Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Chlapci pomalu pečení

    Divák se v Dobrých chlapcích setkává s divadelní obdobou toho, čemu se říká myšlenkový experiment. Mentální laborant si řekne: co by se stalo, kdyby…? To znamená, že redukuje proměnné a hermeticky uzavírá abstrahované střípky reality do zkumavky, v níž podléhají vlivu jediné události. Podobně David Jařab ze skutečnosti vyřízl typizované postavy, preparáty, jež umístil do misky s bazénem, a sleduje, jak se vypořádají s kapkou protilátky z pipety nejvyššího pontifika. A nechává je dokonale se zesměšnit, aby ukázal klamnost pocitu moci, jehož největším nepřítelem je nakonec vědomí vlastní viny.

    Inscenace Dobří chlapci diváky nepřekvapuje jen scénografií… FOTO KIVA

    Dotekem tinktury barví se zprvu sebejisté postavy trapností a sebelítostí. Šéf v podání Jiřího Vyorálka je jako skála, a přitom – anebo právě proto – je to on, koho trefí šlak. Jeho protikladem je Biskup, jehož mnohomluvnost a přecitlivělost dovedl Jakub Žáček až k roztomilosti. Sebevědomý Politik díky herecké úspornosti Miloslava Königa odhaluje prázdnotu. Jeho přirozeností je spíše schopnost se adaptovat než převaha. Podnikatele, posledního ze čtveřice mafiánů, interpretuje Ivan Lupták nikoli jako moderního manažera, ale jako přihlouplého chlapce v dospělém těle, který neví, co si počít nejen se svojí profesí, ale ani se svou homosexuální orientací. Postavy možná nemají psychologickou hloubku, ovšem jejich úkol je jiný. Pod vlivem cizorodé látky kápnuté do prostředí se má odhalit směšnost přesvědčení o panství nad sebou i jinými. A to v kulisách svébytné a trochu tajemné Jařabovy poetiky.

    Ta je budována pečlivou prací s rytmem modelujícím bezčasí. Dění na scéně představující privátní lázně se zrychluje do přestřelky replik, aby se zase zpomalilo až v zastavený obraz. Inscenace klape jako unavená filmová promítačka a mění svoji rychlost stejně, jako se vzdouvají vlny v bazénu. Ten je vedle obrovského krucifixu ústředním prvkem scény.

    Humor inscenace těží z klišé, ale to díky línému přelévání času získává zvláštní hédonistickou příchuť. Chlapci si užívají jídla a vína, krás ženského i mužského těla, s radostí se cachtají ve vodě. Nahota a pomalé repetitivní pohyby Johany Matouškové a Petry Bučkové (dvou služek) jen podtrhují toto dusné napětí, jež podobně jako čúrky z bazénu protéká až do hlediště.

    Za tímto blahobytem prosvítá jícen pekla. Proto je v zadní části jeviště průhledná přepážka apodyteria, za níž je patrný kříž i dveře do sauny. Zde se postavy svlékají jako při zpovědi, pokaždé jinak. Tu se zjevují přízraky. A právě tento prostor se zaplní párou, když se brány pekelné vyvalí.

    Jistě, inscenace nevyjadřuje závažný kritický komentář či sociální analýzu. I to může Jařabovi býti přičítáno jako chyba. Ale když si pozorný divák uvědomí, že to byly právě lázně, které ve starověkém Římě plnily roli veřejného prostoru, že se tu uzavíraly obchody a kuly politické pikle a že scénu lze vnímat takto symbolicky, otevírá se přece jen náznak přesahu.

    Postavy uzavřené v bezčasí, potácející se mezi sebevědomím a zoufalstvím, pečené pomalu ve vlastní trapnosti, končí tam, kde začaly. Změna nenastala, přestože se otevřely možnosti k ní. Život se cyklí. A důležitým zjištěním je, že to sledujeme právě v symbolickém prostoru lázní na typech postav trpících iluzí vlastní významnosti. Krize pomine, uzavírá Šéf. Zůstává zjištění, že potřebujeme jeden druhého. Čili že v posledku je v politice i náboženství nejsilnějším instinktem kolektivní pud sebezáchovy. Hodnotám a vinám navzdory. A to platí pro kteroukoliv skupinu účastnící se věcí veřejných. A není tomu tak snad i v umění?

    Hodnocení: 4,5

    Viz také recenzi Josefa Chuchmy Ilustrativní týpci

    Divadlo Na zábradlí, Praha – DJ: Dobří chlapci. Scénář, scéna a režie David Jařab, dramaturgie Petr Štědroň, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 8. června 2018.

    • Autor:
    • Publikováno: 25. června 2018

    Komentáře k článku: Chlapci pomalu pečení

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,