Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ztraceni ve sloupoví

    Motto inscenace opery Giuseppa Verdiho Don Carlos v Národním divadle v Brně je dobré číst jako název abstraktního obrazu, který napoví, jak se na něj dívat: Je důležitější, jak člověk osud přijímá, než to, jaký ten osud je. A zvážit ještě slova režiséra Martina Glasera pro ČT24: Postavy opery obětují osobní štěstí společnosti. Něco dnes nevídaného, neslýchaného. Smiřujeme se s tím, že i lidé vysoce postavení rezignují na to, že společenská role a povinnost, kterou na sebe vzali, má nějaké atributy.

    Filip II. (Federico Sacchi) bezradně pohlíží na svou choť Alžbětu (Linda Ballová) a klečící Eboli (Veronika Hajnová-Fialová) v jedné sestavě neustále se proměňujících segmentů se sloupy FOTO PETR NEUBERT

    Uvážlivý režisér využije z operní partitury to, co potřebuje pro tvorbu vlastního díla, vlastního podstatného sdělení. Neuvážlivý nic takového v díle najít neumí, a tak popisně vykresluje scénické poznámky a kopíruje nápady svých předchůdců. Nebo ani nechce hledat a na jeviště přivede třeba lední medvědy a sviště nebo mloky se svítícíma očima, hlavně aby to bylo efektní a aby případně byla legrace. Martin Glaser patří k těm uvážlivým, s ambicí stvořit inscenaci s výše uvedeným poselstvím.

    Zralý Giuseppe Verdi psal a posléze měnil partituru Dona Carlose nezvykle dlouho, precizně to v programu popsala Patricie Částková. Dospěl k pětiaktové skoro čtyřhodinové verzi v italštině a právě tu v Brně hrají. I s obvykle škrtaným prologem, v němž se Carlos s Alžbětou do sebe zamilují, ale ona se musí kvůli zpečetění právě uzavřeného míru vdát za jeho otce, španělského krále a uzurpátora velké části Evropy Filipa II. Sebeobětování vlastního štěstí ve prospěch společnosti se rozvíjí do komplikovaného příběhu lásky, morálky a cti, který Glaserovi nabídl možnost apelovat na vyšší principy mravní v dnešní prolhané společnosti. Ovšem musel přehodnotit Verdiho pojetí Filipa jako krutého vládce a Carlose coby oběť intrik. Musel Verdiho romanticky přímočarý pohled na společenské dění relativizovat našimi zkušenostmi. Glaser se pokoušel to podstatné vydolovat strohým minimalistickým jednáním postav v abstraktním prostředí monumentální sloupové architektury, většinou v černobílém pološeru neustále se proměňující hmoty, z jejíž gravitace nelze uniknout. Proč se potom v jedné z klíčových scén Carlos postaví proti svému otci za týrané Flandry na jen prázdném vzdušném jevišti? Proč zrovna tady dění pocitově sestoupilo z dramatických hor do přívětivé roviny? Působivost scénického řešení také oslabují dlouhé proměny při zavřené oponě, k čemu pak jsou současné technologie?

    K minimalistickému abstraktnímu projevu vedl Glaser i pěvce, jen kdyby se jednání postav oprostilo od dávných operních postojů, gest a výtvarných seskupení. Možná Glaserovi přišly ony archaismy adekvátní vůči monumentalitě Verdiho hudby. Jenže inscenaci to potápí do operního tradicionalismu a znejasňuje deklarovanou aktuální výpověď. Výrazové, to jest především herecké, prostředky se nedají odvodit z inscenační verdiovské tradice tak přímočaře, jak Glaser činí. Včetně v zásadě historizujících kostýmů, pravda navržených s uměřenou zdobností a barevností a napovídajících dramatické charaktery svých postav. Stejný dojem jsem měl z Glaserovy vůbec první operní inscenace Verdiho Otella v Českých Budějovicích (2009). Je mi sympatická jeho obava z brutálních aktualizací, je dobře, že se z problému nevylhává medvědy a svišti, jenže příliš rezignuje na účelové formování jevištního dění svými vlastními významotvornými prostředky.

    Přesto se Glaserovi podařilo do středu dění postavit Filipa II. a upozadit titulního Carlose mezi ty, kteří se bouří proti tyranii. Glasera víc než oni a jejich revolta zajímá král a jeho zodpovědnost za chod světa – prostě už víme, že revoluce nevedou k dobrým výsledkům, to podstatné pro lidstvo se děje méně okázale v běžném životě a v nás samých. Federico Sacchi se jako Filip II. důsledně vyhnul gestům a pohybům, natož aby popisně vyhrával situace a vztahy. Žádný tyran, naopak vládce trápený vším a všemi kolem sebe a především vlastními pocity a pochybnostmi. A nedostatkem lásky. Sacchi to vyjadřoval jen sonorním hlasem, pokorným postojem a často k zemi upřenými pohledy. Ve scéně s Velkým inkvizitorem vizuálně i hlasově hřmotného Ondreje Mráze je Sacchiho projev nejnápadnější, vůči hrubiánské katolické moci hřímající shůry jevištní konstrukce jedná vlastně moudře. Vůbec ta situace nemohla nepřipomenout násilné přerušení představení Naše násilí, vaše násilí samozvanými majiteli té jediné církevní pravdy, které skončilo u soudu. Postavu Rodriga Glaser koncipoval podobně jako Filipa, Jiří Brückler v ní udržel uměřený projev pěvecky a promyšleným jednáním. Dramatické střety však volaly po naléhavějším abstraktně symbolickém řešení, než byl návrat k operním pózám a gestům. Osudovou noční schůzku žárlivé Eboli s Carlosem za asistence Rodriga v pohybujícím se labyrintu sloupů poškodil naivně realistický projev všech tří aktérů – snažili se v polotmě neupadnout. A to Veronika Hajnová-Fialová vášnivou intrikánku Eboli výtečně zazpívala i decentně zahrála, stejně tak Linda Ballová Alžbětu a Luciano Mastro Carlose. Do skvělého obsazení nepatřil Zdeněk Nečas, byť v roličce Královského herolda – dokonalost se pozná v detailech!

    V orchestru zase předehru a první část opery poničily chyby lesního rohu a občas ne úplně přesné nástupy. V brněnských poměrech bych nečekal ani pár drobných nesouladů mezi orchestrem a sborem, jinak jako obvykle parádně sezpívaným. Dirigent Jaroslav Kyzlink střídal skvěle vystavěná místa s na můj vkus poněkud nudnějšími pasážemi. Ale kde jinde než v Brně by si měli troufnout na Verdiho veledílo? Výsledek je samozřejmě uznání hodný, jen by dobré ambiciózní úmysly potřebovaly dotáhnout v koncepci i v konkrétním provedení.

    Národní divadlo Brno – Giuseppe Verdi: Don Carlos. Opera o pěti dějstvích, italská verze z roku 1886, libreto Joseph Méry a Camille du Locle. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, světelný design Martin Špetlík, sbormistr Pavel Koňárek, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra v Janáčkově divadle 2. února 2019.


    Komentáře k článku: Ztraceni ve sloupoví

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,