Divadelní noviny Aktuální vydání 9/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

9/2024

ročník 33
30. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritik Lab

    Zrod a renomé českých spisovatelek je třeba hledat s lupou

    Po Činohře Národního divadla v Praze (2016, režie Štěpán Pácl) uvedlo hru Lenky Lagronové Jako břitva (Němcová) i Východočeské divadlo Pardubice (režie Radovan Lipus). Dramatička Lenka Lagronová vynaložila při psaní textu Jako břitva obdivuhodné úsilí, aby tvůrčím přístupem interpretovala životní příběh Boženy Němcové. Psaním textu strávila podle tvrzení v programovém bulletinu inscenace ND čtyři roky, během nichž vytvořila padesát verzí. Výsledné drama však přesto působí jako nedodělané a nabízí se otázka, zda některá z předchozích verzí nebyla zdařilejší. Celková struktura hry je mozaikou příliš velkého počtu postav a jejich dialogy postrádají jasně motivace. Lagronová předpokládá výraznou míru čtenářské znalosti i fabulace. Nesouvislé příběhové linie postav se často střídají a prakticky nevzniká vyloženě dramatická situace.

    Petra Janečková a Martina Sikorová, foto Jan Faukner

    Východiskem hry je proměna Němcové ze ženy v domácnosti ve spisovatelku. Němcová měla uspokojit potřebu českého národa v 40. a 50 letech 19. století, kdy česká inteligence toužila zrodit českou spisovatelku podle šablony, aby splňovala nároky evropské literatury. Aspoň takový pocit vzbuzuje expozice textu. Pak se však objevuje několik dalších témat. Například intimní vztah muže a ženy v kontextu doby: žena jako slabá bytost toužící po vášni je společenskou konvencí donucena být především matkou a hospodyňkou; na rozdíl od muže, který má svobodu a ve vztahu vždy rozhodující slovo. Manželské neshody do života Němcové určitě patřily. Lagronová jim však v textu věnuje tolik pozornosti, že to Němcovou až zesměšňuje. Důrazem položeným na touhu po lásce jako z románu a upozaděním její niterné potřeby psát je charakter Němcové dost podstatně zjednodušený.

    Boženiny myšlenkové pochody zveřejňují dialogy s jejím fiktivním – povinnostmi nespoutaným a svobodomyslným – alter egem Bárou, které se kdykoli jen tak objeví, třeba se najednou v lese vynoří ze křoví. Tyto dialogy dodávají jinak realisticky koncipovanému textu snový rozměr. Výstupy s Bárou však s realisticky pojatými pasážemi nic nespojuje a není tak moc jasné, kdo vlastně Bára je. Vysvětlení přichází až v posledním obraze, kdy Bára vstupuje do moře a naplňuje tím touhu již zesnulé Němcové, pro kterou dojít k moři znamenalo získat svobodu.

    Karolína Šafránková, Josef Pejchal, Tomáš Lněnička, Martina Sikorová a Martin Mejzlík, foto Jan Faukner

    Ve hře vystupuje i postava Johanny Rottové, respektive Mužákové, která prožívá nešťastné manželství a románek s Básníkem. A protože mimoto píše, váhá, jestli se také po vzoru Boženy Němcové nestane spisovatelkou. Autorka hry  celkem samozřejmě předpokládá poučeného čtenáře který ví, že Mužákovou zná historie pod pseudonymem Karolína Světlá, stejně jako její sestru pod jménem Sofie Podlipská. A pod Básníkem se skrývá Jan Neruda. Ne každému to ale musí být jasné a příběhy těchto postav zůstávají jen naznačené.

    Hra Jako břitva vytváří portrét Boženy Němcové i Karolíny Světlé jako manželek a milenek, které jen tak mimochodem píšou. Posedlost psaním, zrod i renomé českých spisovatelek je třeba hledat s pomyslnou lupou v ruce. V závěru textu se sice objevuje zmínka o velkolepém pohřbu Němcové a Mužák navrhuje Němcové postavit pomník. Jeho návrh interpretuje příběh Němcové jako první české spisovatelky následovně: Zkusila se stát spisovatelkou, napsala však jen „soubor bajek pod názvem Babička”, velký román nezvládla a umřela, tak jí aspoň postavme pomník, aby se měl český národ k čemu vztahovat.

    ///

    Východočeské divadlo Pardubice – Lenka Lagronová: Jako břitva. Režie Radovan Lipus, dramaturgie Jana Pithartová, scéna a kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Dorota Barová, pohybová spolupráce Petra Mori. Premiéra 9. října 2021 (psáno z reprízy 30. listopadu).

    ///

    Projekt je realizován s podporou grantu KU-ACC1-010 z Fondů EHP 2014-2021 ve spolupráci s Katedrou teorie a kritiky DAMU, Činoherním studiem v Ústí nad Labem, Východočeským divadlem Pardubice a Horáckým divadlem v Jihlavě.


    Komentáře k článku: Zrod a renomé českých spisovatelek je třeba hledat s lupou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,