Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Modernismus a avantgardismus v Brně L. P. 2017

Vím, že ty dva pojmy v názvu článku jsou nekorektní až nemístné. Dovolil jsem si je užít, protože jsem přesvědčen o tom, že existuje v evropském divadle fenomén, který od konce 19. století neúnavně, bez ohledu na dobové poetiky, styly, slohy, školy trvale vytváří jiné divadlo než to, jež v evropském kontextu od osvíceneckého 18. století představuje činohra.

Je projevem Donutilovy herecké suverenity, že dokáže vyváženě spojit poukaz na dobře známou praxi politiků s rovinou přesahující k zpodobení univerzálního lidského zla. FOTO IVO DVOŘÁK

Zrození tohoto modernistického a avantgardistického fenoménu se datuje 10. prosincem 1896, kdy v pařížském Théâtre de l’Œuvre (Divadlo Dílo) byl inscenován text Alfreda Jarryho Král Ubu. Program brněnského návratu k němu v Divadle Husa na provázku cituje Václava Černého – Jarry si vytvořil proti pozemskému smyslu a řádu… zvláštní popíračskou existenci a zůstal jí naprosto věren. Toto popírání platilo i pro scénický tvar pařížské premiéry. Odmítl dosavadní řád významové výstavby činoherního představení spočívajícího na mimetické bázi, kdy jevištní dění je blízké realitě.

Je notoricky známé, že Král Ubu vznikl v roce 1888 jako loutková hra. To se zřejmě rozhodujícím způsobem promítlo i do Jarryho chápání scénického tvaru už při pařížské premiéře a ustavilo tendenci textem Krále Ubu trvale provokovat k úsilí o jiné než tradiční činoherní divadlo. Neboť loutkové divadlo je metaforické, je přeneseným pojmenováním. Odtud pramení i věčná snaha modernismu a avantgardismu najít při scénování principy a postupy uspořádání, které překonají osudové metonymické určení činohry. Proto se dá považovat Jarry a jeho Král Ubu za předchůdce všech modernistických a avantgardistických divadelních trendů a tendencí, ať už měly a mají jakýkoli název: např. futurismus, dadaismus, surrealismus. Už vzpomenutý program k brněnské inscenaci může rovněž nabídnout stručné shrnutí esenciálního základu Jarryho textu: Ubu králem je nejvlivnější avantgardní hra vůbec.

Král Ubu v Čechách

České divadlo má s tímto fenoménem své zkušenosti. Král Ubu se v listopadu 1928 podílel na formování naší divadelní avantgardy v Osvobozeném divadle a na poetice Jindřicha Honzla překonávající metonymický základ činohry. Pověstné a dnes už skoro legendární metafory Honzlovy „ubuovské“ inscenace – jedna z nejznámějších je poprava protivníků krále Ubu, kdy postavy nahradily hrací karty a jejich odhození drábem „do díry“ symbolizovalo popravu, matka Ubu na normální krámské pokladně sčítala oběti – pomáhaly rozvíjet básnivost inscenace v duchu poetismu. Zároveň ovšem touto metaforičností spojující vzdálené skutečnosti k novému smyslu akcentoval závažná témata v duchu politicky radikálně orientované levicové avantgardy; inscenace satiricky velmi útočně a působivě odsoudila politické násilnictví (Milan Obst).

Podruhé vstoupil Jarryho text do historie českého divadla roku 1964 inscenací Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí s nezapomenutelným Janem Libíčkem v titulní roli. Tato inscenace je – myslím – doposud nedoceněna jako jeden z klíčových momentů vývoje našeho poválečného divadla. Sám Grossman přesně analyzoval, proč tomu tak je. V rámci tehdejšího úsilí o copeauovskou „rénovation“ (obnovu, očistu od ideologičnosti a popisnosti socialistického realismu) činohry uplatněním principů modernistického scénování – Grossman mluví o „reinterpretaci“ Jarryho – byla doba zralá spíše pochopit Kafkovu absurditu obyčejné každodenní banálnosti než Jarryho obludnou monstróznost metaforických „prasečích rypáků“. Přesto však Grossmanova inscenace (opírající se o další díl ubuovského seriálu: Spoutaného Ubu) Jarryho metaforiku a vytvářející „apelativní divadlo“, které donutilo diváka… přijímat představení jako výzvu a otázku… revoltující proti všem formám tehdy konvenčního divadla… nepadla do prázdna (Jan Grossman). V šedesátých letech minulého století nemilosrdně demaskovala zbyrokratizovanou svobodu, která je přísně regulovaným společenským systémem.

Miroslav Donutil a Ivana Hloužková jako prasácký Otec Ubu a prospěchářská Matka Ubu FOTO IVO DVOŘÁK

Revoluce v Brně?

Tyto historické připomínky chtěly ukázat, že uvedení Krále Ubu na jeviště je mimořádnou událostí nebo přinejmenším provokativní výzvou, že Jarryho společenská, metafyzická, estetická negace přesahuje dramaturgickou volbu běžného titulu. Což v tomto případu zesiluje ještě to, že Divadlo Husa na provázku neslo modernistické a avantgardistické tendence i po celou dobu tzv. normalizace, kdy jim věru nebylo přáno, a Vladimír Morávek zejména v době svého působení v královéhradeckém Klicperově divadle měl velký podíl na jejich uskutečňování v polistopadovém údobí po nástupu intertextuality.

Když jsem vstoupil do provázkovského hracího prostoru, zjistil jsem, že jej spolutvoří některé prvky – jako například „jízdní“ sloni na indický způsob – z Morávkovy inscenace Dokonalé štěstí aneb 1789, kterou před časem režíroval v pražském Národním divadle. Ubu v této Morávkově linii pokračuje. Neustále znějící Marseillaisa – její úvodní motiv spíše jen podkresluje scénické dění, zatímco ve zlaté kapličce duněla naplno – odkazuje i v Brně k revoluci jako ústřednímu tématu. Brněnská inscenace se jmenuje Ubu králem: Svoboda!, neboť je vskutku především o svobodě, jež přijde po revoluci. A ta je vším možným, ale rozhodně ne skvělou přítomností a ještě zářivější budoucností. Je to – řečeno s Jarrym – „prasácký“ současný život, v němž se daří nestoudným žvanilům, pokrytcům schopným čehokoli, jen aby dosáhli svých cílů. Jejich činy jsou nehorázné, jejich myšlení a řeči prázdné a dryáčnické, ale pro leckoho i přitažlivé a věrohodné.

Inscenace nepojmenovává konkrétní jevy naší současné politické situace ani styl politiků, kteří se vyznačují těmito rysy. Není ovšem příliš složité a těžké dosadit si někoho na místo krále Ubu; dokonce bych řekl, že inscenace po tom volá a čeští diváci to mistrovsky dovedou. Leč Miroslav Donutil jako král Ubu, jehož hraje v šedivém overalu a později s přehozeným purpurovým pláštěm jako odznakem královské hodnosti, nevytváří postavu, ale demonstruje zmíněné vlastnosti jako výraz toho „prasáckého“ životního postoje. Je občas přitažlivý až uhlazený, aby se však jaksi mimochodem – a trochu unaveně – dopouštěl činů motivovaných jen pudovou žravostí, chtivostí, vilností, neovládanou poživačností. Je projevem Donutilovy herecké suverenity, že dokáže vyváženě spojit poukaz na dobře známou praxi politiků s rovinou přesahující k zpodobení univerzálního lidského zla.

Kolem něho jako středu událostí pak dynamicky víří mnohočetný kolotoč znázorňující svou smyslovou názorností a předmětností chaos doby revoluční i porevoluční. Po celém divadelním prostoru – i mezi diváky – v přízemí a na zvýšených plochách balkonů se zjevují v bizarních kostýmech rozličné postavy, které mluví – později i hojně zpívají – nějak se pohybují, gestikulují, konají různé akce. Je to hromadné a simultánní, mnohočetné dění, z něhož jen občas výrazněji a určitěji vystoupí nějaká postava: Matka Ubu Ivany Hloužkové se svým tvrdým, lhostejným a prospěchářským cynismem či Martin Donutil, jenž se na počátku představení prohlásí za autora inscenace – tedy za Alfreda Jarryho.

Program označuje text scénického tvaru za adaptaci Vladimíra Morávka s použitím dalšího Jarryho textů, takže inscenace má autory dva: jednoho jako postavu Jarryho na jevišti, druhého, který stvořil literární předlohu. Celistvý scénický tvar se tak ocitá na úrovni metafikce. To jest: existuje jako jeden fikční svět, do něhož je o něm vložena výpověď prostředky nejazykového narativu; v této inscenaci především vizuálního a hudebního. Nedokázal jsem postřehnout v celém rozsahu dění smyslu, které se v této rovině odehrávalo. Hromadnost a simultánnost nejrůznějších akcí dovoluje vnímat pouze celek. Obávám se, že tím dokonce obraz světa po revoluci zjednodušuje na poněkud stereotypní kolosální chaos.

Troufám si však i tak tvrdit, že tato brněnská inscenace legendárního textu Alfreda Jarryho je práva jeho mimořádnosti. Vstupuje do dneška zanechávajíc v divácích znepokojivý pocit nejistoty, jíž se vyznačuje. A ukazuje rovněž, kam dospěl v roce 2017 jeden proud modernismu a avantgardismu ve své snaze po jiné činohře.

Martin Donutil jako autor hry (a snad i inscenace) Alfred Jarry FOTO IVO DVOŘÁK

Divadlo Husa na provázku, Brno – Alfred Jarry: Král Ubu: Svoboda!. Překlad Prokop Voskovec. Úprava (s použitím textů Alfreda Jarryho), režie Vladimír Morávek, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Martin Chocholoušek a Martin Ondruš, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Tereza Marečková. Premiéra 24. února 2017.

  • Autor: Jan Císař
  • Publikováno: 20. března 2017

Komentáře k článku: Modernismus a avantgardismus v Brně L. P. 2017

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 10/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 5.–29. 5. 2017

Číslo 10/2017 (16. 5.–29. 5. 2017)

Obsah čísla 10/2017

Slovo ...

Náš dialog, naše...

Byl to Václav Havel, který...

Osobnost měsíce

Martin Finger

jako Walter v inscenaci Homo Faber v...

Dotazník

Eliška Brtnická

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Internetová kasička

Na Hithitu byly donedávna aktivní hned...

Názor

Grantová výhybka aneb K...

Pamětníci si možná vzpomenou na...

Glosa

Zašel jsem na kávu

V Brně, do kavárny Spolek, v Orlí,...

Bez pravidel se žít nedá

Podivení Marie Reslové nad...

Kronika

Jednou větou

Tanec komunikuje a rozšiřuje...

Kritika

Kdo neskáče není My

Položil bys život za svou vlast? S tou...

Jaj, ty Nevěsty…

Sdružení Masopust uvedlo pět let...

Fraška o revoluci, která se...

Když Národní divadlo uvedlo 1....

Don Juan bez vášně

Co je za boomem uvádění Molièrova...

A nejste vy takový ten...

Don Juan se hraje v pražském Divadle...

Člověk strůjce na cestě

Poslední premiéra v ústeckém...

Tradičně, nebo moderně?

Režisér Tomáš Pilař v rozhovoru ke...

Byla, nebyla… eine kleine...

Petr Bláha jako přepjatý kabaretiér...

Prosím, jen si sáhněte!

Inscenace Prosíme nesahat! je třetím...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 10/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Pavla Vykopalová: Na kurtu i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miřenka Čechová: Prožít...

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a...

Kontext

Megapřehlídka narcistů

Úvahy výtvarné – Jarní výstavní...

Vláda věcí tvých…

ÚVAHY TELEVIZNÍ

Cit pro věci, které mají...

Tuto malou vzpomínku na Jirku Ornesta...

Burza

Jubilejní Poděbrady jinak

Herecká asociace informuje

Podoby – Tři mouchy

Stručný obsah příspěvku zde není...

Moravské divadlo Olomouc

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Slovensko intimní i veřejné

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vladislav Trojickij: Herci...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Vyjádření k mediální...

Naše studentka 3. ročníku oboru...

Zemřeli

Zemřeli

André Louis Perinetti (7. 8. 1933...

Výročí

Výročí 1.−15. června

Výročí 1.–15. června △ Hnilička...

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

O tanci i bez něj

Ve foyeru Jihočeského divadla v...

Fagi a divadlo

Expert – splněný sen II

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 10/2017



Obsah,