Nebeský & Peklo & 420PEOPLE
V experimentálním prostoru NoD byla pod názvem Peklo – Dantovské variace uvedena inscenace, v níž své síly spojili režisér Jan Nebeský a jeho stálí spolupracovníci Lucie Trmíková a David Prachař s taneční skupinou 420PEOPLE. Pod choreografií jsou podepsáni Václav Kuneš, Nataša Novotná a tanečníci.
Černošedobílé Peklo vzniklo v Experimentálním prostoru NoD FOTO FABIANA MERTOVÁ
Soubor 420PEOPLE projektu dominuje. Jejich choreografická kompozice navazuje na princip, který použili u předchozího Máje (v režii Davida Prachaře); v romantické poemě hledali dramatickou oporu pro do té doby jim unikající téma. Peklo v této taktice pokračuje, navíc umenšuje určitou – jakkoli velmi kultivovanou – ilustrativnost tance v Máji, a nahrazuje ji svobodnějším metaforickým pohybem. Choreografie je zde značně autonomním celkem, k tématu spíše odkazuje, než je ilustruje. Je ležérní, dává příležitost intuici, výtryskům bizarní imaginace, aniž přestává být ucelenou taneční strukturou. Zdá se, že setkání s režisérem Nebeským, inspirace a vliv této netriviální osobnosti metafyzických úběžníků, s jeho sympatiemi pro tělesnou expresi, bylo zásadní a šťastné.
Hned úvodní scéna tanečníků, reakce na dantovský mix antického podsvětí a středověkého pekla, je metaforou říše stínů, která znamená absenci lidského kontaktu. Situaci vytvářejí tanečníci, sedící apaticky u stolu či stejně netečně pod stolem trčící, občas někomu hrozí, že se tupě sesune či uhodí hlavou o stůl. Jakmile to u jeho souseda probudí ochranný instinkt i pohyb, zasáhne ruka zlé síly; vzájemný dotek, projev soucitu či zájmu není v pekle dovolen. Mechanicky opakované pohyby do sebe zapadají v rytmu perpetua mobile. Černošedobílý vizuál metaforu podporuje, právě tak jako skelné pohledy. Scénograf kusu není uveden, soudím tedy, že si scénu tvůrci naaranžovali sami, a dobře udělali. Je střídmá, a dává divákům hádanky v podobě zeleniny rozházené po jevišti, lana visícího ze stropu či kostry hlavy parohatého kopytníka.
Libreto vytvořila Lucie Trmíková, která též v inscenaci vystupuje. V libretu se mísí představivost ještě středověká – strach z hříchu a hrůza z trestu, z tělesného utrpení a jeho hnusu – s úvahami typu sartrovského, v nichž jsou peklem ti druzí a/nebo je peklo introspektivní projekcí nastěhováno do lidského subjektu, kde se zacyklí jako naprázdno běžící kolo. Toto jsou ovšem pouhé loci communes, nové myšlenky libreto nepřináší. Je také zbytečně mnohomluvné.
Své herecké entrée začíná Trmíková poněkud didaktickým monologem a recituje ho s kolty proklatě nízko. Poté rázně usedne na zmíněný stůl, roztáhne doširoka nohy, ukáže klín v černých punčocháčích a pronese proslulou repliku dantovské pekelné brány: Mnou vchází se do trýznivého města… etc. (Ale, no tak… tato odvaha a tato filozofie už dávno vyvětraly.) 420PEOPLE tyto nešvary přetančí; vzniká však propast mezi aktuálním tanečním jazykem a zastaralými intonačními klišé herečky, těm se nevyhne tu a tam ani David Prachař, jakkoli obecně je to herec uvěřitelný a fyzický.
Tanečním vrcholem je velká scéna apartně dekadentních pekelníků v křiklavě černých parukách a bílých spoďárech, prosvítajících skrze punčocháče, všichni v černých střevících na podpatcích. Pohybují se s lehce opovržlivou nevšímavostí, pod níž číhá vyšinutost. Ta se občas jen lehce vynoří – jako když Nataša Novotná nastupuje asertivně do publika na vysokých podpatcích a tělo jí náhle selže v paralytickém zvrtnutí, noha se podlomí a vypadne ze střevíce; avšak tanečnice si toho všímá stejně málo jako opilec, pohroužený do svých představ. Jindy se tělo tanečníků urve a vrhá neprognostikovatelně a fobicky do kouta, svěšuje se na provaze hlavou dolů, zmítá se ozlomkrk ve spárech nesmlouvavého pod/s-vědomí.
Každý tanečník si tu buduje odvázaný portrét se subtilními podtexty; melancholik Kuneš s nečekanými kamikadze úlety, kreativní ironik Pechar, bloud Alexandr Volný. Nataša Novotná nedostane příležitost k laskavým úsměvům, což jí jde k duhu. Spoďáry a černé paruky nás přivádějí k pojetí pekla jako záležitosti od pasu dolů, silně připomenou kultovní Hell Bent Nigela Charnocka, připomínají ostatně všelicos; celek ale funguje. Škoda jen závěru této scény, kdy tenkou hranu ležérní perzifláže aktéři překročili směrem k lacinému bavičství – všichni začnou prvoplánově trsat. Publikum, vzal ho čert, je v tom ještě podpoří stupidními úsměvy! Ať netrsají, ať, proboha, netrsají! A zejména – ať netrsá… No, to je nakonec jedno.
Text libreta končí vulgaritou a siláckými výlevy. (Ne zcela šťastný pokus o aktualizaci Dantova moralizování?) Není jasné, zda se Bůh jakožto deus otiosus nejenom zbaběle nevzdálil poté, co nás stvořil, ale zda se dokonce neztratil v nějaké latríně. Poslední pohybový obraz však nabízí (Ráj?), kdy polonahá (Beatrice?) Nataša Novotná na rozevřeném a katarticky ozářeném zadním jevišti, cudně si zakrývajíc hruď svazkem zdravé zeleniny, vévodí scéně, která nás, běda, vrací zpět k říši stínů (perpetuu mobile nevztahů z úvodu). Má to být skeptické sdělení tvůrců o nevalných možnostech našeho vykoupení?
Sám prostor NoD jde tanečníkům na ruku. Intimní blízkost diváků, vibrace, hmatové a tepelné vjemy zakládají vztah, v němž jsou zapojeny intenzivněji všechny smysly. Vzájemná zodpovědnost tvůrců a diváků je zde větší. V tomto syrovém a inspirativním prostoru vznikla důležitá inscenace nelehké kariéry 420PEOPLE, kteří se prodírají k současnému vyjádření, inscenace, které nebudou diváci scházet; a další projekt „z planety Melancholie“.
Teatro NoD – J. Nebeský, L. Trmíková, D. Prachař a 420PEOPLE: Peklo – Dantovské variace. Režie Jan Nebeský, scénář Lucie Trmíková, choreografie Václav Kuneš a tanečníci, kostýmy Petra Vlachynská, light design Jan Mlčoch, hudba Jan Šikl. Premiéra 30. září 2014.
Komentáře k článku: Nebeský & Peklo & 420PEOPLE
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
