Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Modernismus a avantgardismus v Brně L. P. 2017

    Vím, že ty dva pojmy v názvu článku jsou nekorektní až nemístné. Dovolil jsem si je užít, protože jsem přesvědčen o tom, že existuje v evropském divadle fenomén, který od konce 19. století neúnavně, bez ohledu na dobové poetiky, styly, slohy, školy trvale vytváří jiné divadlo než to, jež v evropském kontextu od osvíceneckého 18. století představuje činohra.

    Je projevem Donutilovy herecké suverenity, že dokáže vyváženě spojit poukaz na dobře známou praxi politiků s rovinou přesahující k zpodobení univerzálního lidského zla. FOTO IVO DVOŘÁK

    Zrození tohoto modernistického a avantgardistického fenoménu se datuje 10. prosincem 1896, kdy v pařížském Théâtre de l’Œuvre (Divadlo Dílo) byl inscenován text Alfreda Jarryho Král Ubu. Program brněnského návratu k němu v Divadle Husa na provázku cituje Václava Černého – Jarry si vytvořil proti pozemskému smyslu a řádu… zvláštní popíračskou existenci a zůstal jí naprosto věren. Toto popírání platilo i pro scénický tvar pařížské premiéry. Odmítl dosavadní řád významové výstavby činoherního představení spočívajícího na mimetické bázi, kdy jevištní dění je blízké realitě.

    Je notoricky známé, že Král Ubu vznikl v roce 1888 jako loutková hra. To se zřejmě rozhodujícím způsobem promítlo i do Jarryho chápání scénického tvaru už při pařížské premiéře a ustavilo tendenci textem Krále Ubu trvale provokovat k úsilí o jiné než tradiční činoherní divadlo. Neboť loutkové divadlo je metaforické, je přeneseným pojmenováním. Odtud pramení i věčná snaha modernismu a avantgardismu najít při scénování principy a postupy uspořádání, které překonají osudové metonymické určení činohry. Proto se dá považovat Jarry a jeho Král Ubu za předchůdce všech modernistických a avantgardistických divadelních trendů a tendencí, ať už měly a mají jakýkoli název: např. futurismus, dadaismus, surrealismus. Už vzpomenutý program k brněnské inscenaci může rovněž nabídnout stručné shrnutí esenciálního základu Jarryho textu: Ubu králem je nejvlivnější avantgardní hra vůbec.

    Král Ubu v Čechách

    České divadlo má s tímto fenoménem své zkušenosti. Král Ubu se v listopadu 1928 podílel na formování naší divadelní avantgardy v Osvobozeném divadle a na poetice Jindřicha Honzla překonávající metonymický základ činohry. Pověstné a dnes už skoro legendární metafory Honzlovy „ubuovské“ inscenace – jedna z nejznámějších je poprava protivníků krále Ubu, kdy postavy nahradily hrací karty a jejich odhození drábem „do díry“ symbolizovalo popravu, matka Ubu na normální krámské pokladně sčítala oběti – pomáhaly rozvíjet básnivost inscenace v duchu poetismu. Zároveň ovšem touto metaforičností spojující vzdálené skutečnosti k novému smyslu akcentoval závažná témata v duchu politicky radikálně orientované levicové avantgardy; inscenace satiricky velmi útočně a působivě odsoudila politické násilnictví (Milan Obst).

    Podruhé vstoupil Jarryho text do historie českého divadla roku 1964 inscenací Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí s nezapomenutelným Janem Libíčkem v titulní roli. Tato inscenace je – myslím – doposud nedoceněna jako jeden z klíčových momentů vývoje našeho poválečného divadla. Sám Grossman přesně analyzoval, proč tomu tak je. V rámci tehdejšího úsilí o copeauovskou „rénovation“ (obnovu, očistu od ideologičnosti a popisnosti socialistického realismu) činohry uplatněním principů modernistického scénování – Grossman mluví o „reinterpretaci“ Jarryho – byla doba zralá spíše pochopit Kafkovu absurditu obyčejné každodenní banálnosti než Jarryho obludnou monstróznost metaforických „prasečích rypáků“. Přesto však Grossmanova inscenace (opírající se o další díl ubuovského seriálu: Spoutaného Ubu) Jarryho metaforiku a vytvářející „apelativní divadlo“, které donutilo diváka… přijímat představení jako výzvu a otázku… revoltující proti všem formám tehdy konvenčního divadla… nepadla do prázdna (Jan Grossman). V šedesátých letech minulého století nemilosrdně demaskovala zbyrokratizovanou svobodu, která je přísně regulovaným společenským systémem.

    Miroslav Donutil a Ivana Hloužková jako prasácký Otec Ubu a prospěchářská Matka Ubu FOTO IVO DVOŘÁK

    Revoluce v Brně?

    Tyto historické připomínky chtěly ukázat, že uvedení Krále Ubu na jeviště je mimořádnou událostí nebo přinejmenším provokativní výzvou, že Jarryho společenská, metafyzická, estetická negace přesahuje dramaturgickou volbu běžného titulu. Což v tomto případu zesiluje ještě to, že Divadlo Husa na provázku neslo modernistické a avantgardistické tendence i po celou dobu tzv. normalizace, kdy jim věru nebylo přáno, a Vladimír Morávek zejména v době svého působení v královéhradeckém Klicperově divadle měl velký podíl na jejich uskutečňování v polistopadovém údobí po nástupu intertextuality.

    Když jsem vstoupil do provázkovského hracího prostoru, zjistil jsem, že jej spolutvoří některé prvky – jako například „jízdní“ sloni na indický způsob – z Morávkovy inscenace Dokonalé štěstí aneb 1789, kterou před časem režíroval v pražském Národním divadle. Ubu v této Morávkově linii pokračuje. Neustále znějící Marseillaisa – její úvodní motiv spíše jen podkresluje scénické dění, zatímco ve zlaté kapličce duněla naplno – odkazuje i v Brně k revoluci jako ústřednímu tématu. Brněnská inscenace se jmenuje Ubu králem: Svoboda!, neboť je vskutku především o svobodě, jež přijde po revoluci. A ta je vším možným, ale rozhodně ne skvělou přítomností a ještě zářivější budoucností. Je to – řečeno s Jarrym – „prasácký“ současný život, v němž se daří nestoudným žvanilům, pokrytcům schopným čehokoli, jen aby dosáhli svých cílů. Jejich činy jsou nehorázné, jejich myšlení a řeči prázdné a dryáčnické, ale pro leckoho i přitažlivé a věrohodné.

    Inscenace nepojmenovává konkrétní jevy naší současné politické situace ani styl politiků, kteří se vyznačují těmito rysy. Není ovšem příliš složité a těžké dosadit si někoho na místo krále Ubu; dokonce bych řekl, že inscenace po tom volá a čeští diváci to mistrovsky dovedou. Leč Miroslav Donutil jako král Ubu, jehož hraje v šedivém overalu a později s přehozeným purpurovým pláštěm jako odznakem královské hodnosti, nevytváří postavu, ale demonstruje zmíněné vlastnosti jako výraz toho „prasáckého“ životního postoje. Je občas přitažlivý až uhlazený, aby se však jaksi mimochodem – a trochu unaveně – dopouštěl činů motivovaných jen pudovou žravostí, chtivostí, vilností, neovládanou poživačností. Je projevem Donutilovy herecké suverenity, že dokáže vyváženě spojit poukaz na dobře známou praxi politiků s rovinou přesahující k zpodobení univerzálního lidského zla.

    Kolem něho jako středu událostí pak dynamicky víří mnohočetný kolotoč znázorňující svou smyslovou názorností a předmětností chaos doby revoluční i porevoluční. Po celém divadelním prostoru – i mezi diváky – v přízemí a na zvýšených plochách balkonů se zjevují v bizarních kostýmech rozličné postavy, které mluví – později i hojně zpívají – nějak se pohybují, gestikulují, konají různé akce. Je to hromadné a simultánní, mnohočetné dění, z něhož jen občas výrazněji a určitěji vystoupí nějaká postava: Matka Ubu Ivany Hloužkové se svým tvrdým, lhostejným a prospěchářským cynismem či Martin Donutil, jenž se na počátku představení prohlásí za autora inscenace – tedy za Alfreda Jarryho.

    Program označuje text scénického tvaru za adaptaci Vladimíra Morávka s použitím dalšího Jarryho textů, takže inscenace má autory dva: jednoho jako postavu Jarryho na jevišti, druhého, který stvořil literární předlohu. Celistvý scénický tvar se tak ocitá na úrovni metafikce. To jest: existuje jako jeden fikční svět, do něhož je o něm vložena výpověď prostředky nejazykového narativu; v této inscenaci především vizuálního a hudebního. Nedokázal jsem postřehnout v celém rozsahu dění smyslu, které se v této rovině odehrávalo. Hromadnost a simultánnost nejrůznějších akcí dovoluje vnímat pouze celek. Obávám se, že tím dokonce obraz světa po revoluci zjednodušuje na poněkud stereotypní kolosální chaos.

    Troufám si však i tak tvrdit, že tato brněnská inscenace legendárního textu Alfreda Jarryho je práva jeho mimořádnosti. Vstupuje do dneška zanechávajíc v divácích znepokojivý pocit nejistoty, jíž se vyznačuje. A ukazuje rovněž, kam dospěl v roce 2017 jeden proud modernismu a avantgardismu ve své snaze po jiné činohře.

    Martin Donutil jako autor hry (a snad i inscenace) Alfred Jarry FOTO IVO DVOŘÁK

    Divadlo Husa na provázku, Brno – Alfred Jarry: Král Ubu: Svoboda!. Překlad Prokop Voskovec. Úprava (s použitím textů Alfreda Jarryho), režie Vladimír Morávek, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Martin Chocholoušek a Martin Ondruš, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Tereza Marečková. Premiéra 24. února 2017.


    Komentáře k článku: Modernismus a avantgardismus v Brně L. P. 2017

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,