Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Depresivní děti dospěle

    Ve stísněném předsálí Venuše ve Švehlovce začíná akce ještě před samotným představením Martyrium aneb Umění trpět: přítomní jsou vyzváni, aby si do kelímku nalili tolik krvavě vyhlížející tekutiny, kolik sami prožili utrpení. Docela dobrý způsob, jak diváky přimět k tomu, aby se nad otázkou (nejen vlastního) utrpení zamysleli. Obdobný smysl mělo později intermezzo, ve kterém bylo nutné si vybrat svého konkrétního herce – a ten si pak své „příznivce“ odvedl do ústraní, kde je trochu potrápil vyprávěním ústícím do nutnosti podstoupit nepříjemné rozhodování.

    Depresivní děti toužící po penězích ukazují, jak se správně trpí...  FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ

    Depresivní děti toužící po penězích ukazují, jak se správně trpí… FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ

    Z trochu jiné strany je téma utrpení otevřeno pomocí dvou paralelních projekcí ukazujících opravdové sebezraňování a jeho filmové markýrování. Komentář významně dodá, že sice nechceme vidět skutečnou bolest, ale rádi se vzrušujeme sledováním utrpe­ní simulovaného, zpopovatělého. Následuje několik víceméně samostatných scén, které tuto tezi rozvíjejí prostřednictvím volných asociací na příběhy pětice světců. Režisér Jakub Čermák si přitom dává záležet na tom, aby vytvořil dráždivě dekadentní atmosféru, plnou krve, dusné erotiky a nejrůznějších popkulturních odkazů. Nechybí ironie, groteskní vykloubenosti ani příležitostné žerty, tvůrci však nenechávají nikoho na pochybách, že to všechno míní doopravdy.

    To, že se nesnadné téma ohledává bez bezpečných zadních vrátek ironického odstupu, patří k nejsympatičtějším rysům inscenace. Horší je, že celek působí poněkud nesourodě – jakkoli lze rozumět snaze přistoupit ke každému ze světců rozdílně. Začne se v intencích předehry téměř dokumentárním (a záměrně nejednoznačným) porovnáním dvou podob svatého Sebastiána: obyčejný utrápený muž a proti němu zidealizovaný, zerotizovaný obraz pohledného mladíka svůdně probodnutého šípy. Zatímco reálný mučedník odříkává nudné krédo, jeho efektnější alter ego sebevědomě podotkne, že to byl on, kdo dokázal na víru obrátit více lidí. Příběh svatého Alexeje, jenž strávil většinu života nepoznán jako almužník ve své vlastní rodině, je naproti tomu podán jako téměř čapkovsky – a poněkud lacině – psychologizující apokryf, zdůrazňující bolest, kterou světec způsobil svým blízkým. A do toho režisér v roli Marie Egyptské vystřihne sólo, které prostřednictvím efektních obrazů směřuje k trochu samoúčelně položené otázce: jaká síla dokázala v jediný okamžik proměnit nymfomanku v asketickou světici?

    Jednoznačné uznání si naopak zaslouží divadelní stránka. Plynule běžící inscenace nabízí řadu silných obrazů, pětice herců udržuje uměřenou, účinnou stylizaci, která podle potřeby osciluje mezi obřadností a civilní věcností. Dobře patrné to bylo ve vůbec nejvýraznější části večera, připomínající svatou Ágnes (ta byla nahá vláčena starověkým Římem do nevěstince). Barbora Šupová za pomalého blikání stroboskopu shazuje šaty (tento obraz se opakuje stále dokola) a souběžně se ozývají zvuky jakési brutální pornografické scény; herečka úplně civilně mluví o tom, že násilí a ponižování mohou být nepřiznaně vzrušující, a přidává i jednu zcela osobní vzpomínku, čímž motiv napůl ponižujícího a napůl dráždivého obnažení zdvojí. Vzdor jisté mravokárnosti je to výstup, který působí magicky.

    Je skoro škoda, že výstupem Ágnes představení neskončilo. Následuje totiž výše zmíněná mezihra (která v naší skupině vyzněla poněkud rozpačitě) a po ní ilustrativní, zdlouhavý epilog se svatou Praxedou, schraňující krev mučedníků. Vzdor všem výhradám však nelze přehlédnout, že Depresivní děti tentokrát přišly s inscenací opravdu „dospělou“, divadelně dotaženou a velmi netuctovou.

    Depresivní děti touží po penězích: Martyrium aneb Umění trpět. Režie Jakub Čermák, výprava José Alejandro Gonzales, dramaturgie Veronika Musilová Kyriánová. Premiéra 7. června 2016 ve Venuši ve Švehlovce.


    Komentáře k článku: Depresivní děti dospěle

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,