Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Tam, kde včera znamená zítra

Bolek Polívka (dále pro přehlednost jen Bolek), mim, herec, režisér, showman a dnes především principál, neuvádí autorských inscenací mnoho. A tak premiéra jeho nejnovějšího díla Šašek a syn vzbuzovala již od začátku silnou zvědavost.

Vladimír Polívka a Bolek Polívka jako Syn a Šašek FOTO JIŘÍ SALIK SLÁMA

Bolek se v posledních svých opusech jakoby loučí se svými kouzly, se svou šaškovskou korunou a předává ji svým dětem. Před dvěma lety vytvořil inscenaci s dcerou Annou (DNA), nyní přichází s – víceméně – dalším duetem se synem Vladimírem. Jejich první divadelní setkání má navíc známý předobraz v legendárním duetu Bolka s Chantal Poullain, Vladimírovou maminkou, v inscenaci z roku 1984 Šašek a královna. Odvolává se na ni nejen názvem, ale i výtvarným laděním scény a kostýmů a v závěru celou – nejpůsobivější – scénou.

V úvodu – po z reproduktorů znějícím osobním vyznání Bolka coby klauna přemítajícího o smyslu a poslání svého řemesla – sledujeme na trůnu rozvaleného nudícího se starého šaška, nyní osamělého krále (Bolek), kterak rozdává kolem sebe nesmyslné rozkazy a jako král Ubu nechává popravovat své poddané. Ztvárňují je Bolkovi tradiční herečtí-neherečtí partneři, s nimiž se zřejmě cítí na jevišti dobře.

Ne tak – obávám se – divák. Dění se tříští do víceméně předvídatelných, komediantsky nezáživných výstupů s humorem trochu prostoduchým (à la televizní Manéž), jež zachraňuje svým charismatem pouze Bolkova osobnost. Klátivě po jevišti chodí o dvou holích (odkaz na kosu z Šaška a královny) jak děsivá smrtka a řídí celé dění. Posledním z popravovaných je mladý rytíř v brnění (Vladimír Polívka), kterého se však Šašek-král rozhodne převychovat v šaška – svého nástupce. Zbaví jej brnění, zavře do klády, mučí jej a vede s ním dialogy. Dozvídáme se, že jsme se ocitli někdy v polovině 17. století, že Šašek-král je vlastně kat Mydlář, který vede celoživotní disputaci se svým bývalým spolužákem na lékařské fakultě, osobním lékařem Rudolfa II. Jesseniem, jehož musel s dalšími šestadvaceti českými pány popravit. Tento poněkud bizarní konstrukt slouží Bolkovi k rozvíjení filosoficko-existenciálních úvah nad smyslem života, nad sny a představami mládí a jejich tragičností či groteskností v reálném životě a pochybami ve stáří. Teze však rozvíjí trochu neobratně a pomalu (inscenace má s přestávkou asi dvě a půl hodiny). Vše sděluje především slovy, jevištních akcí je poskrovnu a kdysi exkluzivní Bolkovo klaunství zasvitne jen tu a tam v ojedinělých situacích (využití holí a kostýmu coby ptačích/ďábelských křídel).

Až po přestávce se začíná inscenace kloubit v kompaktnější celek. Vladimír získává víc prostoru, Bolek mu přihrává, inspiruje jej, uvádí na trůn. K hereckému partnerství a jiskření ovšem dochází jen pomálu. Nejsilnější je situace, kdy Vladimír nachází masku Královny (skutečná škraboška, již používala Poullain), zakrývá si s ní obličej a parafrázuje některé výstupy z dávné inscenace. Veřejné se zde spojuje s privátním, osobní příběh s nadčasovým. Jako by skutečně Bolek a – skrze škrabošku přítomná – Poullain předávali své žezlo synovi.

Odtud a tudy je, myslím, třeba inscenaci číst. Odtud a tudy ji však důsledně měl vést i Bolek, který je autorem, dramaturgem i režisérem. Mnoho těchto funkcí a povinností však v něm ubíjí to podstatné – klauna. Nevzniká nápady a překvapeními sršící a gagy a komediantskými schopnostmi nabitý dialog, jakými byla proslulá Bolkova dueta s Dášou Bláhovou (Am a Ea), dětským Radkem Balašem (Pépe), s Jiřím Pechou (Poslední leč) či s Chantal Poullain. Bolek je ovšem zkušený komediant a umí (a jistě bude) tvar inscenace měnit a otesávat, až vznikne klauniáda s těmito předobrazy srovnatelná. Zatím je Šašek a syn inscenace s královskou minulostí, šaškovskou budoucností, ale rozpačitou přítomností.

Divadlo Bolka Polívky, Brno – Bolek Polívka: Šašek a syn. Režie Bolek Polívka, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Eva Jiříkovská, hudba David Rotter. Premiéra 25. února 2017.

  • Autor: Vladimír Hulec
  • Publikováno: 20. března 2017

Komentáře k článku: Tam, kde včera znamená zítra

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 10/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 5.–29. 5. 2017

Číslo 10/2017 (16. 5.–29. 5. 2017)

Obsah čísla 10/2017

Slovo ...

Náš dialog, naše...

Byl to Václav Havel, který...

Osobnost měsíce

Martin Finger

jako Walter v inscenaci Homo Faber v...

K věci

Internetová kasička

Na Hithitu byly donedávna aktivní hned...

Názor

Grantová výhybka aneb K...

Pamětníci si možná vzpomenou na...

Glosa

Zašel jsem na kávu

V Brně, do kavárny Spolek, v Orlí,...

Bez pravidel se žít nedá

Podivení Marie Reslové nad...

Kritika

Kdo neskáče není My

Položil bys život za svou vlast? S tou...

Jaj, ty Nevěsty…

Sdružení Masopust uvedlo pět let...

Fraška o revoluci, která se...

Když Národní divadlo uvedlo 1....

Don Juan bez vášně

Co je za boomem uvádění Molièrova...

A nejste vy takový ten...

Don Juan se hraje v pražském Divadle...

Člověk strůjce na cestě

Poslední premiéra v ústeckém...

Tradičně, nebo moderně?

Režisér Tomáš Pilař v rozhovoru ke...

Byla, nebyla… eine kleine...

Petr Bláha jako přepjatý kabaretiér...

Prosím, jen si sáhněte!

Inscenace Prosíme nesahat! je třetím...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 10/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Pavla Vykopalová: Na kurtu i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miřenka Čechová: Prožít...

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a...

Burza

Zahraničí

Obrazem

O tanci i bez něj

Ve foyeru Jihočeského divadla v...

Fagi a divadlo

Expert – splněný sen II

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 10/2017



Obsah,