Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Z provincie do světa aneb Příběh proměny divadla

    Jiří Šesták je ředitelem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích osmým rokem (od roku 2004). Původem a stále herec, významný člen jihočeské činohry, od posledních komunálních voleb také radní města České Budějovice. Počítám ho mezi několik málo zdejších ředitelů, kteří nejen uvažují, co s divadlem v kontextu dnešní společnosti, ale nebojí se pro to činit i riskantní kroky. Včetně osobních. Třeba na starší kolena na DAMU absolvovat doktorandské studium, jmenovat do vedení souborů zahraniční odborníky a vyjednávat spolupráci v regionu, který přirozeně přesahuje státní hranice, v Rakousku a Německu.

    Jiří Šesták v roli Riegra v Havlově Odcházení FOTO PETR NEUBERT

    Pane řediteli, proč to všechno děláte?

    Jsem založením vizionář. Člověk se musí pokoušet o zdánlivě nemožné, vůle dosahovat nového poznání přináší údiv nad životem, a tudíž i schopnost o životě přemýšlet. A tudíž nový impuls vydat se za dalším poznáním. Je to jakýsi hermeneutický kruh. Dosáhnout cílů, třeba ne těch vysněných, ale reálných, považuji za smysl lidské existence. Užitek z toho mají všichni. Je v tom vlastně obsažena krása a radost z práce.

    Regionální divadla začínala za druhé světové války na troskách německých městských divadel nebo usazením kočovných trup. Nejprve se jim říkalo „krajová“, komunisté je jako „oblastní“ začlenili do ideologického „inženýrství lidských duší“. Dnes jsou to divadla „městská“ a vyžadujeme od nich „veřejnou službu“. Není to všechno stejně dehonestující?

    Region není, respektive nemusí být provincie, má-li dostatek tvořivých a ctižádostivých občanů, kteří dostanou prostor své vize realizovat. Vize regionálního divadla je neodmyslitelná od kulturní úrovně regionu, od podmínek života společnosti, ale také od povědomí historického a geografického, vůbec kontextů. Divadlo by nemělo minout nejen kontext národní, nota bene starý ani ne dvě stě let, a svým způsobem uměle vytvořený, ale především kontext evropský, který nás spoluutvářel přes tisíc let. Vize a cíle mohou být nejrozličnější, musí ale být reálně uchopitelné a pochopitelné.

    To z vás už promluvil věcný manažer. Připomínáte mi americké producenty, lidi s vizemi, schopné vymyslet, zafinancovat a uřídit výrazný projekt.

    Velké kulturní instituce s celoroční činností si musí najít „svůj příběh“, který přitáhne pozornost veřejnosti odborné i laické. Pro budování příběhu musíte mít vnitřní vůli, kapacity a musíte pro něj nalézt koncentrovaný čas a prostor. Většinou z tohoto důvodu divadla pořádají divadelní festivaly, přehlídky či jednotlivé umělecké události. Pro Jihočeské divadlo je takovým příběhem otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Vymysleli a přes padesát let jej užívají umělci tohoto divadla. Poznali jeho záludnosti, mnohé vyřešili, mnohé se naučili respektovat.

    Není příběhem současného Jihočeského divadla spíš cesta z oblasti do sebevědomého regionálního centra?

    Jistě, ale příběh začal na otáčivém hledišti. Z logiky věci byl letní festival součástí prázdninové rekreace občanů nebo výletů spjatých s velkou zemědělskou výstavou Země živitelka. Zájem byl tak velký, že nebylo nutné vymýšlet dramaturgicky a inscenačně odvážné a vynalézavé plány, natož jít do podnikatelského rizika spojeného s ambiciózními projekty. Ale časy se mění, o něco jen běžného dnes lidé dávno nestojí. Už počátkem devadesátých let jsem měl jako umělecký šéf činohry ctižádost otevřít tehdy rekonstruované otáčivé hlediště projektem ve spolupráci s významnými umělci, jaké naše divadlo jinak nemělo šanci oslovit. Když jsem nabízel pro léto 1994 spolupráci filmovému režisérovi Jiřímu Menzelovi, lidé kolem kroutili hlavou a nevěřili, že režisér jeho významu by měl zájem pracovat s oblastním divadlem na periferii. Já naopak věřil, že právě otáčivé hlediště může být tím jedinečným fenoménem, který významného hosta může zajímat. Jiří Menzel od té doby režíroval v Jihočeském divadle sedm inscenací (na otáčivém hledišti čtyři) a svou prací i kontakty se stal významnou součástí našeho divadla.

    Následovaly projekty opery.

    Cesta k naplnění příběhu otáčivého hlediště vedla přes zvyšování umělecké kvality a renomé. Pozval jsem Evu Urbanovou do nové inscenace Rusalky a moji kolegové se zase dobře bavili, protože nevěřili, že by významná operní pěvkyně strávila více jak týden v docela složitých a nepohodlných podmínkách exteriérového divadla. Považuji to za zlomový bod v dalších plánech. Ověřil jsem si, jak důležitým prostředkem spolupráce je prostředí a lidské zázemí, které nabídnete a pro které se hvězdy do Krumlova i rády vracejí.

    Odtud už nešlo jít jinam než do světa.

    Samozřejmě. Významně tomu napomohla spolupráce s Jaromírem Boháčem, ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově, s nímž se znám ještě ze studií. Bylo třeba udělat spoustu práce, abychom vůbec byli schopni velké koprodukce jak po stránce umělecké, tak provozní a marketingové. Musel se rozhýbat zatuhlý mechanismus divadla, zvyklý na vyzkoušené stereotypy. Byly to roky odhalování rezerv v organizaci práce a většího pracovního nasazení jednotlivých pracovníků i celých týmů divadla. Říkal jsem tomu „čas vzdechů“ (to se nikdy takhle nedělalo, víc už to nejde, jsme na hranici možností) a „čas povzbuzování“ (nemůžeš-li, přidej!). Nyní zaměstnanci pracují víc a s větším nasazením a myslím i odpovědněji a kvalitněji. Mnozí přešli na jiná pracovní místa, ale také někteří z divadla odešli. Buď sami, nebo odejít museli. Museli jsme se smířit s postupnými dělenými dovolenými od května do září. Teprve v roce 2007 jsem měl pocit, že při všech repertoárových povinnostech můžeme jít do větší koprodukce.

    Otáčivé hlediště se tedy stalo motorem proměny chodu divadla.

    A také nás naučilo velkorysosti. Když jsme udělali předběžný rozpočet na první koprodukci s Jaromírem Boháčem v roce 2008, vyšlo jedno představení na pro nás doposud nepředstavitelný jeden milion korun! Honoráře a vůbec všechny smluvní podmínky zahraničních hostů, především dirigenta, byly mimo naše dosavadní zkušenosti. Spočítal jsem si ale, že zvýšení vstupného na koprodukční titul s atraktivním obsazením nám následně pomůže „vytáhnout“ i vstupné na ostatní hudební produkci a celkový zisk vyváží větší míru vkladu Jihočeského divadla do společné koprodukce.

    Tak výrazně se spolupráce s MHF promítla do proměny chodu Jihočeského divadla?

    Rozhodujícím způsobem podpořila naše snahy vymanit se z rozměru „oblastního“ divadla. Zkrátila cestu. A byla prospěšná i prakticky: neměli jsme kontakty na zahraniční agenty, neměli jsme zkušenosti s jednáním s nimi, neměli jsme zkušenosti se standardním servisem zahraničních umělců. Mohli jsme se napojit na jejich prestižní mezinárodní klientelu. Pomohla nám zviditelnit se nejen v celostátním měřítku, ale i v zahraničí. A v neposlední řadě narostl respekt vůči divadlu v Českých Budějovicích jak u nejširší veřejnosti, tak v politickém a byrokratickém vedení města.

    Jak se s tím vyrovnaly soubory?

    Byla to drsná, ale dobrá zkušenost pro všechny. Hned se stálým dirigentem MET Johnem Keenenem došlo k několika složitým situacím, které on nazýval crazy (šílené), nakonec spolupráce vyústila ve velmi dobrý vztah pracovní i osobní, jenž má otevřenou budoucnost. Museli jsme skousnout nejedno hořké sousto, když nám stanovil během čtrnáctidenního zkoušení kvalitativní i provozní mantinely, které jsme si nebyli schopni stanovit sami. Režim zkoušení, nasazení, příprava, konec zastupování hráčů na zkouškách, se proměňoval velmi rychle zčásti vstřícností orchestru, zčásti pod tlakem. Obsazení se vybíralo konkursem, kromě pozvaných zahraničních renomovaných zpěváků. Vše vyvrcholilo letos José Curou v hlavní roli Komediantů, což nemá nejen v Českých Budějovicích, ale v celé České republice obdobu. K tomu Don Giovanni v režii Jiřího Menzela, Shakespearova komedie Jak se vám líbí v režii Davida Radoka, v baletu uvedení choreografie Jiřího Kyliána Un Ballo. A loutkohra přivezla ocenění z Ruska a Srbska. Troufám si říci, že tato sezona je i uměleckým vrcholem v dosavadní více než devadesátileté historii Jihočeského divadla. Přelomová sezona!

    Kde na to berete peníze?

    Zvýšené tržby, naše divadelní nadace, příspěvky na provoz, granty, ale také výrazné úspory na materiálu, snižování úvazků nevytížených umělců, koprodukce…

    Z mého hlediska nejpodstatnější krok do mezinárodní spolupráce představuje jmenování Atilly Egerháziho šéfem baletu a dirigenta Maria de Rose hudebním ředitelem opery. Zase nic podobného z českých poměrů neznám.

    Přidám ještě jedno jméno. Čerkezského režiséra naší loutkohry, Jevgenije Ibragimova. Samozřejmě, že zahraniční umělečtí šéfové jsou v českých divadlech jevem neobvyklým. A až do nedávné minulosti našeho divadla také. Už proto, že v baletu je dnes provozní řečí angličtina (jen polovina umělců je české národnosti). V opeře je slyšet angličtina a němčina, režisér Ibragimov se už naučil slušně česky. Ale vůdčí umělecké osobnosti ze zahraničí zvyšují uměleckou úroveň produkce i souborů a zároveň prověřují samotný mechanismus instituce. Výrazné umělecké osobnosti se nespokojují s průměrností. Brání si svou uměleckou minulost a budují svou uměleckou budoucnost. Je to mnohdy jízda na tygru, kterou někteří nepřežijí a schopné bolí. Ale jsou nám svěřeny nemalé obecní finanční prostředky, tak má smysl usilovat o co nejlepší nekomerční umění ve všech souvislostech. Výše zmínění pánové jsou profesionálové. Chtějí v Českých Budějovicích dělat stejně kvalitní umění, jako dělali ve velkých divadlech v Budapešti, v Buenos Aires či v Moskvě. Je důležité se popasovat se zkušenostmi z jiných zemí. Česko je příliš malým prostorem, než aby mělo zdravé sebeočistné instinkty. Nejnovější pražský vaudeville na téma hledáme divadelní ředitele je sice na začátku, ale hlásí se k tradiční pečeti „Czech made“. Na divadelní instituci je důležité, aby se takových výzev a příležitostí nebálo, a naopak to přijalo jako šanci. Důležité je, aby na lodi byli jen ti, kteří foukají do plachet a jedním směrem.

    Činohra vám stačí tuzemská s Martinem Glaserem?

    Činohra více než jakýkoli jiný soubor má zodpovědnost být stavitelem mostů. K vlastní minulosti společnosti, ke kulturám jiných národů, k vnímání jinakosti našich příběhů, jejich podstat a tajuplností. I u činohry je velmi důležité vnímat různé divadelní a umělecké inspirace, ale neméně důležité je být věrný mateřskému mléku vlastní kultury. Činoherní divadlo jedná především jazykem slova a v něm by se mělo odehrávat i největší porozumění. Mezi tvůrci samotnými i mezi tvůrci a diváky. Práce Martina Glasera jako šéfa činohry a členů souboru je v tomto smyslu velmi odpovědná a usilovná. A činohra přináší svým divákům velmi kvalitní plody.

    Jak bude příběh Jihočeského divadla pokračovat?

    Výše zmíněné projekty a řada dalších vyžaduje další změny. Což je nejlepší způsob inovativního tlaku, při kterém odpadá spousta jinak vyčerpávajících diskusí, a který prověřuje Jihočeské divadlo v detailech i jako celek. Právě v těchto měsících probíhají největší personální pohyby za poslední léta. Mění se nám téměř celé obchodní oddělení, odchází řada lidí ze středního a vyššího managementu, dotvářejí se týmy umělecké i umělecko technické. Zčásti odcházejí lidé do důchodu, zčásti z únavy, protože cesta Jihočeského divadla za poslední léta byla velmi namáhavá. Změny a leckdy krizové okamžiky se ale nesmí brát jako problémy, ale jako zárodky nových úspěchů. Naší snahou je dokázat, že poslední sezony nebyly jen náhodnou peripetií, ale dlouhodobým trendem. Má-li divadlo dostatek vůle, ctižádosti a sebevědomí, má šanci psát další kapitoly svého příběhu.


    Komentáře k článku: Z provincie do světa aneb Příběh proměny divadla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,