Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Člověk bez východiska

    Kafkova povídka Zpráva pro jistou Akademii žánrově osciluje mezi kristovským podobenstvím, bajkou a groteskou, přičemž jejím nejzřetelnějším smyslem je nahlédnout lidské konání optikou ne-člověka tak, aby je nazřel obnažené, leč bez komentáře. To měl Kafka rád – nenápadně a s úšklebkem fackovat lidskou bytost jejími vlastními prostředky. Onu grotesknost v Kafkově psaní nenechala ladem ani Katharina Schmitt ve své inscenaci, již připravila pro Studio Hrdinů. Nese téměř stejný název jako už před sto jedna lety napsaná povídka – Zpráva pro Akademii.

    Je Zpráva pro Akademii ilustrativní demonstrací, nebo nesubverzivní a avantgardní inscenací? FOTO PETER FABO

    V očích Červeného Petra, opičáka, jehož lidé lapili na Zlatém pobřeží, zajali do klece a započali proces polidšťování, jsou lidé tvorové, kteří mají vždycky v ústech něco k vyplivnutí a bylo jim jedno, kam to vyplivnou. Jediné východisko, které ve složité situaci opice má, je napodobit člověka (například stát se pijákem z povolání). Opičí vypravěč ale varuje před tím, zaměňovat východisko se „svobodou“, a poselství povídky nenápadně kóduje do dvou zastrčených vět: Mimochodem: mezi lidmi je svoboda až příliš častým klamem. A jako se svoboda počítá k nejvznešenějším citům, tak i příslušný klam je z nejvznešenějších. Jinými slovy, opice spoutaná v kleci uvědomující si své spoutání je oproti člověku neschopnému této sebereflexe v podstatě na svobodě. Respektive má východisko.

    Jednak pro vtíravý existencialismus, jednak pro svoji formu monologu není text nejjednodušší látkou pro divadelní adaptátory. Katharina Schmitt akcentovala část, kde opičák hovoří o svých učitelích. A její dramatický potenciál (Podaří se připravit opičáka na vystoupení před Akademií? Dokáže bez zaškobrtnutí a s lidskou důstojností pohovořit o svých dosavadních zkušenostech?) dokázala vytěžit do posledního drahého kamínku. Do role Červeného Petra obsadila Zuzanu Stivínovou, do role jejího nahrávače, učitele, drezéra, ale také přítele a nakonec chráněnce Ivana Luptáka.

    Zprvu představení jeví známky drsné avantgardy. Drsné pro diváky. Ti totiž v předsálí, hledíce na zakrytou obrovskou mříž, nemají možnost si sednout a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. Na klec se promítne nutná videoprojekce, v níž Stivínová coby opice snímaná „epileptickou“ kamerou cituje Kafkova slova z povídky. V kleci je připravený Ivan Lupták takřka nahý. Vypadá to, že opičák je nakonec on. Obleče se ovšem a odvede diváky z originální forbíny do další klece – s okouzlující jednoduchostí vytvořené scény Pavla Svobody –, která zasahuje celý sál po stranách postavenými obrovskými sloupy až ke stropu simulující šprušle klece. Zde ze sebe Stivínová s opičími pohyby holí pěnu. Holí se, aby se stala člověkem.

    Počíná se s výukou. Stivínové opice to zkouší, nedaří se. Stivínová odbíhá, vrtí se, šije sebou, ale v její téměř klauniádě se skrývá onen odraz člověka, který stojí naproti ní. Báječně strojený a poněkud akurátní cvičitel prochází v závislosti na proměně opice svou vlastní transformací ve slabého jedince nacházejícího v opičím náručí bezpečí. Předlouhé minuty zdánlivého nicnedělání, kdy oba aktéři jen pojídají banány, pijí vodu, plivou ji po sobě, jsou ve výsledku strhující sondou do procesu zkoušení cesty k podstatě. Dva jedinci, mezi nimiž vzniká cosi jako nerovná láska, k sobě hledají cestu. K sobě jakožto nikoli k člověčenství či opičáctví, ale k vlastní podstatě.

    Když opice nakonec proslov řekne dobře a je odměněna teniskami, aby už nemusela chodit v nepohodlných a naprosto nepadnoucích lodičkách, prokáže Stivínová dokonalý grimasový jemnocit. Z diblíkovského šaškování nenásilně zvážní, odmítne dosud neustále opakované gesto vítězství a vymaní se na rozdíl od svého lidského učitele z vyprázdněné ritualizace své dosavadní existence. Zuzana Stivínová známá z poslední doby spíše rolemi v televizních seriálech a filmech nechala nahlédnout do širých lánů svého herectví. Ztvárnění opice v sobě nese riziko laciné komické nápodoby. Její Červený Petr však byl bytostí, která i beze slov dokázala sdělit tíži odpovědnosti především sama za sebe.

    Opice našla východisko, člověk to nedokázal. Zůstal ve své krajině bezpečí, které je jen klamem svobody. A Katharině Schmitt se s jejím týmem podařilo na ploše hodinového představení zobrazit kontury lidského pinožení jasně a nesubverzivně. Prostě jen podali zprávu.

    Hodnocení: 4,5

    Studio Hrdinů, Praha – Franz Kafka: Zpráva pro Akademii. Překlad Vladimír Kafka. Adaptace a režie Katharina Schmitt, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Patricia Talacko, hudba Nick Gill, dramaturgie Jakub Režný, video Peter Fabo. Premiéra 22. února 2018.


    Komentáře k článku: Člověk bez východiska

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,