Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Běloruské divadlo ve Strašnicích i v Minsku

    Vždycky mě fascinuje, když se nějaký čin, provedený víceméně pro potěšení přátel, bez jakýchkoli světodějných ambicí, stane něčím, co inspiruje a ovlivňuje lidské životy ještě po desítkách let. A to i na místech tisíce kilometrů vzdálených. To je i případ Havlovy Žebrácké opery, kterou Andrej Krob uvedl 1. listopadu 1975 se svými kamarády kulisáky v hospodě U Čelikovských v Horních Počernicích. A posléze případ českých bytových divadel.

    René Levínský

    Poprvé jsem byl překvapen, jak intenzivně rezonuje „druhá“ česká divadelní kultura v evropském kontextu, v roce 2006 na festivalu původní dramatiky Neue Stücke aus Europa. Odehrává se každý druhý rok v metropoli Hesenska, ve Wiesbadenu. Poprvé jsem se tu setkal s Nikolajem Chalezinem, dodnes uměleckým šéfem podzemního běloruského Svobodného divadla. Na dotaz, kde jeho soubor v Lukašenkově Bělorusku vystupuje, odpovídal neodolatelně: Zimoj v kvartirach, i lětom v lěsu. My kak – Chramostova.

    V Bělorusku je tedy Česko chápáno a milováno jako nezpochybnitelná velmoc bytového divadla. Není tedy nijak překvapivé, že když už se bývalý běloruský prezidentský kandidát a Lukašenkův vyzývatel Andrej Sannikaŭ rozhodl před dvěma lety napsat ve svém varšavském exilu divadelní hru Západ západu, věnoval ji Andreji Krobovi. Na druhou stranu se ani česká divadelní scéna nechová k té běloruské macešsky, a tak dříve, než byl Západ západu uveden v originále, uskutečnilo se v pražském Strašnickém divadle jeho scénické čtení v režii Ewy Zembok a v překladu Saši Bačkovského a Ondřeje Soukupa. Za účasti autora. Polovinu publika tvořila česká divadelní obec zvědavá na původní hru (napočítal jsem osm divadelních a rozhlasových dramaturgyň a dramaturgů), polovinu zástupci běloruského exilu v čele s téměř kompletní redakcí Rádia Svoboda. Jeden muž se Sannikaŭva začal hned po představení vyptávat, kam zmizely peníze na jeho prezidentskou kampaň, které měl u sebe (podle KGB) v době své smrti jeho mluvčí Aleh Bjabenin – byl nalezen oběšený měsíc před volbami na své dače, podle všeho byl zavražděn KGB, policie však případ vysvětlovala finančními motivy a sebevraždou. Zřejmě jeden z nich, komentoval to později u piva Andrej Sannikaŭ. Poznám je. Můj kamarád, běloruský básník, vymyslel definici lidí z KGB, přesnou, nejpřesnější na světě: potí se jim oči.

    Scénické čtení bylo přijato s ovacemi. Pocity českých divadelníků nejlépe vystihla dramaturgyně Renata Venclová, když mi napsala: Nejzajímavější bylo, jak během produkce můj trochu blahosklonný divácký dojem, že přihlížím bojům, které my už máme vybojované (spisovatel disident versus totalitní moc), vzal ve druhé části hry za své. To když se děj přenesl do našeho svobodného světa, kam hlavní (záporný) hrdina hry tak snadno pronikl, tak rychle se v něm zorientoval a tak účinně pro sebe využil všechny jeho slabosti. Člověk si myslel, že jde do Strašnic hlavně vyjádřit podporu člověku v obtížné situaci a přitom tam dostal zajímavou reflexi toho, v jaké situaci je sám, aniž o tom ví.

    Finanční situace Běloruska je zoufalá a proti Lukašenkovi protestuje celá společnost. A to přes sílící represe. I herci běloruského Svobodného divadla byli během oslavy Dne nezávislosti 25. března zmláceni a zadrženi – Jana Rusakevič utržila traumatické zranění mozku, Světlana Sugako byla zadržena a Sergej Kvačonok byl odsouzen k desetidennímu vězení. Vyjadřuji jim svou solidaritu.


    Komentáře k článku: Běloruské divadlo ve Strašnicích i v Minsku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,