Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Modernismus a avantgardismus v Brně L. P. 2017

Vím, že ty dva pojmy v názvu článku jsou nekorektní až nemístné. Dovolil jsem si je užít, protože jsem přesvědčen o tom, že existuje v evropském divadle fenomén, který od konce 19. století neúnavně, bez ohledu na dobové poetiky, styly, slohy, školy trvale vytváří jiné divadlo než to, jež v evropském kontextu od osvíceneckého 18. století představuje činohra.

Je projevem Donutilovy herecké suverenity, že dokáže vyváženě spojit poukaz na dobře známou praxi politiků s rovinou přesahující k zpodobení univerzálního lidského zla. FOTO IVO DVOŘÁK

Zrození tohoto modernistického a avantgardistického fenoménu se datuje 10. prosincem 1896, kdy v pařížském Théâtre de l’Œuvre (Divadlo Dílo) byl inscenován text Alfreda Jarryho Král Ubu. Program brněnského návratu k němu v Divadle Husa na provázku cituje Václava Černého – Jarry si vytvořil proti pozemskému smyslu a řádu… zvláštní popíračskou existenci a zůstal jí naprosto věren. Toto popírání platilo i pro scénický tvar pařížské premiéry. Odmítl dosavadní řád významové výstavby činoherního představení spočívajícího na mimetické bázi, kdy jevištní dění je blízké realitě.

Je notoricky známé, že Král Ubu vznikl v roce 1888 jako loutková hra. To se zřejmě rozhodujícím způsobem promítlo i do Jarryho chápání scénického tvaru už při pařížské premiéře a ustavilo tendenci textem Krále Ubu trvale provokovat k úsilí o jiné než tradiční činoherní divadlo. Neboť loutkové divadlo je metaforické, je přeneseným pojmenováním. Odtud pramení i věčná snaha modernismu a avantgardismu najít při scénování principy a postupy uspořádání, které překonají osudové metonymické určení činohry. Proto se dá považovat Jarry a jeho Král Ubu za předchůdce všech modernistických a avantgardistických divadelních trendů a tendencí, ať už měly a mají jakýkoli název: např. futurismus, dadaismus, surrealismus. Už vzpomenutý program k brněnské inscenaci může rovněž nabídnout stručné shrnutí esenciálního základu Jarryho textu: Ubu králem je nejvlivnější avantgardní hra vůbec.

Král Ubu v Čechách

České divadlo má s tímto fenoménem své zkušenosti. Král Ubu se v listopadu 1928 podílel na formování naší divadelní avantgardy v Osvobozeném divadle a na poetice Jindřicha Honzla překonávající metonymický základ činohry. Pověstné a dnes už skoro legendární metafory Honzlovy „ubuovské“ inscenace – jedna z nejznámějších je poprava protivníků krále Ubu, kdy postavy nahradily hrací karty a jejich odhození drábem „do díry“ symbolizovalo popravu, matka Ubu na normální krámské pokladně sčítala oběti – pomáhaly rozvíjet básnivost inscenace v duchu poetismu. Zároveň ovšem touto metaforičností spojující vzdálené skutečnosti k novému smyslu akcentoval závažná témata v duchu politicky radikálně orientované levicové avantgardy; inscenace satiricky velmi útočně a působivě odsoudila politické násilnictví (Milan Obst).

Podruhé vstoupil Jarryho text do historie českého divadla roku 1964 inscenací Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí s nezapomenutelným Janem Libíčkem v titulní roli. Tato inscenace je – myslím – doposud nedoceněna jako jeden z klíčových momentů vývoje našeho poválečného divadla. Sám Grossman přesně analyzoval, proč tomu tak je. V rámci tehdejšího úsilí o copeauovskou „rénovation“ (obnovu, očistu od ideologičnosti a popisnosti socialistického realismu) činohry uplatněním principů modernistického scénování – Grossman mluví o „reinterpretaci“ Jarryho – byla doba zralá spíše pochopit Kafkovu absurditu obyčejné každodenní banálnosti než Jarryho obludnou monstróznost metaforických „prasečích rypáků“. Přesto však Grossmanova inscenace (opírající se o další díl ubuovského seriálu: Spoutaného Ubu) Jarryho metaforiku a vytvářející „apelativní divadlo“, které donutilo diváka… přijímat představení jako výzvu a otázku… revoltující proti všem formám tehdy konvenčního divadla… nepadla do prázdna (Jan Grossman). V šedesátých letech minulého století nemilosrdně demaskovala zbyrokratizovanou svobodu, která je přísně regulovaným společenským systémem.

Miroslav Donutil a Ivana Hloužková jako prasácký Otec Ubu a prospěchářská Matka Ubu FOTO IVO DVOŘÁK

Revoluce v Brně?

Tyto historické připomínky chtěly ukázat, že uvedení Krále Ubu na jeviště je mimořádnou událostí nebo přinejmenším provokativní výzvou, že Jarryho společenská, metafyzická, estetická negace přesahuje dramaturgickou volbu běžného titulu. Což v tomto případu zesiluje ještě to, že Divadlo Husa na provázku neslo modernistické a avantgardistické tendence i po celou dobu tzv. normalizace, kdy jim věru nebylo přáno, a Vladimír Morávek zejména v době svého působení v královéhradeckém Klicperově divadle měl velký podíl na jejich uskutečňování v polistopadovém údobí po nástupu intertextuality.

Když jsem vstoupil do provázkovského hracího prostoru, zjistil jsem, že jej spolutvoří některé prvky – jako například „jízdní“ sloni na indický způsob – z Morávkovy inscenace Dokonalé štěstí aneb 1789, kterou před časem režíroval v pražském Národním divadle. Ubu v této Morávkově linii pokračuje. Neustále znějící Marseillaisa – její úvodní motiv spíše jen podkresluje scénické dění, zatímco ve zlaté kapličce duněla naplno – odkazuje i v Brně k revoluci jako ústřednímu tématu. Brněnská inscenace se jmenuje Ubu králem: Svoboda!, neboť je vskutku především o svobodě, jež přijde po revoluci. A ta je vším možným, ale rozhodně ne skvělou přítomností a ještě zářivější budoucností. Je to – řečeno s Jarrym – „prasácký“ současný život, v němž se daří nestoudným žvanilům, pokrytcům schopným čehokoli, jen aby dosáhli svých cílů. Jejich činy jsou nehorázné, jejich myšlení a řeči prázdné a dryáčnické, ale pro leckoho i přitažlivé a věrohodné.

Inscenace nepojmenovává konkrétní jevy naší současné politické situace ani styl politiků, kteří se vyznačují těmito rysy. Není ovšem příliš složité a těžké dosadit si někoho na místo krále Ubu; dokonce bych řekl, že inscenace po tom volá a čeští diváci to mistrovsky dovedou. Leč Miroslav Donutil jako král Ubu, jehož hraje v šedivém overalu a později s přehozeným purpurovým pláštěm jako odznakem královské hodnosti, nevytváří postavu, ale demonstruje zmíněné vlastnosti jako výraz toho „prasáckého“ životního postoje. Je občas přitažlivý až uhlazený, aby se však jaksi mimochodem – a trochu unaveně – dopouštěl činů motivovaných jen pudovou žravostí, chtivostí, vilností, neovládanou poživačností. Je projevem Donutilovy herecké suverenity, že dokáže vyváženě spojit poukaz na dobře známou praxi politiků s rovinou přesahující k zpodobení univerzálního lidského zla.

Kolem něho jako středu událostí pak dynamicky víří mnohočetný kolotoč znázorňující svou smyslovou názorností a předmětností chaos doby revoluční i porevoluční. Po celém divadelním prostoru – i mezi diváky – v přízemí a na zvýšených plochách balkonů se zjevují v bizarních kostýmech rozličné postavy, které mluví – později i hojně zpívají – nějak se pohybují, gestikulují, konají různé akce. Je to hromadné a simultánní, mnohočetné dění, z něhož jen občas výrazněji a určitěji vystoupí nějaká postava: Matka Ubu Ivany Hloužkové se svým tvrdým, lhostejným a prospěchářským cynismem či Martin Donutil, jenž se na počátku představení prohlásí za autora inscenace – tedy za Alfreda Jarryho.

Program označuje text scénického tvaru za adaptaci Vladimíra Morávka s použitím dalšího Jarryho textů, takže inscenace má autory dva: jednoho jako postavu Jarryho na jevišti, druhého, který stvořil literární předlohu. Celistvý scénický tvar se tak ocitá na úrovni metafikce. To jest: existuje jako jeden fikční svět, do něhož je o něm vložena výpověď prostředky nejazykového narativu; v této inscenaci především vizuálního a hudebního. Nedokázal jsem postřehnout v celém rozsahu dění smyslu, které se v této rovině odehrávalo. Hromadnost a simultánnost nejrůznějších akcí dovoluje vnímat pouze celek. Obávám se, že tím dokonce obraz světa po revoluci zjednodušuje na poněkud stereotypní kolosální chaos.

Troufám si však i tak tvrdit, že tato brněnská inscenace legendárního textu Alfreda Jarryho je práva jeho mimořádnosti. Vstupuje do dneška zanechávajíc v divácích znepokojivý pocit nejistoty, jíž se vyznačuje. A ukazuje rovněž, kam dospěl v roce 2017 jeden proud modernismu a avantgardismu ve své snaze po jiné činohře.

Martin Donutil jako autor hry (a snad i inscenace) Alfred Jarry FOTO IVO DVOŘÁK

Divadlo Husa na provázku, Brno – Alfred Jarry: Král Ubu: Svoboda!. Překlad Prokop Voskovec. Úprava (s použitím textů Alfreda Jarryho), režie Vladimír Morávek, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Martin Chocholoušek a Martin Ondruš, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Tereza Marečková. Premiéra 24. února 2017.

  • Autor: Jan Císař
  • Publikováno: 20. března 2017

Komentáře k článku: Modernismus a avantgardismus v Brně L. P. 2017

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 6/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


21. 3.–3. 4. 2017

Číslo 6/2017 (21. 3.–3. 4. 2017)

Obsah čísla 6/2017

Slovo ...

Téma?

Jako čtenář českých divadelních...

Sukces měsíce

M. Kunze, S. Levay: Rebecca

Národní divadlo moravskoslezské...

Dotazník

Marka Míková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Komedie aneb Zpět do vlídné...

Rada hlavního města Prahy rozhodla,...

Fejeton

Homo ludens aneb Člověk bez...

Po nějaké době se vracím na stránky...

Názor

Manipulace a neznalost Jana...

V úvodním textu DN č. 5 nazvaném O...

Anketa

Kronika

Jednou větou

Muzikál Srdcový král pražského...

Kritika

Faustovo prokletí

Faustovo prokletí Hectora Berlioze je v...

Ideál ženy v zrcadle

Letošní sezona v Městském divadle v...

Činohra v cizí kůži

Mají-li návštěvníci HaDivadla před...

Podzemní proces

V legendárním pražském kině v...

Klasika pro mládež?

Jako třetí díl volné trilogie...

Tam, kde včera znamená...

Bolek Polívka (dále pro přehlednost...

Nečitelná láska paní...

Jen několik měsíců po vydání...

Lidové divadlo podle Martinů

Měl jsem v poslední době štěstí...

Smějící se bestie Tomáš...

Tomáš Dianiška je bůh. Tedy podle...

Modernismus a avantgardismus ...

Když jsem vstoupil do provázkovského...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 6/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Šimon Dominik: Nezačínám...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Je čas uvést věci do pohybu

Rozhovor s novými šéfy činohry a...

Kontext

Akademie v mantinelech...

Poslední únorovou neděli se v Los...

Kulatý stůl Divadelních...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Výstavy – výstavy –...

Národní muzeum informuje

Nejlepší herec nemusí...

Herecká asociace informuje

Podoby: Nevyžádaný dopis...

Píšu ti milá, jaks správně poznala,...

Divadlo Antonína Dvořáka...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Maxim Didenko: Divadlo je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Vladimíre, děkuju

Vladimír Vašut byl taneční kritik a...

Zemřeli

Vladimír Vašut (26. 3. 1931 Dolní...

Výročí

Výročí 1.−15. dubna

Riedlbauch Václav, skladatel (1. 4....

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Prokletí

Osmnáctého února měla ve...

Expert – manifest

Příloha

Události z historie školy

1945 d dekretem prezidenta republiky...

Doctores honoris causa JAMU

Janáčkova akademie múzických umění...

Devět „nej“ brněnské...

Janáčkova akademie múzických umění...

Anketa s výraznými...

1. Jak vzpomínáte na studia, co jste...

Kalendář akcí k oslavám /...

24. března / Divadlo na Orlí...

Moderní vysoká škola s...

Vládním zákonem z 12. září 1947...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 6/2017



Obsah,