Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zvěsti z Krytu (No. 22)

    Začnu pojednáním vyprovokovaným obsáhlým článkem v Lidových novinách. Mé trošce do mlýna se nedostalo redakčního požehnání. Mimochodem dnes, tj. 26.2., zasedá ve Větruši v Ústí nad Labem Rada ČRo, ve víře, že tam za nimi nikdo nepřijede. Pro jistotu dokonce začnou o hodinu dříve.

    Český rozhlas, Vinohradská třída Praha. FOTO archiv

    Český rozhlas, Vinohradská třída Praha. FOTO archiv

    Praxe je taková, že si napřed nechají ke stížnosti vypracovat stanovisko vedení rozhlasu, pak tam přilepí svoje, vesměs souhlasně mručící, a to všechno i s původní stížností vylepí na svém webu, viz http://www.rozhlas.cz/rada/stiznosti/. Tentokrát to možná tak nebude, ale uvidíme. Možná uslyšíme, protože záznamy z jejich zasedání jsou také na webu, viz http://www.rozhlas.cz/rada/zvuk. Krom jiného by měli projednávat Otevřený dopis Radě Českého rozhlasu – podnět k prošetření, v němž spolek Slovo o slově žádá prošetření neblahé situace v Českém rozhlase, který postupně přestává plnit svou veřejnoprávní funkci.

    K likvidaci ČRo 6 aneb Evropou obchází strašidlo manažerismu

    Nevěnovaly-li LN pozornost tomuto rozsáhlému materiálu, nedivím se, že ani můj drobný příspěvek, neříkám zrovna zametli pod stůl, ale prostě nezveřejnili. Zveřejním si jej tedy sám:

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Ad LN 18. 1.: Quo vadis televizní zpravodajství

    Existovala kdysi, a není to tak dávno, u přemýšlivých posluchačů Českého rozhlasu značně oblíbena menšinová stanice ČRo6. Už není. Její bývalý ředitel pan Duhan jí, po svém stranicky dohodnutém nástupu do funkce ředitele ČRo vůbec, vlastnoručně zakroutil krkem. Celé této záležitosti nebyla podle mého názoru věnována zasloužená pozornost. Proto jsem s povděkem kvitoval, když Jan Vávra, kdysi ředitel jakési televize, učinil ve svém obsáhlém pojednání k televiznímu zpravodajství i zmínku o problematice tohoto počinu. Nedalo mi to, a dovolil jsem si k jeho vyjádření učinit i svoji poznámku. Žel, nebylo jí popřáno sluchu, nehodila se do tématického krámu deníku. Ale protože jsem se s tím dost mordoval, využiji ji ve svém blogu. Sice jej kromě mne a pana redaktora Hulce, pod nějž to v DN spadá, nikdo nečte, ale co je psáno, to je dáno.

    FOTO archiv

    Z jednání Rady ČRo 2008. FOTO IVANA DVORSKÁ

    Zde onen příspěvek:

    Tohle téma mne už delší dobu svrbí na jazyku. Ale netroufal jsem si, vzhledem k tomu, že občas jsem přizván k účinkování v ČRo a nechtělo se mi riskovat při své mizerné existenci ještě i toto záchranné stéblo. Ale vzhledem k všeobecné likvidaci poezie na rozhlasových vlnách už mi to může být celkem jedno. (Ostatně zákaz rozhlasové práce už jsem si kdysi zažil.)

    V článku Jana Vávry je odstaveček, věnovaný problematice ČR Plus:

    …zdaleka neplní očekávání (čí očekávání? kdokoliv měl s touto stanicí cokoli pracovně společného od jejího vzniku nic neočekával, každému bylo jasné, že jde o její likvidaci – pozn. R.V.). Kromě problematického šíření signálu – bohužel zatím především na středních vlnách – je patrná snaha tvůrců

    A tady si dovoluji vstoupit s názorem, že tvůrci jsou ti poslední, kteří na konečný tvar relace mají nějaký tvůrčí vliv. Od zeleného stolu zadá vedoucí stanice, šéfredaktor, podle pokynů manažera požadavek na výrobu centru výroby, které pro určitou, jakoukoli stanici rozhlasu vyrobí pořad, který mu dodají redaktoři z centra redaktorů nebo co, režisérovi se oznámí, že relace bude tak a tak dlouhá, tj. 29 – 29:20 minut a šmytec. Nebude si k ní vymýšlet žádnou hudbu, ale po čtyřech minutách textu (jakéhokoli) umístí předem vyrobený předěl, na závěr pak žádná hudební dohra, ale předtočená znělka, které se říká end a nesmí se podjíždět. (Však stála pěkné prachy.)

    To by byl tedy hrubý popis nového „tvůrčího postupu“. Tvůrčí činnost zprůmyslověla bez vazby na konkrétní stanici a odcizuje se pomaličku sama sobě. Jednotlivé stanice i při rozdílném žánrovém rozlišení tak získají jednotný rukopis. Pionýři, pionýři, malované děti, nasedají do lodiček, jako šipka letí, letí, letí, letí… Nevím, proč mi vytanula v paměti tato stará píseň sjednocené výchovy jedné generace. Dokud byly stanice samostatné, dostávalo se tvůrcům právě odsud určité zpětné vazby. To přestalo. Žádná hodnocení, žádná tvůrčí konfrontace. Ale dokončím ještě citaci Jana Vávry.

    Jan Vávra, bývalý vedoucí zpravodajství TV Nova. FOTO archiv

    Jan Vávra, bývalý vedoucí zpravodajství TV Nova. FOTO archiv

    Tedy: …je patrná snaha tvůrců udělat i z této stanice takzvané pestré rádio, které střídá různá témata a dlouho se u žádného nezdrží. Přitom má-li rozhlasová stanice uspět, musí být především jasně zacílená a vyhraněná. Zpravodajsko-publicistické rádio BBC 4 není vůbec pestré, zato se aktuálním událostem věnuje do hloubky.

    ČRo 6 byla stanice, která před svou likvidací byla pestrá a šla do hloubky. Co tedy na ní vadilo? A už delší dobu? Nebyl respektován její charakter menšinového rádia. Hlavním kritériem se stala posléze jen sledovanost, kvalita pořadů nebyla rozhodující. Manažeři tedy rozhodli: hlavním cílem této menšinové stanice má být většinová sledovanost. Soudili dle sebe: natvrdlý manažer – tak si ho aspoň představuji – nevydržel sledovat padesátiminutový pořad. Usoudil, že obdobné pocity musí mít i přiblblý posluchač (takový ovšem onu stanici vůbec neposlouchal!), a tak to ricnem na třicítku. Důsledek: aby se téma toho vysílání do ní vešlo, musí se osekat na podstatu, a tedy škrtnout různé zajímavé drobnosti, v důsledku čehož se nejen nevyčerpá téma, ale celek se stane fádnějším, nudnějším. Úžasný důsledek úvah nové producentské (de)generace! A zcela jistě to zvedne poslechovost.

    A domnívám se, že na závadu bylo i ono chození do hloubky. Nemuselo být po chuti vládnoucí garnituře zprava ani zleva. Příliš jí tak mohlo být vidět do karet. Čím méně, tím lépe se vládne. A když už máme obtíže s chlebem, tak ať jej nahradí aspoň ty hry. Stará praktika.

    A tak se menšinová vrstva náročných a inteligentních posluchačů, občanů, stává diskriminovanou.

    Dalo by se psát ještě o mnohém, např. jak se dnes v Plusu zachází s lidmi jako s almarami při stěhování aj., ale to už by přesahovalo rozsah ohlasu.

    cesky-rozhlas-plus-all

    Tady končí moje glosa, vyprovokovaná napůl četbou, napůl vlastní zvídavostí. Dál se raději nepídím, i když pídit by se jistě dalo ještě po mnohém a bylo by to velice zajímavé…

    Já dovolával se svého práva

    Ono vůbec: pídění malého občana je v naší demokratické společnosti sice rovnocenné pídění velkého občana, jen toho sluchu se mu dostává méně. Resp. jen tehdy, hodí-li se svojí pídivou tematikou do krámu těm, kterých se dovolává.

    Já se dovolával svého práva v malé středočeské obci. FOTO archiv

    S lesem za zády a s výhledem na rodnou Vltavu. FOTO archiv

    Já se dovolával svého práva v malé středočeské obci, kde jsme si se ženou po podnikatelském vyhození z bytu za odstupné zakoupili chatrč, jíž se dá hrdě říkat chata, ale hlavně s lesem za zády a s výhledem na rodnou Vltavu a převážně i modrou oblohu. Poněkud jsme přehlédli, že kromě víkendových sousedících chatařů-skoro vilařů, sousedí s námi i nechataři, baráčníci s trvalým bydlištěm. A samozřejmě i s odlišným způsobem života, protože tam nehledají klid a pohodu, ale normálně tam žijí, tj.vyřvávají jako na lesy (krutá ironie v oné bezprostřední blízkosti lesa!), na dálku si navzájem halekají novinky z nákupů a jim na roveň postavené kraviny a jakékoliv naše nároky na realizaci poklidného způsobu existence pokládají za nehorázné. Frekvence jejich aktivit se dá naštěstí vyčíhnout a zakomponovat do denního režimu. Horší je, co nastane, když nový majitel sousedního pozemku zboří chatu, co tam stála a v létě, v době dovolených začne budovat své sídlo – obrovitý jakoby kanadský srub, 8 m vysoký, neurvale pomocí těžké stavební techniky zplanýruje okolní přírodní porost a pár najatých dělníků tam od rána do večera řeže a mlátí až k zbláznění. A do modré oblohy vyhřezne obludné nevkusné snobské monstrum, narušující ráz krajiny a urážející přirozený vkus normálního člověka. A tu se tážete úřadu a zjistíte, že vše je v pořádku, protože nemá-li tam člověk stálé bydliště, nemá žádné právo dovolávat se dodržování nějakých norem hlučnosti, prašnosti, o slušnosti samozřejmě nemluvě. Jako zanedbatelná menšina jste diskriminován, ale v mezích zákona, tedy nediskriminován. Jen nemáte stejné právo, jako onen trvale nahlášený občan, kterému onen bordel nevadí, protože sám si počíná se stejnou bezohledností.

    FOTO archiv

    Cesty se setkávají na společném rozcestí… FOTO archiv

    Cesty se setkávají na společném rozcestí. FOTO archiv

    …z nějž další vedou do udupané životní pouště… FOTO archiv

    Hotel se skládá ze 3 budov - hlavní budovy s ​​restaurací a novými pokoji s vlastním sociálním zařízením, TV a dvou ubytovacích budov – chata Roubenka a chata Diana s vlastní kuchyní, jídelnou, společenskou místností s krbem, televizorem a DVD. Hotelové pokoje vám poskytnou potřebný komfort k načerpání nových sil, potřebných k procházkám krásnou přírodou. FOTO archiv

    …většinově zplanýrované v demokratickou saharu (Původní popiska k foto: Chata Roubenka a chata Diana s vlastní kuchyní, jídelnou, společenskou místností s krbem, televizorem a DVD. Budovy vám poskytnou potřebný komfort k načerpání nových sil, potřebných k procházkám krásnou přírodou…). FOTO archiv

    A ocitáme se ve stejné situaci jako manažersky zlikvidovaná rozhlasová stanice ČRo 6. Je tu další skupina diskriminovaných občanů – lidé, kteří si po pracovním koloběhu chtějí někde v ústraní městského hluku psychicky odpočinout, vyčistit hlavu a nabrat i nových fyzických sil. A snad i chuti do života. Tak to už tu máme kromě homosexuálů, Romů, bezdomovců a posluchačů bývalé Šestky ČRo i „chataře“. Cesty se setkávají na společném rozcestí, z nějž další vedou do udupané životní pouště, většinově zplanýrované v demokratickou saharu.

    Sepsal jsem místnímu panu starostovi, který vzbudil kdysi mé sympatie tím, že v odpověď na mého nezávislého principála připojil nezávislého starostu, delší pojednání o svobodě a spol. Odpovědí mi bylo mlčení mrtvého brouka. Do písku vytekl i dotaz stran stavebního povolení a případném omezení toho bezohledného počínání vyhláškou Úřadu. Bože, jak tento princip tak dobře znám z dob bolševika!

    A ocitáme se ve stejné situaci jako manažersky zlikvidovaná rozhlasová stanice ČRo 6. FOTO archiv

    Bože, jak tento princip tak dobře znám z dob bolševika! FOTO archiv

    Onehdy jsme vedli s jedním mým známým debatu, v níž mi naservíroval obměnu onoho omšelého údajně Churchillova vyjádření, že pokud jde o demokracii, nic lepšího lidé nevymysleli, jen termín „demokracie“ nahradil termínem „kapitalismus“. Mlčel jsem. Až druhého dne, když jsem o tom uvažoval, zkompletoval jsem si to dodatkem: jenže jej realizují pěkní hajzlíci. A jsme u kardinála Vlka (jak dávám zaznít i v naší krytové ferlinghettiádě): největší chybou komunismu bylo přesvědčení, že člověk je dobrý. A patrně je tomu tak i s tím kapitalismem, dodávám já, tentokráte bez neslušného výraziva. Ale že by se našlo!

    I poslali k nám mladou umělkyni

    Vasinka-orfeus-logo

    Když už jsem dnes v zajetí menšinového tématu:

    I poslali k nám DN v dobré vůli mladou umělkyni, aby se šla podívat, co děláme. A jak. A kde. Slavnou spisovatelku Kateřinu Tučkovou. Chuděra malá. Nic netušíc, vesele poskočila. Navíc je to krajanka, shodou okolností jsem začínal svá gymnaziální studia na stejném brněnském gymnáziu. V Kuřimi, kde nějaký čas žila, jsem, když ještě nežila, coby přivydělávající si brigádník rozvážel brambory. A mám tam i vzdálené příbuzné. A v Řečkovicích jsme měli za sousedy Němce, o jejichž odsunu dívčina napsala román. Ale to je všechno, co je nám společné.

    Už cestou po schodech do našeho Krytu se bála, že tam budou krysy a pavouci. Pak ji přivítala selka a mužíček s falešným plnovousem. (Ani v průběhu včera jí nedošlo, spisovatelce jedné a studentce dějin umění(!!!), že jsou to postavy ze hry, v níž o něco později vystupovali.) A prášilo se tam. Její přítelkyně, divadelní vědkyně, dostala astmatický záchvat. Smola, normálně tam máme poněkud vlhko.

    Ferlinghettiáda: Původní hříčka L. Ferlinghettiho (Čekárna) rozšířená o jeho pražské rozhovory koncem r. 1990, zásadně obohacená virtuálními postavami (fanatický recitátor, Ginsberg, kterého bolí zuby, záhadná osoba, podobající se Václavu Havlovi, roznašečka vody na umývání od krve aj.), funkčně zahrnující i provokativní Ferlinghettiho erotickou, skoro sprostou poezii. Peprezentuje obraz současného světa v jeho asociálnosti, krutosti, názorové rozpolcenosti, vše se smyslem pro humor, pracující s groteskní nadsázkou; staré Krytové divadlo v novém složení. V režii R. Vašinky hrají J. Čemusová, I. Hýsková, M. Rotter, M. Součková, J. Šourek, J. Vaculík, R. Vašinka, L. Vašinková a P. Veselý. FOTO archiv Divadla Orfeus

    Ferlinghettiáda: Původní hříčka L. Ferlinghettiho (Čekárna) rozšířená o jeho pražské rozhovory koncem r. 1990, zásadně obohacená virtuálními postavami (fanatický recitátor, Ginsberg, kterého bolí zuby, záhadná osoba, podobající se Václavu Havlovi, roznašečka vody na umývání od krve aj.), funkčně zahrnující i provokativní Ferlinghettiho erotickou, skoro sprostou poezii. Peprezentuje obraz současného světa v jeho asociálnosti, krutosti, názorové rozpolcenosti, vše se smyslem pro humor, pracující s groteskní nadsázkou; staré Krytové divadlo v novém složení. V režii R. Vašinky hrají J. Čemusová, I. Hýsková, M. Rotter, M. Součková, J. Šourek, J. Vaculík, R. Vašinka, L. Vašinková a P. Veselý. FOTO archiv Divadla Orfeus

    Pak už to šlo jedno za druhým: židle byla rozvrzaná, prostředí obskurní, představení bylo jarmareční (někde asi slyšela, že jsem za bolševika hrával na Střeláku na Divadelních poutích), ochotníci křísili dinosaura, vybíralo se do ošatky (! – a to prožila mládí i na venkově!!!), a ne do klobouku (už někdo viděl někoho, kdo nosí na hlavě ošatku?), prostě všechno to, kvůli čemu k nám diváci chodí, povýšeně, nebojím se říci, poplivala. Naše estetika, a ta u nás existuje, jí, která se našprtala estetiku na filosofické fakultě, nebyla nejen připuštěna, povšimnuta, natož pochopena, a náš odpor proti odlidštěné civilizaci, v níž lidé přestávají být lidmi, prostě nevzala na vědomí. Neb si dovolujeme být solitéry, jsme za blbce. Další menšinou. Vzal to čert. Jen mi přišlo líto, že veškeren náš půvab chudoby byl takto bezcitně zpranýřován v oficiální tiskovině. Moje případná odpověď, pravda, připuštěna byla, ale jen v internetovém vydání DN, vylučujícím přímou konfrontaci.

    Má-li kdo zájem – ale moje blogy nikdo nečte, kromě pánů Hulce a Petra Pavlovského – máte možnost přečíst si všechno v plném znění na stránkách Krytového divadla Orfeus: www.orfeus.cz, tam si nabrnkněte Repertoár a v něm Ferlinghettiádu a její ohlasy.

    Uf! Končím zcela vyčerpán. Ale ve vší úctě.

    Radim Vašinka, nezávislý principál Krytového divadla Orfeus

    Kateřina Tučková. FOTO ROBERT HÉDERVÁRI

    Kateřina Tučková. FOTO ROBERT HÉDERVÁRI

    P. S.: Fakt je, že neměla k dispozici program. Kdyby za mnou přišla, jeden bych ještě někde vyštrachal. Tak jí ho posílám dodatečně přes redakci, jistě znáte její emajl, mohu-li prosit. A kdyby bylo možné, otiskněte i spisovatelčin portrét, nejlíp ten s džínovou bundičkou. vr

    ///

    Pozn. red.: Text Kateřiny Tučkové najdete na str. 2 Divadelních novin č. 3/2014 v rubrice Inspirace divadlem pod názvem Krytový krvák


    Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 22)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,