Divadelní noviny > Blogy

Zvěsti z Krytu (No. 20/1)

Odvážné, možná až příliš…, napsal jste mi posledně, pane redaktore, ať už jste nebo nejste odešlý, jako odpověď na můj bouřlivácky naladěný blog Zvěsti z Krytu (No. 18/2), když jsem laicky, podle svého, sepsal inventuru svých pocitů, které se mi pravidelně dostavovaly při sledování obludného seriálu o údajném gymplu s (r)učením omezeným, byť výstižnější název by byl spíše s bučením neomezeným.

Myslím, že kritika by měla seriálům věnovat zásadně větší pozornost, rozebírat je, hodnotit je, probírat jejich dramaturgii, režii, dobré a špatné výkony. Stává-li se stokrát opakovaná lež pravdou, proč by se pravdou nemohla stát stokrát opakovaná pravda? Myslím, že věnovat jim kritickou pozornost by bylo z hlediska slibně se rozvíjející kulturní podúrovně tohoto národa daleko důležitější než rozebírat tu či onu inscenaci J. A. Pitínského. To, narozdíl od onoho seriálu, zajímá mnohem míň lidí.

Možná coby kritik bych volil diplomatičtější slova, ale já nejsem kritik, psal jsem to jako sebeobranu, jako občan denně po večerech odměňovaný zábavní pakulturou jen proto, aby se někdo napakoval. Tím nemyslím robotické (robotycké? teď nevím) herectvo, ale ty, kteří jím takto nevkusně manipulují. A není úniku. Říkají mi: Televize se dá vypnout. Dá, jistě, to já vím. Ale proč musí mít takový obsah, abych ji musel vypínat? A i kdybych tak učinil: nejde mi ani tak o sebe, jako o ten příšerný dosah, který mají tito zabijáci vkusu, tvůrci pokrouceného obrazu člověka, na masy národa, s nímž jsem nucen sdílet tento zemský ráj na pohled, jak praví v jedné jímavé staré písni, jejíž obsah je dnes pustou lží, jeden nebohý slepý houslista.

Nemohu odolat, musím ocitovat odstaveček z pojednání Jaromíra Johna (pro blbce: jsou i jiní Johnové, než Radci), s šokujícím datem 1918, který ve svých Stavitelích dómů píše v ještě širších souvislostech:

… Jsou kněží Bálovi, mistři jatečních kultur duchovních, obchodníci zásadami, zruční praktikové, kupci veřejné morálky, mamonáři a uchvatitelé moci, vepři českého stáda. Pro ně bude království svobody zemí zaslíbenou a budou tam pravé divy činiti, perly sviním předhazujíce. Mrskal je pastýř z chrámu národa, frejíře nečisté rad autonomních, volební šašky a pleticháře, miláčky lidu pro tlustý vtip, tyto hrobaře pokroku a osvěty, akcí školských, uměleckých, zavilé nepřátele obecních knihoven, vydržovatele zvědů a kanálních novin, korupčníky, stavitele koryt. Se zástěrou nastavenou čekají pád kouzelné hřivny, aby ze statku vznešeného vytvořili absurdnost, karikaturu, věc užitkovou, obchod, stánek zlatého telete, koryto naplněné tučnými pomejemi. Čekají netrpělivě, vykrmeni paradoxem válečným, posíleni nesmírnými zisky, povzbuzeni chvílí nemorální, drzí a bezohlední, nabití potencí, konexemi, vlivem a mocí. Rozpoutávají se rvačky mezi nimi, budou se mlátil měšci a opasky nabitými, strkat se, stoupat všemi čtyřmi do koryt, kousajíce, chrochtajíce, úzkostně ječíce. Mobilizují vojsko své: korteše, hospody, žurnály; budou na odpůrce své – ó, blahá paměti předválečná! – plivat na ulici, navozí fůry hnoje do svých redakcí, budou se práskat býkovci, ve schůzích rozhrnovat šosy a ukazovat opozici zadní část těla.

Teprve když si vždycky přečtu těchto pár řádků, tak se zklidním, u vědomí, že opravdu není nic nového pod sluncem, a jinak že nebude, a při životní filosofii zisku, kombinovaného s úchylným pojetím svobody, k níž jsme manipulování, ani jinak být nemůže. A zase si zacituji, abych prokázal oprávněnost svého názoru, i když jsou i mnozí odborníci, kteří to popírají, byť životní praxe popírá zase jejich mínění.

… Když jde člověk do kina, sám se rozhodne, jestli chce vidět ten nebo onen film. Chce se oddat nějakému snu. A když film skončí, jde zase domů, do skutečného života.

S televizí je to jinak. Televize oslovuje publikum, které je bezbranné a někdy si její přítomnost ani neuvědomuje. Předává svoje banální pořady a falešné hodnoty lidem jež před zapnutým televizorem telefonuji hádají se nebo mlčky jedí. Nebo usnou — to považuji za nejlepší.

Všudypřítomnost televize, téměř výlučně určované komerčními zájmy, je nebezpečím pro generaci, která televizi s velikou ochotou přenechává myšlení a výchovu dětí. Kdybych ve filmu Ginger a Fred brojil jen proti tomu, udělal bych stejnou chybu jako kritizované médium, protože by se vytratila zábava. Lidé věří v televizi. Berou ji jako přítele, který k nim mluví v jejich domovech, který jim dělá společnost u stolu i v loži.

Televize získala takovou moc, že mnozí lidé, sotva přijdou domů, zapnou nejdřív televizor a pak si teprve sundají kabát. Mnozí večer před televizí usínají a televize pak běží dál a mluví sama se sebou, dokud program neskončí a pokoj nezaplaví blikavé světélkování. Televize umožňuje lidem, že se spolu nemusí bavit. Osvobozuje je od přemýšlení, od vnitřního rozhovoru. Zmocňuje se i jejich snů. Každý může v noci vystupovat v nějaké show a vyhrát ledničku.

Lidé se odcizují nejen těm, kdo jim jsou nablízku, ale i sami sobě. Myslím, že si to nenamlouvám, když mám pocit, že mladí lidé se hůře vyjadřují, než tornu bylo před zavedením televize.

Videokazeta je něco mezi. Považuji za výhodu, že si člověk může uchovat film, který má rád – stejně jako knihu nebo desku: Před malou obrazovkou doma si pak může do jisté míry vyvolat atmosféru kina. S tím souhlasím, pokud se zhasne světlo a nejí se při tom. Ještě snad brambůrky, pro mě za mě.

Charlotte Chandlerová: Já, Fellini (vyšlo v Praze v r. 1994!)

 

Tím končím s televizí , soukromá – nesoukromá, vsjo ravnó.

A nehodlám brát na vědomí, že si mám to dobré, kterého by se někdy člověku mohlo dostat v půlnočním vysílání, nahrát a potom pustit místo těch večerních průjmů. Proč bych si měl takto nátlakově zvyšovat účet za odběr elektřiny?

/Pokračování 28. 12./

• Autor: Radim Vašinka
• Publikováno: 27. prosince 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 20/1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ