Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    In a Out Divadelné Nitry 2010

    Letošní, 19. ročník nejvýznamnějšího slovenského mezinárodního divadelního festivalu nesl podtitul Out of Normal. Toto „heslo“ bylo naplněno už tím, že festival trval čtyři dni místo obvyklých šesti. Důvod tohoto neplánovaného „autu z normálu“? Nedostatek financí. V hlavním programu vystoupilo deset souborů ze sedmi zemí, mimo hlavní program sedm souborů z pěti lokalit. A většinou to nebyla nuda a nebylo to ani „in“. I když je otázkou, co dnes znamená „out“ a co „in“. Zda „out“ není občas „in“ v konvencích „outu“, neboli vyvětraná módní nekonvenčnost, která se už stala konvencí.

    Pohled do propasti

    Každopádně zahajovací představení festivalu opravdu in nebylo. Divadlo Škola dramatického umění z Moskvy přijelo do Nitry s inscenací Opus č. 7, která neměla nic společného s tradičním psychologicko-realistickým divadlem. Zakladatelem souboru je grafik a scénograf Dimitrij Krymov, syn legendárního režiséra moskevského Divadla na Maloj bronnoj Anatolije Efrose. Mimochodem Krymov spolu se svými studenty získal Zlatou trigu – Grand Prix Pražského quadriennale 2007 za expozici ruského pavilonu na téma Náš Čechov, dvacet let po. I v Opusu č. 7 zpočátku dominuje scénografie. Diváci sedí v několika řadách na okraji velkého prázdného jeviště proti velké bílé stěně. Najednou proudy vzduchu z mohutných ventilátorů vytvoří na několika místech v papírové stěně trhliny a studený vichr žene do prostoru – rovnou do tváří diváků – spoustu útržků z novin a fotografií. Sedm mladých mužů a žen útržky sbírá, prohlíží si je a nahlas z nich čte. I my diváci sbíráme papírky z podlahy a prohlížíme si neznámé, anonymní tváře jakoby vytržené ze starých fotografií. Co je to za lidi? Jak skončili? Kam se poděli? Kde je zahrabali? Postavy na scéně se pohybují stále stylizovaněji, vytvářejí z těl zvláštní kompozice, doprostřed se přesunul obrovský stůl na vysokých nohách, hektičnost se zvyšuje, chatrné křivé nohy stolu se lámou, stůl se zřítí. Nakonec se do prostoru dostává obrovská loutka, vysoká dobrých šest sedm metrů, jako by sem zavítala z někdejšího Schumannova Bread and Puppet Theatre. Ta obrovská loutka je žena v černém, rozložitá, s mohutným poprsím, pramatka. U jejích nohou se choulí malý človíček: Dmitrij Šostakovič (hraje ho křehká dívka Anna Siňakinová). Ta mohutná „pramatka“ bude Šostakoviče komandovat a manipulovat, „vychovávat“, šikanovat a ovládat až do konce. Obrovská loutka zřejmě není jenom matka, je to i symbol samotné „matičky Rusi“ a všemocné bolševické strany. Pohybuje se hrozivě za zvuků autentických citátů ze XXIV. sjezdu komunistické strany SSSR, pod jejím přísným dozorem skladatelovi udělují Leninův řád a on ubožáček děkuje servilními frázemi Velké straně a Vládě za takovou čest, až mu nakonec soudruzi připnou velký metál tak rasantně, že mu hrot vyznamenání propíchne hruď a vynoří se ze zad. Státní vyznamenání jako doživotní ponížení! Drobný Šostakovič tu stojí zmrzačený tělesně, duševně i mravně.

    Moji studenti, s nimiž jsem společně připravoval Opus č. 7, jsou nejen autory scény a kostýmů, ale společně jsme „vymýšleli“ a psali i scénář. Ve chvíli, kdy jsme ho považovali za hotový, jsme si řekli stop a začali jsme – opět společně jako rovnocenní partneři – hledat a zkoušet podobu inscenace. Když jsme měli pocit, že už jsme našli, co jsme hledali, řekli jsme opět stop a v poslední fázi tvořivého procesu jsme fixovali definitivní tvar, řekl Krymov na setkání po nitranské repríze. Kolektivní tvorba je mým krédem. Proces hledání mě baví a vzrušuje stejně jako mé bývalé i současné studenty. Chci s nimi být v jednom bazénu, a ne jim z okraje a z vrchu dávat pokyny, co mají dělat. Mají své názory, svou nejistotu, svou fantazii, své úzkosti. Divadlo musí být něco jako závrať. Když jsem byl v New Yorku, bydlel jsem v mrakodrapu v 36. poschodí. V noci jsem se vzbudil, přistoupil k oknu, opřel se čelem o sklo a hleděl rozechvěný úzkostí – neboť trpím závratí – ale zároveň bezstarostně do propasti. Kdyby tam nebylo sklo, propast by mě přitahovala, až by mě nakonec vtáhla a já bych spadl. Divadlo by mělo být podobné: mělo by divákovi poskytnout pohled do propasti, až mu zatrne, ale zároveň aby byl jistý, že nespadne, že mezi ním a obrazem na scéně je bezpečné sklo.

    Zprava i zleva

    Když už připomínám závrať z pohybu nad propastí, měl bych připomenout La Putyku. Ale to už bych v DN opakoval to, co všichni dobře znáte. Rosťa Novák a SKUTR – to je dnes v Čechách zavedená značka, sahající hluboko do slavné minulosti osmi generací loutkářské dynastie Kopeckých. Ani já jsem při jejich skvostných cirkusově-hospodských číslech nemohl nevzpomenout na milovaného Ctibora Turbu (a Borise Hybnera) a jejich pantomimu Alfreda Jarryho, jak u nás v bratislavském Divadle na korze hráli těsně před jeho likvidací zoufalou klauniádu Harakiri; po tom velkém úspěchu měl přijet ještě Ctibor sám – plakáty byly vylepené a divadlo vyprodané – s představením Turba tacet aneb Udělej mu to zprava, ale už to nestihl; druhá část názvu rozběsnila bratislavské úředníky a ministra kultury Válka; nedali se přesvědčit, že v tom představení vůbec nejde o sex a už vůbec ne o „jebání komunistů zprava“. Ale teď už – po čtyřiceti letech – klauni a komedianti v La Putyce létali, skákali, vznášeli se, padali, klouzali se a obraceli do sebe krígly piva beztrestně zprava i zleva a velká hala na Nitranském výstavišti se otřásala smíchem, dupotem, potleskem a nadšenými výkřiky publika. Byl to největší divácký úspěch letošní Divadelní Nitry.

    Soukromá nenávist

    Z Maďarska tentokrát přijelo divadlo s neobvyklým názvem Béla Pintér a soubor. Ten název však není náhodný. Režisér Pintér kolem sebe soustředil skupinu „městských“ profesionálních a „venkovských“ amatérských herců; jeho inscenace čerpaly ze dvou zdrojů: lidového, často rituálního divadla a divadla profesionálního. Už v nejúspěšnějším titulu pinterovců, Rolnické opeře, se v baladickém příběhu spojují lidové mýty o incestu a vraždění neviňátek s folklorní muzikou „promísenou“ hudbou barokních oper. Inscenace, s níž dorazili do Nitry, se jmenuje Špína. Název a „žánrový podtitul“ venkovská telenovela mnohé napovídají. Bezdětní manželé, majitelé rodinné pekárny, adoptují dvě pubertální dívky ze sirotčince: agresivní punkerku a chaotickou Romku. Reakce vesnice a členů ochotnického divadla, kde oba manželé už léta působí a nyní se pokoušejí do souboru integrovat i dvě adoptivní dcery, je podle očekávání nevraživá. A tak se obě děvčata mstí: Romka krade, punkerka svede adoptivního otce a otěhotní; rozbije spořádané manželství svých pěstounů a přidá se k neofašistům. Zoufalý adoptivní otec ji upálí v chlebové peci. Řeknete si: horor! Ale ne, není to horor střižený podle vzoru béčkových filmů. Je to velmi nenápadná a „všední“ inscenace, která strhne „ochotnickou“ autenticitou herců a folklorní sedmihradskou muzikou.

    Na semináři v Nitře pátrali festivaloví znalci po motivu, který Bélu Pintéra přivedl k takovému tématu. Samozřejmě se v debatě ve všech pádech připomínala společenská aktuálnost hry: romská otázka a neofašismus. Béla Pintér neprotestoval, jenom skromně podotknul, že měl ještě jeden, pro něho důležitější motiv: nenávist! Nenávist, kterou vůči němu nemilosrdně demonstrovala jedna herečka souboru, a kterou i on pociťoval vůči ní. Motivací a hlavním tématem zkoušek nebyl v první řadě problém společenský, ale osobní konflikt, který se stával stále nesnesitelnějším. Autor a režisér Pintér doufal, že se vzájemná nevraživost během procesu zkoušení vyventiluje a překoná. Ten boj trval několik týdnů a k řešení nedošlo.

    Oboustranná nenávist režiséra a herečky byla silnější. Béla Pintér se pokusil o divadlo jako soukromou terapii. Nefungovalo to. Jeden maďarský kritik po premiéře napsal: Současná maďarská společnost je opravdu taková jako postava Rózsi. Má pocit, že ji nikdo nemá rád, proto je rozzlobená a zuřivě rozdává napravo a nalevo údery a pseudopravdy.

    Tanečníci a hmyz

    Evropští kritici vybraní časopisem Tanz (bylo jich 29) vyhodnotili belgickou taneční inscenaci Out of Context – For Pina jako nejlepší inscenaci roku. Autor koncepce a realizace tohoto díla Alain Platel ji věnoval in memoriam Pině Bausch, se kterou se znal dvacet let a jejíž tvorba ho výrazně ovlivnila. Na inscenaci je to zřetelně znát. Ansámbl je složený z velmi různorodých osobností. Každá z nich má svůj osobitý projev, individuální pohybové dispozice, specifický humor – ale všichni mají jedno společné – neobyčejný smysl pro kontakt s publikem. To je jedinečné! Festivaloví diváci to v rozlehlém přeplněném hledišti náležitě ocenili obrovským potleskem.

    Z Polska dorazil Teatr Polski z Vroclavi. S velmi volnou až svévolnou adaptací Čechovova Ivanova; prý – jak tvrdil festivalový bulletin – interpretovaného prostřednictvím románu Viktora Pelevina Život hmyzu, který obohacuje Čechovovu přísně evropskou „psychologickou“ analýzu o metafory z literatury a filosofie Dálného východu. Přiznám se, že ten román neznám, takže nemohu posoudit. Z jeviště jsem slyšel jen fragmenty Čechovova textu často přehlušované monotónní hudbou; na zvlněné dřevěné podlaze prudce se zdvihající k horizontu se vratce pohybovali a občas klouzali osamělí muži a ženy; jejich nejčastější komunikací byl rychlý a lhostejný koitus zepředu i zezadu. Vyprahlost a nuda.

    Slovenští reprezentanti

    Na nitranském festivalu se představily tři slovenské soubory. Neměl bych o nich jako divadelník psát, ale jelikož nejsem momentálně nikde v angažmá, snad si to mohu alespoň ve stručnosti dovolit. HOLLYROTH aneb Robert Roth spívá Jana Hollého mrzkosti a pomerkováňa je mimořádnou inscenací Slovenského národního divadla (získala ocenění Nejlepší inscenace sezony). Monolog katolického faráře a básníka Jána Hollého – který psal ještě v bernolákovské slovenštině – sestavený z jeho nešťastné korespondence a završený jeho hrdinským eposem Svätopluk, rapuje tragicky i klaunsky fenomenální Robert Roth v ostrých střizích mezi patosem a ironií a je to opravdu jedinečný zážitek (scénář a režie Rastislav Ballek).

    Mrtvé duše (obrazy nového světa) – režiséra Dušana Vicena a bratislavského souboru SkRAT (v němž účinkuje více herců bývalého divadla STOKA Blahoslava Uhlára) je první nonverbální inscenací tohoto seskupení. Z expresionisticky deformovaných fragmentů „ze života“ opuštěných lidí v několika bytech nekonečného paneláku, ze zoufale banálních, nudných okamžiků osamělého živoření v betonovém labyrintu je poskládáno bezútěšné představení o lidské pustotě. Situace samoty a z ní vyplývajících křečovitých pokusů alespoň o sexuální „sblížení“ se odehrávají simultánně a mechanicky. O to jsou beznadějnější.

    M.H.L. (dokumonodrama) souboru P. A. T. a Štúdia 12 (text, scénický koncept a režie Sláva Daubnerová) získala tento rok cenu Objev sezony. Monodrama o trpkém životě a mimořádném díle první slovenské profesionální divadelní režisérky Magdy Husákové-Lokvencové. Formálně nenápadná a neefektní, ale velmi působivá inscenace autorky, která je zároveň střídmou a empatickou interpretkou tragikomických osudů jedinečné ženy a umělkyně. Jednu z bratislavských repríz jsem navštívil spolu s významným finským divadelníkem, dramaturgem a překladatelem Jukkem Pekkem a přes jazykovou bariéru přesně pochopil smysl inscenace.

    Divadelná Nitra 2010, i když o třetinu kratší, nebyla „out“. Bylo by však škoda, kdyby měla být za rok zkrácena o další třetinu. Ačkoliv dvoudenní mezinárodní divadelní festival – to by už byla světová rarita! Navíc jubilejní! V roce 2011 se bude konat totiž už dvacátý ročník.

    přeložil br

    podrobné zpravodajství „den po dni“ Petra Christova čtěte v oddíle blog DN (Christovova Nitra 1-4)


    Komentáře k článku: In a Out Divadelné Nitry 2010

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,