Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ztracena ve snu – Isabelle Adjani hledá v divadle svou hereckou identitu

    Po osmi letech se francouzská kultovní herečka Isabelle Adjani vrátila v Paříži na divadelní jeviště. Ve inscenaci hry Kinship soudobé americké autorky Carey Perloff hraje stárnoucí šéfredaktorku, jež se bláznivě zamiluje do novinářského eléva.

    Isabelle Adjani

    V roce 2010 během předávání filmových cen César FOTO PATRICK KOVARIK

    Výběr hry nebyl pro herečku snadný. Již v dubnovém rozhovoru pro list Le Figaro ovšem vysvětlila, že tentokrát našla hru, která za to stojí. Týden před premiérou v interview pro večerník Le Monde vysvětlila, že hra nebyla nikdy hrána, dokonce ani v Anglii a Spojených státech.

    Od téhož listu se jí za měsíc dostalo sdělení, že si prostě – vybrala špatně. Isabelle Adjani se v její kariéře stává často, že si špatně vybere. Kinship je jednou z takových voleb, napsala Brigitte Salinová v recenzi nazvané Isabelle Adjani ztracená ve svém snu o Phèdře. Podle kritičky snad nikdo ani neočekával, že text a režie budou tak blízko plochosti encefalogramu. Jako by snad herečka, nad níž dosud většinou všichni trnou v němém úžasu pro její jedinečnost, v přesné linii svatých monster, jež zosobňují legendu a přinášejí vzpomínky osvětlující paměť divadla, nebyla snad ani svéprávná.

    Herecké výměny a manýry

    Americká dramatička Carey Perloff napsala hru Kinship (Příbuznost) jako tragédii pozdní lásky mezi šéfredaktorkou lokálních amerických novin a mladým reportérem. Na scéně je postav málo: Ona (Isabelle Adjani) a On (Niels Schneider). Pak je tu ještě Matka (Vittoria Scognamigli).

    Premiéru měla mít inscenace v Théâtre de Paris již v polovině října. Byla však odložena, a to hned natřikrát. A změnilo se téměř všechno: režisér, herci i scénografie. Julien Collet Vlaneck předal režisérskou taktovku Dominique Borg, profesí scénografce, jež se významnou měrou podílela na úspěchu Adjani ve filmu Camille Claudel (režie Bruno Nuytten, 1988), pro který zhotovila kostýmy. Tato inscenace se pro ni stala první významnou režisérskou zkušeností.

    Scénografie byla svěřena samotné Adjani a jejímu synovi Barnabé Nuyttenovi, videoprojekcí se ujal Olivier Roset. A na poslední chvíli to nevydržela – po dlouhém (a jistě velmi náročném) letním zkoušení – ani španělská herečka Carmen Maur, již v roli matky nahradila Italka Vittoria Scognamigli. (Mimochodem, právě Scognamigli, oproti Adjani, sklidila od kritiky převážně slova uznání.)

    Z původního týmu tedy zůstali jen Isabelle Adjani a její partner Niels Schneider. Herecké výměny a manýry se jistě na výsledku podepsaly. Navíc si vyžádaly zvýšení nákladů o celých 30 procent. Bylo ale třeba zachránit projekt, sdělil ředitel divadla Stéphan Hillel.

    Kinship, Isabelle Adjani

    S Nielsem Schneiderem v Kinship (r. Dominique Borg, prem. 4. 11. 2014 – hráno do 25. 1. 2015, Théâtre de Paris) FOTO ARCHIV DIVADLA

    Žena, jež chce být klamána

    Většina kritiků tvrdí, že se Adjani v této hře, která svými krátkými obrazy připomíná spíše text pro televizi, dostala do „mýdlové bubliny“ a daleko se vzdálila možnosti zahrát si skutečně velkou roli. Tu si naposledy v divadle „užila“ před osmi lety v inscenaci Poslední noc pro Marii Stuartovnu a před patnácti v Dámě s kaméliemi. A paměť dosud rozechvívá i filmový zážitek – násobený v létě smrtí mimořádného režiséra Patrice Chéreaua – Královna Margot, za niž získala před devatenácti lety největší francouzské filmové ocenění, Césara.

    Odvahu utkat se s textem, jenž vzdáleně může připomínat Racinovu Faidru, ocenila pouze Armelle Héliot, kritička listu Le Figaro, snažící se snad jako jediná Adjani bránit. Ale ani jí nevyhovují některé schválnosti a nedostatky: herce není slyšet, výprava vlastně neexistuje. Je mi navíc líto, že k výkonu předvést Faidru se sama neodhodlala, poznamenala v pořadu Le masque et la plume rozhlasové stanice France Inter. V jednu chvíli herečka totiž recituje, ale taneční produkci předvádí najatá tanečnice. Jako kdyby se Adjani snad bála, že by se v takové kreaci zesměšnila.

    Někteří dokonce jedovatě poznamenávají, že výběr hry souvisí zejména s původním Racinovým titulem a výběr Adjani lze pochopit spíše v rovině psychoanalytické, neboť právě tuto roli před lety odmítla v divadle Patrici Chéreauovi. Adjani ale ve své kariéře neodmítla pouze tuto roli; má za sebou celou sérii odmítnutí jiným režisérům: mezi nimi jsou stejně Maurice Pialat jako Jean-Luc Godard.

    K jejím specialitám – jak se s oblibou v souvislosti s ní opakuje – ohledně kariéry patří strategie, v níž střídá období, kdy nepřijímá žádné role, s náhlými návraty na uměleckou scénu. Jako herečka začínala už ve dvanácti letech a o pět let později již vystupovala v samotné Comédie-Française. Aniž by byla kdy přijata byť na konzervatoř. Její první rolí zde byla, pod vedením Jeana-Paula Rousillona, Agnès v Molièrově Škole žen. Všechno se odehrálo jako nějaké kouzlo a já, aniž bych měla nějakou zkušenost, jsem si říkala, že můj život bude patrně veden nějakou dobrou hvězdou, okomentovala své herecké počátky v Le Monde.

    V paměti ale zůstává především jako herečka filmová: La Gifle (Facka, 1974) Clauda Pinoteaua, L’histoire d’Adèle H. (Příběh Adély H., 1975) Françoise Truffauta či výjimečná role ve filmu Andrzeje Zulawského Possession (Posedlost, 1981). Absolutní slávy a velikosti pak dosáhla jako La Reine Margot (Královna Margot, 1995).

    Za současnou divadelní produkcí zřejmě ale stojí především snaha vyrovnat se s vlastním stárnutím – pro herečku jednoduše s tématem, jemuž ve své profesi neunikne. Adjani hraje ženu, jež chce být klamána, jež utíká sama před sebou. Královna na ústupu?

    Ještě není všechno ztraceno!

    Kritika je neúprosná, ať se týká textu nebo hereckých výkonů. Bohužel, ačkoli se tři herci snaží, text je nedostatečný, píše se na portálu francouzské televize Francetvinfo – culturbox. Ve vášnivé hře zamilovaných působí Adjani spíš jako „midinette“ (městská holka) než muže ovládající žena. Je těžké uvěřit mladému muži, že se tak náhle rozhodl ji více nemilovat. Jeho důvody jsou – mírně řečeno – přitažené za vlasy. Portál United States of Paris píše: Adjani schovává svou siluetu v širokých šatech, neváhá vzít si sluneční brýle… Pouze její nohy dostanou právo objevit se na jevišti nahé. S obsesí kontrolovat svůj vnější obraz velká Adjani však již nedojímá. Její publikum by jistě bylo schopno jí vše odpustit, kdyby dokázala stanout úměrně svému věku, který patrně prožívá jako osobní neštěstí. Měla by si vzít příklad z Jeanne Moreau nebo Danièle Darrieux, jež okouzlovaly v každém věku, jímž si prošly, uzavírá portál.

    Server Atlantico soudí, že konstrukce hry v krátkých obrazech se nikdy neodlepí; text působí spíše jako novinářská publicistika, není za ním žádná dramaturgie, chybí mu více vrstev, opravdové dramatické situace. Je to celé studené, píše portál, text působí jako školní cvičení s velmi jednoduchými melodramatickými okamžiky, která se vás nedotknou. Snad s výjimkou poslední scény. Herci jsou ztraceni dvakrát: v prostoru i ve zvuku. Jaká škoda, že se návrat Isabelle Adjani na divadelní scénu neodehrál s přiměřeným textem! Ti, kteří ji uvidí na divadle poprvé, si budou moci jenom stěží představit, že tato velká herečka mohla být ohromující.

    Nic ale nemusí být ještě ztraceno: Proč nevytvořit něco s nějakým velkým režisérem současnosti? ptá se Atlantico. A kdyby náhodou Adjani nevěděla, kritik nabízí režisérské kalibry: Alaina Françona nebo Nicolase Briançona. Představte si Adjani třeba v Čechovovi pod režií Françona, nebo v Shakespearovi v režii Briançona. To by mělo konečně pořádný výraz!

    Mám naspěch

    (úryvek z rozhovoru novináře Didiera Pérona s Isabelle Adjani pro deník Libération)

     

    Znepokojují vás špatné kritiky?

    Ne, vytvořila jsem si vůči nim imunitu. Ale stále mne překvapuje sadistický tón lidí, kteří se mě rozhodli usměrňovat. Jako kdybyste nebyl dostatečně bit svým otcem, je třeba pokračovat ještě tím, že nesete břímě dcery, na kterou macecha vylévá plný hrnec polévky. Moje poprava se stala oblíbenou tradicí pařížského tisku. Chtějí, abych tančila stále stejný valčík. Vždy se najde někdo, kdo mi řekne: Ty sis nevzala dobré boty, má malá, musíš si vzít ty s podpatkem, tvé nohy nejsou dostatečně krvavé. A potom, s tou bublinou sociálních sítí, si všichni kritici libují v hysterické rozkoši tweetovat ty nejodpudivější články. V dnešní době vládne duch udavačské propagandy, což považuji za strašlivé. (…)

    Vždy jste dokázala udržovat kolem své osoby jisté mysterium, něco, co zůstávalo nedostižné. Ta vaše období nepřítomnosti a comebacků…

    Vždy jsem měla velký problém, abych se prodávala, abych na veřejnosti o sobě mluvila, protože to bylo v rozporu s mou výchovou, s mým původem. Jako dítěti mi bylo neustále zdůrazňováno, abych nebyla vidět, abych nic neříkala. Lepší je mlčet, neotevírat dveře, a když někoho slyšíme venku kráčet, máme počkat a poslouchat. Všude číhá nebezpečí.

    Herectví je samozřejmě jedna z nejhorších profesí, k jaké jsem se mohla dostat, neboť je naprosto v rozporu s tím, co jsem. S mou vysoce složitou psychikou. Jen s někým nahlas komunikovat bylo pro mne, jako kdybych lámala nějakou svou formu autismu, jež mne chránila od vnější agrese. Už jako osmnáctiletou mne novináři těžko snášeli, ačkoli jsem jim říkala pravdu. Odpovídat na otázky, na ty řízené agrese, jsem dlouho nedokázala, dlouho jsem nechtěla… odpovídat. Otravovalo mne to.

    Musela jsem podstoupit šílený vnitřní zápas, abych je vůbec snesla, neboť vše, co jsem žila od svého dětství, mi neumožňovalo milovat, mít důvěru a sebedůvěru… Vyrovnat se s tím bylo pro mne nezbytné, abych dokázala herecký život snést a nemusela z něj utéct. Když jsem nedávno znovu četla autobiografii Ingmara Bergmana, který vypráví o svých panických stavech, věděla jsem a vím velmi přesně, o čem píše. Měla jsem ve svém životě herečky mnoho podobných krizí. Zcela paralyzujících.

    V těch chvílích jsem dokázala nechat být všechno tak, jak bylo, a odejít, zmizet, skočit do prvního letadla. Kolikrát jsem jenom z tohoto strachu opustila své projekty. S nepotlačitelnou potřebou utéct, schovat se…

    Vždy jste se naštěstí vrátila. Jak ale vidíte svůj opravdový odchod z herecké branže. Razantní rozhodnutí ve stylu Grety Garbo, kterou od jisté doby v podstatě nikdo neviděl, vás neláká?

    Ve dvaceti jsem si myslela, že až mi bude čtyřicet, s herectvím skončím. Pak jsem to však nedokázala a dnes nechci, protože mám pocit nedovršenosti své umělecké dráhy. Jsem vnitřně skřípnutá a nedokážu – a ani nechci – se zastavit. Nejsem se svou hereckou kariérou spokojená, nedosáhla jsem satisfakce, chytila jsem se do pasti svých snů. Potřebuji v sobě najít ještě trochu tvůrčích sil, abych něco dokázala. Na jevišti i v životě. Mám už ale naspěch…

    Z francouzštiny přeložil Josef Brož

    (zkrátil a redakčně upravil hul)


    Komentáře k článku: Ztracena ve snu – Isabelle Adjani hledá v divadle svou hereckou identitu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,