Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Honibrku, ty jsi Káj?

Představení AnderSen začne jako výjev z velkého pimprlového divadla: přes scénu trhavě procházejí účinkující v barvitých kostýmech, klaní se, ozývá se hudba, která odkazuje k charakteristickému zvuku orchestrionu. Pak zazní citát: Pojďme si hrát na lidi, to je vždycky nějaká zábava… a Magdaléna Sidonová začne do mikrofonu chaoticky povídat cosi o třináctých komnatách. Když padne zmínka o Francouzích, vykouknou zpoza zadního výkrytu, pomalovaného optimisticky rozkvetlými tulipány, hlavy figur, u kterých si nemůžeme být tak docela jisti, jsou-li spíš legrační, nebo děsivé.

V inscenaci AnderSen se důsledně míchá groteskní nadsázka s pokleslým vtipkováním i barvotisková naivita s drsností FOTO KIVA

Je to charakteristické: inscenace důsledně míchá groteskní nadsázku s pokleslým vtipkováním, barvotiskovou naivitu s drsností, ale především motivy z Andersenových pohádek s osobními zážitky všech osmi aktérů. Hodně zjednodušeně řečeno, inscenátoři nechávají herce vzpomínat a pak k jejich vyprávění doplňují paralely pohádek i z deníků, ve kterých se Andersen vypisoval z nejrůznějších úzkostí a nejistot. Žádnou idylu však nenabízejí ani pohádky, tím spíš, že si tvůrci vybírali především drsné motivy, které bez příslušného kontextu často vyznívají dosti absurdně.

Začíná se ovšem zlehka, rodinnými fotografiemi (nejroztomilejším a své dospělé verzi nejpodobnějším dítětem byl Petr Čtvrtníček), objeví se záběry Dity Kaplanové jako dětské filmové hvězdy, nechybí ani neumělá maska, vyrobená podle dávné dětské kresby. Některé výjevy jsou téměř přímočaře zábavné, třeba když Čtvrtníček s korunou na hlavě rozevírá „po exhibicionisticku“ plášť na přítomné dámy a pak přihazuje narážky na Královy nové šaty; Miloslav König kontruje historkou, jak se marně pokoušel usušit pomočenou postel fénem. Sympatickou absurditou, naštěstí nijak dále neobjasňovanou, byl i nečekaný příchod Boženy Němcové, která na přítomné pány vrhala vilné pohledy a doprovázela je ještě vilnějším nadzvedáváním sukně. Ano, i my, Češi, máme své pohádkáře, na které můžeme být právem pyšní, říkali jsme si spolu se všemi vlastenci v publiku.

Postupně přibývají temnější tóny, promíchané s rozehrávanými nebo jen převyprávěnými citacemi pohádek. Samozřejmě nemůže chybět proslulý motiv z úvodu Sněhové královny: střípky ďábelského zrcadla způsobují, že lidé kolem sebe vidí jen ošklivost a zlo. V naivních deníkových zápiscích Magdalény Sidonové se pak mezi úvahami, zda ještě stále – nebo už zase – miluje Jirku Donáta, okrajově ozve, že právě vybuchl Černobyl, kombinace vojenského hodnocení, při kterém si Ivan Lupták coby cínový vojáček stále dokola prostřeluje spánek, má pro změnu ráz zpomalené rakvičkárny. Když ale dojde na vzpomínky Anežky Kubátové na úzkost v dětské léčebně a popálenou holčičku, která při zabijačce spadla do hrnce s vařící vodou a zůstala jí „jen jedna hezká tvářička“, moc prostoru pro veselí nezbývá.

Veškeré dění je trochu klaustrofobně uzavřeno do prostoru, ve kterém se rokoková zdobnost skřípavě sráží s doplňky typu umělohmotných zahradních židlí. Stejně logicky a zároveň nepatřičně ale vyhlížejí třeba i dětské boby, na kterých si vyzývavě oděná Sněhová královna odtáhne pryč Káje – poté, co se znuděně a arogantně optala všech přítomných pánů, který z nich to tedy vlastně má být (odtud i citát z titulku). Káj, nebo spíš Jiří Černý, jenž tuto postavu hraje, přitom vypráví asi nejtraumatičtější příběh ze všech, které v průběhu večera zazní: rodiče se o Vánocích nepohodnou, opijí se a servou, vyděšené dítě skončí zavřené v pokoji. Je to jedna z nemnoha pasáží, kdy to vypadá, že inscenace skutečně zabírá pod povrch. Navzdory řadě předvedených krutostí si totiž AnderSen drží ironický nadhled a nesnaží se jít tak docela na krev. A když už, tak prostřednictvím efektního obrazu: během vyprávění o marnivé dívce, kterou její červené střevíčky nutily tančit tak vytrvale, až požádala kata, aby jí usekl obě nohy, vstupuje Jana Plodková bosýma nohama do umyvadla s krvavě červenou barvou. Vypadá to výborně; elegantně smrťácké hrátky, které tatáž parta předvedla v Požitkářích, nejsou ani zdaleka zapomenuty.

Inscenace má však ještě jednu linku, vzpomínky Andersena, plné úzkostí a nejistoty. Nepůsobí sice vždy tak docela ústrojně (zajíců se tu zkrátka občas honí až příliš), připravují však půdu pro závěrečný obraz, výmluvný a současně typicky mikuláškovský: prostor se otevře, objeví se sytými barvami nasvícená konstrukce ve tvaru domu, jemuž uprostřed dominuje lehce našikmený kříž. Na strmých schodech pod ním se ve finále shromáždí všichni účinkující, vyslechnou si vyprávění o Andersenově umírání a společně zazpívají píseň o hvězdě (v logice groteskně pojaté inscenace přitom je, že technici začínají scénu okamžitě rozebírat).

Vědomí smrti, nadosobního řádu a věčnosti je pro tvorbu dánského pohádkáře neodmyslitelné; dobře, že se prosadilo i v AnderSenovi. Zábradlí ve svém novém titulu volně navazuje na Hamlety, v nichž všichni společně napůl žertovně a napůl vážně vymítali traumata své herecké profese. Nyní tedy hrají znovu o sobě a opět to není marné – nikdy však není na škodu připomenout si i trochu vzdálenější obzory.

Divadlo Na zábradlí, Praha – Hans Christian Andersen a kolektiv: AnderSen aneb Fantazie mě přivede do blázince. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Petr Štědroň a Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Miloslav König, light design Jan Jungvirt. Premiéry 2. a 3. června 2017.

  • Autor: Vladimír Mikulka
  • Publikováno: 16. června 2017

Komentáře k článku: Honibrku, ty jsi Káj?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,