte sice dobrou zbraň, ale než ji stačíte zaměřit, už vám vystřelí.

K Pan Pitínský navíc hrozně rád dává takové detailní připomínky, jako teď vymrštěte ruku anebo tady mrkněte okem. Mně pak hrozí, že si pamatuju jenom tyhle drobnosti a uteče mi motivace, s níž mám cosi důležitého říkat. Ještě bych se ale chtěla vrátit k postavě Jeleny, jak jsme o ní mluvili. Napadlo mě, že ona je vlastně uvězněná sama v sobě. Znáte přece lidi, o kterých si říkáte, ten člověk není šťastný, ale mohl by být! Vlastně mu v tom nic zásadního nebrání, ale on nechce. Nechce být šťastný.

Spolu a pak zase každý zvlášť, ale pořád blízko.

Měl jsem snad půl dne volno ve zkoušení v Praze, ale vydal jsem se za jejich ANO přes celou zemi, až do krásy Vyšných Hamrů, na hranici, abych mohl být u toho. Seděli jsme pak u ohně, obyčejné a romantické to bylo, v jejích tvářích jistota. A byl jsem rád, že tam jsem. Život se zkroutil jinak, než zdálo se pochopitelné, do obrazu ideálu vsákly pochybnosti snad příliš brzy. Lidským smyslům není umožněno všechno chápat (naštěstí) a dnes už věci jsou jinak. To „pyšné“ opojení, které sálalo z nich tenkrát, přerušeno bylo nevyzpytatelností života, vytrysklo v očistu, která jim z očí vychází dnes.

Mám je oba moc rád. Moc. K Radovanovi jsem postupně pocítil velikou osobní důvěru, která se mým odchodem ze Zlína neztratila, naopak, prohloubila ještě víc. Považuji ho za jednoho z blízkých přátel. Spojují nás zážitky, které nejsou všední a každodenní. Stál u některých mých osobních křižovatek, já jsem připraven stát nablízku dál. A jo vlastně. Opravil mojí mámě kliku u dveří, protože se nemohl dívat, jak vypadává, a ta drží dodnes. Snad jako to přátelství. Je tedy zručný, talentovaný, u zkoušení tvrdohlavý a vzdorovitý. Ale rovný a přímý jako málokdo.

Kateřinu jsem bral před lety do angažmá. Přišla nezkušená svobodná bezprostřední holka, smála se a mluvila, měla červenou hlavu a na obřím prázdném jevišti zpívala trávnice. Rozléhal se ten mocný hlas až za obzor, mořská panna v kroji, problesklo mi hlavou. Už tenkrát jsem v ní uviděl jiskru z kopců, vítr, co s sebou nese, něhu i zranitelnost, divokost kraje, ve kterém má kořeny.

Upokojuje mě, že oba zůstávají tam, kde jsou, že jim není vlastní potřeba relativního centra dění. A Praha by jim ani nenabídla nicz toho, co už dávno neobjevili.

Dodo Gombár

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 18. září 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kateřina Liďáková a Radovan Král: Nic nám nebrání být šťastní

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ