Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Je to k smíchu nebo k pláči?

    Muzikál Zorro pochází z dílny Johna Camerona, který na základě románu Isabel Allendeové Zorro: legenda začíná (2005) šikovně využil populární postavy a písničky Gipsy Kings ke komerčně docela úspěšnému podniku: v londýnském Garrick Theatre se dílo hrálo od 2. července 2008 sice jen tři čtvrtě roku, proměnil jen jednu z nominací na Laurence Olivier Award, ale prošel Paříží, Moskvou, Tokiem, uvádí se v Jižní Koreji, Bulharsku a Polsku. Víc komerčně nosný nápad než významnější dílko, naivní v příběhu i mechanickým propojením cikánského a mexického folkloru. Nechápu, čím Zorro okouzlil režiséra Petra Gazdíka, licence neumožňuje vlastní kreativitu, v Brně proto opakují londýnskou inscenaci, byť jako obvykle s ambicí přece jen ji v mezích dovoleného trochu přizpůsobit zdejší muzikálové mentalitě ve scéně (vizuálu) a především v hudbě: v Brně přibyli dva trumpetisté a kytarista, kteří pomáhají inscenaci rytmizovat a členit, a hlavně oživují předepsané nahrávky Gipsy Kings.

    Zorro

    Lukáš Janota v titulní roli FOTO JEF A TINO KRATOCHVILOVÉ

    Snad to přitažlivé představuje parodie provařeného námětu, místy herci masivně přehrávají, ale víc než novou poetiku jsem v tom vycítil zoufalou snahu zachraň se, kdo můžeš. Pateticky vážné filosofování je směšné už zcela nezáměrně, což ani tak nevyčítám aktérům jako samotnému dílu a konstrukci některých postav – nevím, co jiného mohl Ladislav Kolář udělat s postavou starého moudrého cikána než ji oddeklamovat. Lukáši Janotovi těžko věřit neohroženost titulní postavy, stejně jako Dušanu Vitázkovi skz naskrz zlem prolezlého Ramóna. Nejlépe se s postavou Inez srovnala Ivana Vaňková – i pěvecky a pohybově. Ale i choreografie jen trochu naivně napodobuje cikánské tance a flamenco.

    Jestli Petr Gazdík v Zorrovi vytušil možnost stylově vykročit ze zdejší poetiky kamsi k odvázanému komediálnímu projevu, možná k variantě Monty Pythonů či k jevištnímu komixu, podle mého možnosti dílka přecenil. Spíš zaplevelil repertoár spotřebním zbožím, které Městskému divadlu nic moc nepřinese.

    Městské divadlo Brno – Gipsy Kings, John Cameron, Stephen Clark, Helen Edmundsonová: Zorro. Překlad Petr Gazdík a Jan Šotkovský. Režie Petr Gazdík, scéna Aleš Valášek, kostýmy Veronika Hindle, choreografie Lucie Holánková. Česká premiéra na Hudební scéně 16. března 2013.


    Komentáře k článku: Je to k smíchu nebo k pláči?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,